Darkness club

 

DHP25horrorstory

 

Emil Friedberg

Světlá stránka temnoty

Darkness club

 

"Hej, debile! Strč si tu paletu někam do prdele." 

Tak to bylo asi na mě. Zajímavý způsob jak někomu říct uhni. Ale od tohohle hovada se nic jiného čekat nedalo. Byla to taková stará klasika. Jedno jestli ve škole, nebo v práci. Vždycky se našel alespoň jeden slaboduchý jedinec, který se vyžíval v šikaně nováčků. 

Já už tady žádný nováček nebyl. Makal jsem v tomhle skladu už osm měsíců a nedávno jsem dostal smlouvu jako řádný zaměstnanec. To když zjistili, že mám modrou a na vojnu jim neuteču. 

Tohle oteklý prase, který na mě právě vyjelo, se mě pokoušelo šikanovat už od začátku. Ale já byl kliďas, nechtěl jsem žádný problémy. Jenomže pohár právě přetekl. 

Pustil jsem madlo paleťáku a postavil se před něj. Byl o hlavu vyšší a asi tak o 70 kilo těžší. Prostě agresivní vyžraný hovado. Na palici měl taky účes typu palma, ale kratší. Takže takzvaně na kokota, to sedělo. Z jeho odulého ksichtu mě sledovala malá prasečí očka. Celý to završil bradkou, díky které si asi připadal drsně. To že nedokázal vyjít 18 schodů do jídelny, aniž by ho cestou neschvátily tři infarkty mu nevadilo. 

"Máš problém?" strčil do mě. 

Jo měl jsem. Nemohl jsem si vzpomenout, jestli jsem ráno při odchodu zamkl a to byl velkej problém. 

Nedávno jsem si ve videopůjčovně, dole ve městě půjčil Cestu draka s Brucem Leem. Je to ten film ve kterém vyklepne Chucka Norrise. Zaujala mě tam jedna technika, kterou jsem si chtěl ne někom vyzkoušet. Ale ne tak, že bych někoho bezdůvodně zmlátil. Nejsem žádnej psychopat. Jenomže prasátko Porky mi teď důvod dalo. Zasadil jsem mu rovných deset ran, střídavě oběma pěstmi. Pět do hrudi, pět na ksicht. Bylo to tak rychlé, že nestačil ani mrknout. Za vteřinu bylo po všem. Špekoun obrátil oči v sloup a skácel se k zemi, jako pytel sraček, kterým byl. 

Poklekl jsem k němu. Vypadal vyděšeně a z rypáku mu tekla trocha krve. Jinak mu nic nebylo. Nechtěl jsem mu moc ublížit. 

"Příště tě zabiju," řekl jsem jen a na důkaz, že to myslím vážně, jsem ho obdaroval svým rudým pohledem, zděděným po démonovi. Myslím, že v ten okamžik se posral. 

"Richarde!" ozvalo se za mnou. 

A sakra, vládkyně temnot osobně. Otočil jsem se. 

"Ke mě do kanclu. Okamžitě!" 

Poslušně jsem za madam hopkal po schodech na ochoz, kde byla jídelna a kanceláře vládců Mordoru. Ne, že bych četl Pána prstenů, ale Petr mi o něm na horách vyprávěl. Z toho ochozu nás někdy sledovala jak makáme a u toho se usmívala. Pilní poddaní dřou na svoji královnu. Skvělej pocit. Pro ni. 

"Posaď se," řekla a sedla si ke svému stolu. 

"Proč si myslíš, že můžeš v mém skladu mlátit lidi," vyjela na mě zostra."

"Prase není člověk." 

"Tak dost!" zakřičela a bouchla dlaní do stolu. To muselo být na tuty slyšet až dole v hale. 

Vstala a práskla dveřmi od kanclu, až sklo v nich zadrnčelo. Divadélko skončilo. Zase se posadila za svůj stůl a usmála se na mě. 

"Říkal jsi, že mu dáš lekci. Ne, že ho zmlátíš. Jestli si bude stěžovat, budu ti muset dát padáka," stále se usmívala, mrcha. 

"Stěžovat si nebude, jestli jo, zahrabu ho na paloučku za halou a bude po problému."

"Vážně? Nebyl jsi to náhodou ty, kdo říkal, ať ho nevyhazuji, že každý by měl dostat druhou šanci?" 

"Jo, asi chyba v úsudku. Tohle prase už svoji šanci dostalo a promarnilo. Ale po týhle lekci už nikoho šikanovat nebude. Za to ručím."

Nic na to neřekla. Stále se usmívala. 

Tak tenhle pohled jsem už znal, ta baba po mě jela! Kolik ji může být? Pětatřicet. To už je skoro  předdůchodový věk. Tak co blbne? 

Jenže ona neblbla. Věděla dobře co dělá. Nebyla totiž vůbec ošklivá, ba naopak. Kdybych se nechal ukecat, nebyl bych v týhle firmě její první zářez. Ani poslední. Jenže já mám Lindu. Smůla carevno. 

Asi mi můj názor vyčetla z očí, protože její úsměv z ničeho nic zmizel a řekla. 

"Potřebuji retrakáře. Papíry na auto máš?" 

"Dostal jsem je minulý týden."

"Fajn. Takže si uděláš papíry na ještěrku. Firma ti je zaplatí. A teď vypadni, než mě vážně naštveš."

Zase na mě hodila ten svůj hladovej pohled. 

Sakra. Nemít Lindu… 

Šéfová nebyla jediná hezká ženská v téhle firmě. Naopak. Pracovalo tady hodně hezkých mladých holek. Nejvíc jich bylo na dispečinku. Ale to byly místní princezny. Nosily nosánky pěkně nahoru a s náma obyčejnýma lopatama se moc nebavili. 

A pak tu byla Jana se Simonou. Jana byla správná holka. Hezounká blondýnka se sportovní postavou, za kterou byste se určitě otočili. Docela jsme si rozuměli, ale to bylo asi tím, že jsme oba měli vážný vztah a věděli, že po sobě vzájemně nejedeme. 

A potom Simona 

Simona měla zrzavé vlasy a světle modré, uhrančivé oči. Nádhernou sportovní postavu s pletí bílou jako sníh, jen trochu pihatou. Byla trochu podobná mé zelenooké Lindě, která byla stále tou nejhezčí dívkou jakou tahle země kdy nosila, ale nemít ji, hned bych do Simony šel. Takhle jsem si jenom užíval hezký pohled na hezkou dívku. A byl jsem tomu rád, protože zkusit to na ní, tvrdě bych narazil. Na Ivanovu pěst. 

Ivan byl skvělej kluk. Pracoval tady už tři roky a všechno mě naučil. Dokonce i řídit retrak, takže ty papíry na něj už byla jenom formalita. Velice brzy se z nás stali přátelé. Nebylo se čemu divit, měli jsme stejné koníčky. Chladné zbraně, akční a hororové  filmy a zálibu v autech, které si nikdy nebudeme moci koupit. 

Ivan miloval Simonu a Simona milovala Ivana. Oba to o sobě věděli a oba dělali že se nic neděje. Nechápal jsem to. Neustále se vzájemně uráželi a při tom se milovali. Byli jako malé děti, jako já s Lindou, když nám bylo osm. Jednou jsem se se svým postřehem svěřil Ivanovi. Řekl jsem mu, že bych mu mohl pomoci dát to se Simonou do kupy, ale on mi na to řekl, že jsem debil a ať se starám o sebe. Fajn, nepletl jsem se do toho. Mohlo mi to být jedno, já si se Símonou rozuměl dobře. Holky prostě měli radši zadané kluky. Nehrozilo od nich takové nebezpečí, že po nich vyjedou. A u mě věděli, že to je naprosté sci-fi. Stačilo jim jenom ukázat Lindinu fotku, aby pochopili, že kdo chodí s takovouhle kočkou, určitě do jiné holky dělat nebude.

Ivan mě neustále přemlouval, ať s ním někdy zajdu do toho nového Darkness clubu, co byl otevřený už asi dva roky, ale stále se o něm mluvilo, jako o novém. Říkal, že mám vzít i Lindu, že by se jí tam líbilo a že ukecá i holky od nás, protože čím víc lidí, tím větší zábava. Ale mi chtěli být s Lindou raději jen spolu. Vždyť jsme na sebe měli tak hrozně málo času. Ale Ivan to stejně nevzdával. 

"Co plánuješ na víkend," zeptal se mě při polední pauze. 

Seděli jsme venku za halou na malém paloučku patřícímu ke skladu. Byl květen a venku už bylo konečně hezky a teplo. Na tenhle palouček si chodili vypalovat zobák kuřáci. Chodil jsem s nimi i když už jsem nekouřil. Přestal jsem s tím, když jsem začal chodit s Lindou. Ani Jana nekouřila, ale byli jsme parta. Na pauzy jsme chodili spolu. 

"Nevím, asi nic," odpověděl jsem.

"Copak? Ta tvoje blonďatá buchta tenhle tejden domu nepřijede?" 

"Není blonďatá vole." 

"Jak to? Vždyť ji říkáš blondýna." 

"Jo, ale jenom když ji chci naštvat. A neříkej ji buchta. Není to žádná buchta, vole."

"Všechny jsou buchty, hele," Ivan začal ukazovat na jednotlivé dívky na paloučku. 

"Buchta, buchta, buchta, babochlap."

"Debile!" okomentovala to Simona, která vůbec nevypadala jako chlap, ale hulila jednu mentolku za druhou a Ivan si ji kvůli tomu stále dobíral.

"Takže?" 

"Tenhle tejden nepřijede. Má moc učení. Prý by se se mnou nemohla soustředit, tak zůstane na koleji."

"No jasný. To chápu. Mrkni na Simču. Ta je nesoustředěná už tři čtvrtě roku. A to tě vidí každej den."

"Hele ty magore plešatej," reagovala na to Simča. "Jestli těch blbejch keců nenecháš, nakopu ti koule." 

"Klidně ti ho podržím," podpořil jsem ji. 

"Nejsem plešatej," ohradil se Ivan, jako by druhou část Simčiny věty neslyšel. 

"Hej Jano. Richard s náma jde v sobotu do klubu!" 

"Vážně?" podivil jsem se. "To jsem nevěděl."

"Přece nebudeš tvrdnout doma, když ta tvoje buchta nepřijede."

"Proč ne?" 

"Protože bys celej vejkend čuměl na filmy s Bruklím a potom vážně někoho zabil. Seš psychopat, víš to?" 

"To říká ten pravej, vole. Do klubu nejdu, prej je to tam jenom pro snoby."

"A byls tam někdy?" 

"Ne." 

"Takže meleš nesmysly o něčem o čem nemáš ani páru, čéče. Darkness klub je skvělej. A hlavně tam nechoděj žádný děti. Jak ti není 18 a nemáš jistou úroveň, zákaz vstupu. A navíc tam choděj parádní buchty."

"A plešatý kreténi," doplnila Simča. 

"Tebe by tam nepustili ani kdybys byla miss Universe. S těma svejma mentolkama bys tam všechny udusila do patnácti minut."

"Hlavně, že ty kouříš Startky bez filtru, ty prase." 

"Hele, hele vy dva," řekl jsem. "Zklidněte ty vášně. Takhle to vážně vypadá, že po sobě jedete."

Oba dva úplně zrudli. Právě jsem trefil hřebíček na hlavičku.

"Tak jo. Půjdu s váma, ale jedině, když s náma půjde Simona."

"Tak na to zapomeň brácho. Zrůdičky do klubu nesměj."

Nechápal jsem, proč do ní pořád takhle reje, místo aby ji ohnul a vrazil jí pořádnýho francouzáka. Jak jsem řekl, Ivan byl skvělej kámoš, ale jak šlo o Simonu. 

"Jestli s náma nejde Simona, tak nejdu ani já," ozvala se Jana. 

“A já bez holek nejdu frajere, takže?”

Ivan sklapl, Jana se usmívala. Simona nevěřila, že se jí někdo zastal a já čekal jak to dopadne. 

"Oukej vy bando trapáků. Takže v sobotu v osm před klubem. Zařídím nám vstup. A ne, že mi tam někdo z vás zamilovanejch tragédů udělá ostudu."

Sám jsi zamilovanej tragéd, pomyslel jsem si, ale nic neřekl. Skončilo by to další hádkou. Jenomže pauza končila. A madam Černá vdova byla na přetažený pauzy háklivá. 

 

V pátek večer jsem se telepaticky spojil s Lindou. 

‘Netušila jsem, že studium historie může být tak náročné,’ řekla mi, když jsme se přivítali.

‘Neboj princezno, jsi ten nejchytřejší člověk jakého znám, zvládneš to,’ přesvědčoval jsem jí o něčem, o čem jsem si byl absolutně jistý. 

‘A nebudeš se bát, když tam budeš sama?’

‘Ale já nebudu sama. Lucka zůstává také. A když zůstane Lucka, tak Adam taky. Co jsme se vrátili z hor, ti dva se od sebe nehnou ani na krok, je to velká láska.’

‘Super, to rád slyším, nakonec se nám to povedlo. Možná by jsme si měli založit seznamku.’

Linda se tomu zasmála.

‘Víš, že tady mám další podobnej případ?’

“Nepovídej. Nebo teda povídej, to mě zajíma.’

‘Jde o Ivana a o Simonu, kolegy z práce. Jsou do sebe zamilovaní, ale místo aby s tím něco udělali, jenom do sebe pořád rejou, jako malý děti, jako…’

‘Jako my dva, když nám bylo osm,’ skočila mi do řeči.

‘Jo, přesně. Asi na ně vyzkouším pár kouzel, už se na to nedá dívat.’

‘Hlavně to nepřežeň broučku,’

‘Neboj. Zklamal jsem snad někdy?’

‘Ne, ale víš, že bys to s tím kouzlením neměl tolik přehánět.’

‘Možná, že kouzla ani nebudou potřeba. Pozvali mě do Darknessu, tam by se to dalo zvládnout i bez kouzel.’

‘A ty tam půjdeš? Slyšela jsem, že je to tam jenom pro snoby a že tam jen tak někoho nepustí.’

‘Nevím. Ivan říkal, že tam má kámoše a že nás tam bez problémů dostane, ale nechce se mi tam jít bez tebe. Nepřijde mi fér, že já se budu bavit a ty učit.’

‘Tak z toho si těžkou hlavu nedělej broučku. Klidně běž. Obhlédni to tam a když to bude dobrý, tak tam příště půjdeme spolu. Co ty na to?’

‘Dobře princezno, jsi úžasná lásko, moc tě miluju.’

Rozloučili jsme se, ale bylo mi smutno. Nevidět se 14 dní, asi nebyl ten nejlepší nápad, ani do Darknessu už se mi nechtělo, ale Ivan a holky se mnou počítali a já je nechtěl zklamat.

 

Darkness club, neboli bývalý kulturák na předměstí. Vlastně až daleko za novou nemocnicí, ještě oddělený neudržovaným ovocným sadem a malým lesíkem, ve kterém bylo nevyužívané letní kino o kterém málokdo věděl. 

Nevím proč se tenkrát komunisti rozhodli postavit kulturní dům tak daleko od centra, ale pro noční klub to bylo ideální místo. Lidi v něm i před ním mohli dosyta křepčit celou noc. Nikomu to nevadilo, nic jiného kolem nebylo. 

To znamenalo, že každou sobotu večer byli všechny taxíky v Krásné hoře zaměstnány svozem po zábavě lačnících bohatých mladých lidí do Darkness clubu. Ale nejen krásnohorská smetánka si Darkness oblíbila. Jezdili sem bohatí a znudění mládenci a slečny dokonce i z hlavního města  Diskotéka v Darkness clubu byla prostě vyhlášená.

Já šel pěšky, jak jinak. I když byl klub na mé straně města a já k němu znal zkratku skrze zahrádky, pořád jsem to měl dobré tři kilometry daleko, ale nevadilo mi to. Já se prošel rád. 

Stál jsem kousek stranou od vchodu do klubu a čekal na Ivana a holky. Se zájmem jsem sledoval smetánku přijíždějící za zábavou. Samý Bavorák, Mercedes, Porche a dokonce jedno rudé Ferrari, to všechno už před klubem parkovalo. Taxíky vyhazovali před vchodem jednu sexy kočku za druhou a odjížděli, aby za chvíli přivezli další. Ta skvělá a luxusní atmosféra na vás dýchla už na parkovišti. Lindě by se to asi líbilo. 

U vchodu stáli dvě gorily v černých oblecích s černými brýlemi na očích a když se jim někdo zdál příliš obyčejný, nebo chudý, dovnitř ho prostě nepustili. Zajímalo mě, jak nás chce Ivan dostat dovnitř.

A potom se konečně objevil. Vystoupil z taxíku jakoby mu klub patřil. Měl oblečený tmavý luxusní oblek moderního střihu a v ruce tmavou hůl s hlavicí ve tvaru draka, černě brýle nesměli chybět.  Málem jsem ho nepoznal, mezi tyhle snoby se perfektně hodil. 

Změřil si mé oblečení. Měl jsem na sobě džíny a košili, jako vždycky. Pokrčil rameny a řekl, že to nebude problém. Když jsem viděl všechny ty módní kreace přítomných, nijak jsem to nekomentoval.

Za chvíli dorazil i taxík s holkama. Janin přítel chyběl. Prý u nich v práci došlo k havárii. Byl mechanik, odvolali ho. Co se dá dělat, šli jsme tedy bez něj.

Ivan pomalu vystoupal po schodišti k hlavnímu vchodu, kde si plácnul s jedním z vyhazovačů a řekl mu, že my ostatní jsme tu s ním. Gorila si pohledem změřil holky, byl spokojen, vypadali obě božsky. A potom mě. Ivana a holky nechal projít, jen mě zastavil.

“Ty,” ukázal na mě. “V montérkách se do klubu nesmí.”

Měl drsný a hluboký hlas. Šel z něj strach. Ale ne pro mě. Tenhle přístup a vůbec celá tahle šaškárna se mi vůbec nelíbila. Takováhle okázalá společnost, která se tady scházela, nebylo nic pro mě a normálně bych to dávno otočil a odešel. Jenže to ten můj zatracenej instinkt, ta předtucha, že s tímhle klubem není tak úplně všechno v pořádku. Chtěl jsem zjistit o co se jedná, chtěl jsem jít dovnitř.

“Ty,” ukázal jsem na gorilu. “Jestli neuhneš, uhnu tě já.” Zašeptal jsem zaklínadlo. Gorila ustoupil krok stranou a nechal mě projít, zatím to šlo dobře.

Vešel jsem do vstupní haly. Nic extra. Šatna, záchody, vstup do hlavního sálu a po pravé straně schodiště na balkon, označené VIP u kterého stály další dvě gorily.

“Kde se flákáš?” přitočil se ke mě Ivan. Ani si nevšiml, že jsem přes vstup málem neprošel.

“Tak jdeme bando,” zamířil k VIP schodišti.

“Nazdar brácho," pozdravil další z goril střežící vstup do VIP.

"Kámoši,” hodil hlavou k nám.

Gorila jen kývl hlavou a uvolnil nám cestu. 

“To je tvůj brácha?” zeptal jsem se Ivana na schodech.

“No jasně, jinak by jsme se do VIP sekce nikdy ani nepodívali.”

“Tohle je tvůj brácha?” zeptal jsem se znovu nedůvěřivě. “Vždyť je nejmíň o metr vyšší než ty, ty vole.”

“Nemáme stejnýho fotra. A už to neřeš vole,” odpověděl trochu podrážděně.

Tak fajn, stačí říct, nemám ve zvyku řešit blbosti.

VIP sekce byl široký balkon, obepínající zadní a pravou stranu sálu. Zadní část byla oddělená zlatou mříží, jejíž vstup hlídali další dvě gorily. V oblecích a černých brýlích, vypadali spíš jako dva terminátoři. Nechápal jsem, jak můžou přes brýle v přítmí sálu vůbec něco vidět, ale zase jsem měl ten zvláštní pocit. Něco tady nehrálo. Bylo to jako by mému nadání bránilo nějaké maskovací kouzlo. Nelíbilo se mi to. 

Nad vchodem skrze zlatou mříž byl nápis VVIP. Takže Very Very Important Person? Double VIP? Co je tohle za šašky? 

Ivan nás vedl dál do pravé části balkonu. Usadil nás nedaleko pódia, které zabíral DJ spolu s audio aparaturou, kterou by mu snad záviděli i Rolling Stones. 

Hudba hrála tak hlasitě, až jsem měl pocit, že mi upravuje puls do rytmu. Duc, duc, duc, duc. Tři anglická slova, kterým jsem vůbec nerozuměl, pauza a zase duc, duc, duc, duc. 

Tak tenhle styl hudby, jestli se tomu vůbec dalo říkat hudba, jsem nesnášel. Tady se mi bude líbit. 

Vyhnul jsem se přes zábradlí, abych si prohlédl sál pod sebou. Šlo to dost těžko. Sál osvětlovala pouze barevná světla, lasery a stroboskopy. 

Pod pravou částí balkonu byly boxy, které poskytovaly trochu soukromí lidem, kteří neměli to štěstí, aby se dostali do VIP. Naproti byli obyčejné stolky pod zazděnými vysokými okny. Proč by někdo zazdíval okna jsem nechápal. Leda by chtěl něco skrýt, nebo zabránit dostat se jimi dovnitř, nebo ven. 

Pod zadní částí balkonu se nacházeli další stolky a u zadní stěny dlouhý bar, obložený černým mramorem. Vypadal luxusně. Tolik alkoholu na jednom místě jsem v životě neviděl. Dostal jsem chuť na pivo. 

Na tanečním parketu uprostřed toho všeho se svíjeli první odvážné páry. Se zájmem jsem je pozoroval, chtěl jsem vědět, jak se na tuhle vymejvárnu mozků tancuje. 

"Dáš si něco k pití?" zakřičel mi Ivan do ucha. Hudba byla tak hlasitá, že jiný způsob komunikace nepřipadal v úvahu. 

"Jo jasně, dám si pivo." 

Ivan odešel k balkonovému VIP baru. Holky šly s ním. 

Posadil jsem se ke stolu a zaměřil se na zadní VVIP část balkonu. 

V šeru jsem rozeznávat nějaké postavy, ale nic víc. Použít noční vidění jsem si netroufl. Kdyby mi při něm posvítil do oka jeden z miliardy zdejších laserů, vypálil by mi díru skrz celou hlavu. To by asi bolelo. 

Zkusil jsem mentální sken, ale narazil jsem jen na prázdno. Každý člověk, démon, nebo stín, každý s kým jsem se dosud setkal, vyzařoval určitou auru, mentální energii. Ať už dobrou, zlou, nebo neutrální, vždycky jsem ji cítil a dokázal ho podle ní najít. Ale tady nebylo prostě nic. Jako bych použil maskovací kouzlo, když bych nechtěl, aby někdo našel mě. 

Ivan s holkama se vrátil od baru s pivem a sklenkou zlatavé tekutiny, pro mě. 

"Co je to?" zeptal jsem se na sklenku. 

"To je Jay Dee."

"Co je Jay Dee?" 

"Jack Daniels vole. Nejlepší pití na planetě. Pro pravý bouráky."

Usrkl jsem ze sklenice. Whisky, nebyla špatná. Ale já byl lopata. Dával jsem přednost rumu. Jo takovej tuzemáček z Božkova, to bylo pravý pití pro bouráky. 

Holky se napili svých koktejlů s malým paraplíčkem a vydali se dolů na taneční parket. Ivan zahlédl nějakého známého a šel si s ním pokecat. Já se zase zaměřil na double VIP. Nic. Nemožné. 

Zábava teď byla v plném proudu. Dívky dole na parketu se začali svlékat  Posilněné alkoholem a možná i něčím jiným, zbavené zábran, odhazovali vršky a tančili nahoře bez. Jana se Simčou naštěstí ne. Nebo na smůlu? Musel jsem si vystačit s cizími dívkami. Jedna měla obrovské silikony, bylo to poznat na první pohled. Ta druhá měla prsa o poznání menší, za to pravé přírodní, byly mnohem hezčí. Začínalo se mi tady docela líbit. Až na tu příšernou hudbu. Vyslal jsem k DJ ovlivňovací myšlenku. Když jsem se dostatečně soustředil, nemusel jsem kouzla ani vyslovovat. Soustředit se v tom příšerným kraválu šlo obtížně, ale zase jsem na to měl hodně času. 

'Zahraj něco z devadesátek,' poslal jsem DJ do hlavy. Nic se nestalo. No jasně. Jsem lama. Byl rok 1999, i tahle příšerná duc, duc hudba byla z devadesátek. 

'Zahraj něco z půlky devadesátek.'

Upřesnění mého požadavku zabralo. DJ vypnul techno a pustil Celebration od Fun factory.

Sálem se rozlehl potěšený jásot. Nebyl jsem jediný, kdo změnu hudebního žánru přijal s povděkem. Sešel jsem dolů na parket a přidal se k tančícím holkám.Nepředváděl jsem své pověstné taneční kreace. Jen jsem se vlnil do rytmu a občas roztočil jednu z holek. Bavili jsme se a já na chvíli zapomněl na všechny démony a stíny. Jen na Lindu jsem myslel pořád. Tady by se jí líbilo. Příští víkend ji sem budu muset vzít. 

Za chvíli se k nám přidal i Ivan. Bavili jsme se královsky. A pak Ivan někam odvedl Simonu. Že by se konečně rozhoupal? Svěřil jsem se se svou myšlenkou Janě, ale ta jen zavrtěla hlavou, jako že to asi nehrozí. 

Asi měla pravdu, protože Simona se zase vrátila. Ale něco se dělo. V její tváří jsem vyčetl strach. 

"Richarde honem," popadla mě za ruku a táhla ven. 

"Co se děje?"

"Ivan je venku. Navezla se do něj nějaká banda kreténů. Je jich asi sedm a on je sám."

"Ach jo. Už zase. Tak jdeme."

Vyběhl jsem ven kolem Ivanova bráchy. 

"Proč jsi neřekla jemu?" zeptal jsem se Simony. 

"Řekla, ale prý se nesmí hnout z místa, jinak by dostal padáka."

"Fakt? K čemu je vyhazovač, co nevyhazuje?"

"Nemá koho. Ty kreténi jsou venku."

"Jo, to je fakt."

Venku už se vytvořil krásný kulatý hlouček. Ze schodiště jsem to viděl docela dobře. Sedm kreténů v kruhu a uprostřed Ivan. 

"Co proved?" zeptal jsem se Simony. 

"Zastal se mě. Šli jsme se projít na vzduch a ty hovada se do mě začali navážet. Že, prej, vypadám jako čarodějnice. Ivan jednoho praštil a najednou jich bylo kolem dalších šest."

Takže Ivan se nakonec přeci jen rozhoupal. A nějakej kretén mu to překazil. A to teda neměl. 

Seběhl jsem schody a rozrazil dav.

"S dovolením buzíci," vletěl jsem do kruhu. 

" Hej!" Jeden z kreténů stiskl tlačítko a z rukojeti vyjela čepel nože. 

Nejdřív jsem jim chtěl jenom přátelský domluvit, ale se zbraněmi se situace změnila. Nesnášel jsem zbraně. Tedy já měl zbraně rád, jen jsem je nesnášel v rukou někoho jiného a už vůbec, když mi jimi hrozil. Tím se pravidla změnila. Teď zněla: žádné slitování. 

Ani jsem nezastavil. Došel jsem k týpkovi s nožem, chytil ho za ruku a jedním pohybem mu zlomil zápěstí. Nůž cinkl o zem. Zasadil jsem mu dvě rány na rypák. Týpek také cinkl o zem. Ještě šest. 

Další na mě zaútočil baseballkou. Když se na vás někdo rozmáchne baseballkou, je nejlepší dostat se co nejblíž k němu. Energie úderu na konci pálky je hrozivá a urazila by vám hlavu. Ale když se na něj nalepíte, praští vás maximálně bicepsem a tam je energie téměř nulová. Navíc mu můžete snadno narušit rovnováhu. Týpek se složil k zemi. Vytrhl jsem mu pálku a praštil ho s ní do ksichtu. Jemně, nechtěl jsem ho zabít, jen uspat. 

Další se na mě vrhl s nožem. Tohle nebyla žádná rybyčka. Byl to dlouhý lovecký nůž z kvalitní ocele. Podobný o jaký jsem přišel na horách. Líbil se mi. Zahodil jsem pálku a vykryl úder nožem. Loktem jsem sráčovi zlomil rypák, vytrhl jsem mu z ruky nůž a kopačkou z otočky ho územnil. 

"Jako Chuck Norris šmejde."

Prohodil jsem si nůž v ruce čepelí dozadu a zaujal bojový postoj. Potom jsem prsty natažené ruky pokynul zbývajícím čtyřem sráčům. Byl jsem drsnej. Možná bych se na ty kung-fu filmy vážně neměl tolik dívat. Jenomže já musel. Byla to jedna ze schopností, které jsem v poslední době získal. Stačilo se dívat na bojové filmy abych se naučil jejich umění. Vyplatilo se. 

Jeden teleskopický obušek, další nůž, boxer a řetěz na kolo. Tady asi někdo v mládí hrával Street fightera. 

Cítil jsem, jak mi vzteky rudnou oči. Čtveřice sráčů se po sobě podívala a zdrhla. 

Vrátil jsem se k týpkovi co na mě zaútočil nožem a přeřízl mu pásek u kalhot abych se zmocnil i originálního koženého pouzdra. Až nůž trochu ozdobím symboly z Knihy mrtvých, bude z něj výtečná zbraň. Ale teď už byl čas zmizet. 

S Ivanem a holkama jsme skočili do jednoho z čekajících taxíku a vyrazili směr centrum. Nakonec to nebyl tak špatnej večer. 

 

Druhý den večer jsem se opět spojil s Lindou.

‘Takže se ti tam libilo?’

‘Ale jo, nebylo to špatný. To místo má svoji atmosféru. Jenom jsme museli vysmahnout trochu předčasně.’

‘Jak to?’

‘Ňáký magoři napadli Ivana se Simonou. Myslel jsem, že zůstat na místě potom co jsem je srovnal, není nejlepší nápad, tak jsme radši jeli domů.’

‘Ty jsi se pral?’

‘Trochu.’

‘Neříkal jsi snad, že svoje schopnosti nepoužiješ proti lidem?’

‘Měli zbraně lásko. Vážně nám chtěli ublížit.’

‘A ty jsi sebou měl nějaké zbraně?’

‘Zbraně na diskotéku? Neblbni, nejsem psychopat. Ale příště si je určitě vezmu.’

‘Příště? Chceš tam jít zase?’

‘Jo. Půjdeme tam spolu. S tím barákem něco není v pořádku. Je to jako tenkrát ve vašem domě. Cítím z něj zlo, ale jako by se ho někdo snažil maskovat. Jako kdyby používal podobná maskovací kouzla jako já. Pořád mi to vrtá hlavou. Ty máš na tyhle věci cit. Třeba budeš mít víc štěstí a řekneš mi jaká zlá moc se v domě skrývá.’

‘Takže ty mě chceš vzít příští týden do Darkness clubu?’

‘No jasně princezno. Když nic nezjístíme, alespoň se pobavíme. Uvidíš, že se ti tam bude líbit.’

‘Jupííí. Už se moc těším. Prý tam chodí i Jarda Jágr.’

‘Jarda Jágr je v Americe. Ještě mu neskončila sezona v NHL. Teda aspoň myslím. Ale asi jsem tam zahlíd Umu Thurman a Liama Neesona.’

‘Vážně? Co by dělali v Krásné Hoře?’

‘Jestli se nepletu, tak u nás zrovna točí Bídníky. I hvězdy si asi občas potřebují orazit. Kdo ví, kdo tam bude příště.’

‘To je super! Už se moc těším broučku.’

Nadšení z Lindy sálalo i na těch 70 kilometrů, které nás právě dělili. Rozloučili jsme se a já si šel nabrousit mačetu. Do tohohle klubu už beze zbraní nejdu a bez mačety tuplem ne.

 

“Kde ses to naučil?” zeptal se me v pondělí o pauze na paloučku Ivan.

“Co jako?” dělal jsem blbýho.

“Takhle se rvát. Ty šmejdi na tebe vytáhli nože a ty nic. Úplně chladnokrevně jsi je sejmul.”

“Řeknu ti tajemství.”

Jakmile jsem řekl slovo tajemství, získal jsem si pozornost nejen Ivanovu, ale i Jany a Simči.

“Mám zvláštní schopnosti. Dokážu bojovat nejen s lidma, ale i s nadpřirozenýma bytostma.”

Ivan se zasmál, ale já se tvářil stále vážně.

“Ty si nedělaš srandu, že ne,” řekl Ivan.

“Tak hele, nechci o tom mluvit víc než je nutný. Jediný co je teď doopravdy nutný je, aby jste nikdo z vás nechodil do Darknessu. Myslím to vážně. Ten klub není bezpečný. Víc vám k tomu neřeknu, ale musíte mi věřit.”

“Tak toho se bát nemusíš,” řekla Simona. “Do tý díry plný psychopatů už mě nikdo nikdy nedostane.” Jana jí jen přikyvovala.

“A ty?” obrátil jsem se na Ivana.

“No jo kámo, žádnej Darkness.”

Nevěřil jsem mu. Zašeptal jsem zaklínadlo. Ivan jakoby se na chvíli zasek.

“Jasně brácho, do Darknessu už nikdy nevkročím. Vyhnu se mu kilometrovým obloukem. Je to díra.”

Tak vida, jak najednou změnil názor, musel jsem se usmát.

 

Když jsem vyřešil svoje kamarády, bylo načase vyřešit samotný Darkness club.

V pátek odpoledne jsem si půjčil auto pana Novotného a osobně si dojel na nádraží pro Lindu, kterou jsem už 14 dní neviděl. 

Stál jsem na 2. nástupišti a odhadoval ze kterého vagónu asi vystoupí. Byl to ten třetí. Když mě spatřila, zahodila batoh se kterým se vláčela a vrhla se na mě. Jejích 47 kilo mě málem dostalo na zem, ale ustál jsem to. Po uvítací líbačce jsem ze země sebral batoh, hodil jsem si Lindu na rameno a veškerý tenhle materiál si odnesl do auta. Byli jsme středem pozornosti jako vždycky, ale na to už jsem si zvykl. 

U Lindy jsme společně vlezli do sprchy. Dělali jsme to tak od doby, co jsme polomrtvý unikli z krásnohorského podzemí. Tenkrát na nic jiného, než na sprchu nebyla síla. Tentokrát to bylo mnohem lepší. 

Pak jsme šli na večeři do naší oblíbené hospůdky s terasou s výhledem na údolí Vratislavice. Byla to ta samá, do které jsme šli úplně poprvé. Stala se z ní naše démonologická základna. 

"Co v práci?" zeptala se Linda, když jsme si objednali. 

"Dobrý, jenom Ivana jsem musel začarovat, aby už do Darknessu nechodil. Holky to naštěstí pochopili sami."

"Bojíš se o ně?" 

"Jo, nechci aby tam kdokoliv ze známejch chodil, dokud nezjistíme, co se tam doopravdy děje."

"Ale mě tam vezmeš. O mě se nebojíš."

"O tebe se bojím ze všech nejvíc lásko. Jenže jsme tým. Nemůžu tě pořád držet stranou. Stejně to nikdy nepomohlo, jak sis asi sama všimla. A navíc potřebuji tvoji pomoc."

"Co jsi v klubu cítil?" 

"Bylo to jakoby tam někdo něco skrýval. Jakoby někdo celé místo začarovat maskovacím kouzlem. Nedokázal jsem jim vůbec proniknout."

"Možná je to čaroděj. Jako ty. Možná vůbec není zlý. Jen se snaží ochránit své tajemství. Stejně jako to děláš ty."

"To mě vůbec nenapadlo. A právě pro to tě potřebuju princezno. Ale dokud nezjistíme o co přesně jde, budeme to brát jako nebezpečí. Souhlas?" 

"Souhlas broučku."

Druhého dne jsme si udělali malý výlet k Panskému rybníku. Byl nádherný slunečný den. Šli jsme údolím Vratislavice. Okolní příroda jenom kvetla. Po cestě stálo několik starobylých mlýnů, stejně starobylých a krásných, jako všechny památky ve městě. 

U rybníka jsem zkusil vodu. Byla příšerně ledová, na koupání to ještě nebylo.

Po hrázi jsme přešli na druhý břeh rybníku a lesem prošli do kempu, který zrovna zahajoval novou letní sezónu. Posadili jsme se na terasu místní hospůdky a objednali si po jednom pivu. Štamgasti z okolních chatek, kteří se celou zimu klepali, až hospůdka otevře, u vedlejšího stolu tiše slintali nad Lindinou krásou. Kamkoliv přišla, byla středem pozornosti. Její krása ohromila každého. Dopili jsme a vyrazili zpátky do města. Museli jsme se připravit na večer. 

Nejprve jsme se stavili u mě. Od Panského rybníku to bylo při cestě. 

Oblékl jsem si svoje staré ošoupané džíny. Byli dostatečně široké, aby umožnili volnost pohybu. Sice jsme šli Darkness jenom omrknout, ale já chtěl být připraven na nejhorší. Košili jsem vyměnil za černé tričko, které jsem zakasal do kalhot. Nechtěl jsem, aby mi překáželo, kdybych potřeboval rychle vytáhnout mačetu, kterou jsem měl pověšenou na zádech v závěsu rukojetí dolů, tak aby byla pěkně po ruce. Abych mačetu skryl, hodil jsem na vrch koženou bundu. Černé brýle, abych zapadl mezi místní terminátory a vysoké černé Steely. Prohlédl jsem se v zrcadle. Vypadal jsem drsně. Jako hlavní hrdina knížek pana Kulhánka. 

Linda jen zakroutila hlavou. 

"Takhle tě dovnitř nikdy nepustí."

Otočil jsem se k ní. 

"Věř mi," řekl jsem jako terminátor. 

Skácela se na postel. 

"Co já jsem si to narazila za blázna?" 

Usmál jsem se. Já byl připraven, mohli jsme jít.

Když jsme přišli k Lindě, usadila mě v obýváku a zavřela se ve svém pokoji s tím, že dovnitř nesmím, dokud nebude hotová. 

"Nejdeš přece na svatbu. Můžu tě vidět ne?" 

"Ne!" 

Tak ne. Čekal jsem a na můj vkus to trvalo docela dlouho. Ale výsledek stál za to. 

Když se po hodině otevřeli dveře Lindina pokoje, stála v nich bohyně. Měla dlouhé černé šaty na zem s dvojitým rozparkem, který končil až u pasu a odhaloval její nádherné štíhlé nohy. Vypadala děsně sexy, což umocňoval i hluboký výstřih, zvýrazňující její krásné poprsí. Vlasy měla zase sčesané nahoru, tak jak jsem to na ní miloval. Linda nikdy nepoužívala make-up. Nepotřebovala to. Jen trochu lesku na její dokonalé rudé rty. Zase jednou jsem zůstal civět s hubou dokořán. Byla prostě dokonalá. Ve svých somráckých hadrech, jsem vedle ní vypadal jako pěst na oku. 

"Tak vyrazíme?" zeptala se s okouzlujícím úsměvem na rtech. 

Dobrodružství mohlo začít. 

Před domem už na nás čekal taxík. Byl to velký bílý Mercedes. Takže i my dorazíme do Darkness clubu stylově. 

 

Jakmile jsme před klubem opustili taxík, dýchla na nás atmosféra okázalého luxusu. Parkoviště bylo zaplněné drahými auty. Slečny na sobě měli drahé šaty, podobné těm Lindiným. A nebo naopak byly oděny jen velice střídmě. Každopádně draze. Pánové byli oblečení do drahých obleků a vůbec všechno tady vypadalo tak draze, že já mezi tím vypadal jako bezdomovec z hlaváku. 

Lindu ta atmosféra úplně uchvátila. Nahodila svůj sexy hollywoodský úsměv a zavěsila se do mě. Šli jsme ke vchodu do klubu. 

"Takhle tě tam nikdy nepustí," řekla mi dnes podruhé,

"S princeznou jako jsi ty, by mě pustili i do Buckinghamského paláce na audienci s královnou. Vsaď se, že projdu bez problémů."

"Tak dobře. Když vyhraju, spálíš tyhle hnusný hadry, jednou pro vždy. Ale nesmíš použít žádnou magii."

Souhlasil jsem, Lindině kráse jsem věřil. 

"Když prohraješ ty, seženu ti stejně hnusný hadry a ty v nich budeš chodit celý příští víkend. Platí?" 

Plácli jsme si. 

Jak jsme se blížili ke schodišti, viděli jsme vojáčka v zelené uniformě, který šel se svěšenou hlavou ze schodů proti nám. 

"Vidíš, taky ho nepustili," řekla vesele Linda. 

"Jenže on je guma a já čaroděj, na to nezapomínej."

"Žádná kouzla, jinak sázka neplatí."

"No jasně." 

Ten voják mi byl nějaký povědomý. Aby taky ne, tohohle kluka jsem velmi dobře znal. 

"Fici!" zvolal jsem radostně. 

Fici byl ostříhán na mariňáka, jeho dlouhé mastné vlasy byli pryč. První z důvodů, proč jsem ho hned nepoznal. Tvář měl hladce oholenou. Jeho postava zmohutněla a trochu se vytáhla. I na něj muselo mít vliv setkání s Necronomiconem, i když ne tolik, jako na mě. Na přímo s ním v kontaktu nikdy nebyl. 

"Dicku! Ty vole. Seš to ty? Málem jsem tě nepoznal. Jak se máš? A co tady děláš?" 

"Co tady dělám? Já jdu na dýzu vole, ale co tady děláš ty?" 

"Dostal jsem opušťák. Už je ze mě starej mazák, to má svoje výhody. Slyšel jsem, jak prej je to tady skvělý, tak jsem se chtěl podívat, ale ty dvě gorily mě nechtěj pustit dovnitř."

"Se divíš? V těhle hadrech."

"Alespoň jsou čistý vole. Co má bejt tohle? Vypadáš hůř jak ve třeťáku. To jsi našel u popelnic?" 

"Ehm," ozvala se Linda. "Tak nás snad představíš, ne?" 

"Jistě lásko. To je Fici, můj kámoš, vyprávěl jsem ti o něm. Fici Linda, má přítelkyně."

"Velice mě těší, že vás poznávám slečno," Fici se uklonil. 

No ne. Takový elegance jsem u něj nezažil za celých pět let co ho znám dohromady. 

"Také mě velice těší," řekla Linda a podala Ficimu ruku. Ten ji jemně uchopil a naznačil polibek.

Jen jsem zíral. Pan velkotovárník se právě seznámil s velkostatkářovou dcerou. 

"Doprovodíte mě, můj drahý příteli?" Linda nabídla Ficimu rámě. 

"Jistě drahá," Fici rámě přijal a společně vyrazili do klubu. 

Co se to tady děje? Vůbec jsem nechápal, ale šel jsem poslušně za nimi. Jako nějakej sluha. 

Gorily před vchodem, ustoupili před Lindinou krásou. Vůbec jim nevadilo, že na ní visí ta zelená guma, kterou před chvílí vyhodili. V klidu je nechali projít. Já říkal, že s Lindou by mě pustili i ke královně. Za to mě zastoupili cestu. 

"Snad si nemyslíš, že takhle projdeš dovnitř," ukázal na mě jeden z goril. Byl to ten samý co minule. Moje ovlivňovací kouzlo zřejmě vyprchalo. 

"Ale já jdu za vagabunda. Tohle není maškarní?"

"Jediná maškara jsi tady ty. A teď uvolni cestu slušným lidem."

Jeho hlas byl hluboký a drsný. Přemýšlel jsem co mu provedu. 

"Ty si na mě nevzpomínáš, že ne."

"Právě naopak. Vzpomínám si velice dobře a nechápu, proč jsem tě minule pustil, ale dneska ti to neprojde."

"Minule to s tebou šlo líp," zabručel jsem a mávl mu rukou před obličejem. Chlápek se sesunul k zemi. 

"Co čumíš," řekl jsem druhé gorile. "Pomoz mu."

Gorila se sklonil k parťákovi. Nic mu nebylo, jen usnul. Mohl jsem jít dál. 

"Takhle moc nenapadní nebudeme," řekla mi Linda ve vstupní hale. 

"Možná je na čase trochu na sebe upozornit."

"Jo? Ale já bych se tady chtěla alespoň trochu porozhlédnout, než nás vyhodí. Tak to uklidni."

"Jistě má královno." 

"Jsem tvoje císařovna." 

"Jistě má císařovno. Hlavně nezapomeň, že jsi prohrála sázku." 

"Tak to bacha mladej. Řeklo se žádná magie a to jsi nesplnil."

"Jenomže já nemluvím o sobě, ale o něm," ukázal jsem na Ficiho. "Dostat sem gumu je mnohem větší zářez než dostat sem vandráka."

To byla pravda, jenomže já si tak krásnou dívku v tak hrozných hadrech nedokázal představit. Proto jsem Lindu objal a řekl jí. 

"Tu sázku ruším. Měla jsi pravdu. Jsou to hnusný hadry. Hned zítra je spálím."

"Vážně? Myslela jsem, že jsou to tvoje oblíbený hadry, i když hnusný."

"Neboj. Na příští akci si seženu jiný hadry, mnohem hnusnější."

Usmála se, za tohle jsem si vysloužil polibek. 

Vstoupili jsme do sálu. Vchod byl pod balkonem a po jeho levé straně začínal dlouhý bar obložený černým mramorem. On vůbec celý sál byl obložen mramorem a zlatem. Vypadal velice luxusně. Toho jsem si minule nevšiml, ale za to nejspíš mohl pan Daniels. I na laserech a dalších světlech někdo ubral. Samotná hudba už nehrála tak hlasitě a DJ si navíc od minule něco vzal, neboť z reproduktorů se linuly tóny, na které se dalo v pohodě tancovat. Při téhle hudbě se dalo i pohodlně konverzovat. Linda se okamžitě zapojila do víru tance, zase na sebe strhávala veškerou pozornost. 

Já s Ficim jsme to zapíchli u baru, kde jsme si objednali pivo. Jak jinak. 

"Co vy dva jste vlastně zač," zeptal se mě Fici, když jsme si přiťukli. 

"Jak to myslíš?" 

"Všechny ty řeči o magii. Navíc se k sobě vůbec nehodíte."

"Proč myslíš?" 

"Ona je ta nejkrásnější žena jakou jsem kdy viděl a ty..." narážel na moje hadry. 

"To je pracovní oděv. Chápeš? Mám tady práci."

"Práci? A jakou." 

"Tajnou vole." 

"Tak tajnou. Hm. Jak jste se vy dva dali vlastně dohromady?" 

"Známé se už od dětství. Je to dlouhej příběh. Možná ti ho někdy budu vyprávět. A nebo si přečti Historii Knihy mrtvých, pak pochopíš."

"Historii Knihy mrtvých?" 

"Víš, že jsem s Lindou ještě nikdy netancoval?" změnil jsem téma. 

"Já taky ne."

"Vole," usmál jsem se. "Rozhlídni se kolem. Vsadím se, že se tady najdou nejmíň tři kočky co ulítávaj na uniformách. Takže já si teď jdu zatrsat s tou svojí a ty se taky bav. Ještě se uvidíme." 

Dopil jsem pivo a šel na parket za Lindou. Krásně jsme si spolu zatančili. I na ploužáky došlo. Bylo skvělé se jen tak bezstarostně bavit. Ale nakonec jsem si musel dát voraz. V té kožené bundě bylo hrozné vedro a kvůli mačetě jsem si ji sundat nemohl. Potřeboval jsem pauzu. 

Usadili jsme se zpátky u baru a objednali si pivo. Linda byla po tanci úplně vyprahlá, ale celá jen zářila. 

"Wow, je to tady úžasný! Jsem moc ráda, že jsi mě sem vzal."

"Jo, je to skvělý. Takhle jsem si nezatancoval, ani nepamatuju. Ale nezapomeň, že tu máme jistý úkol."

"Však jsem nezapomněla, neboj broučku."

"Tak povídej," pobídl jsem ji. 

"Tak předně," Linda se napila aby se jí lépe mluvilo. "Ten balkon nad námi, to je černá díra."

"Černá díra?" 

"Jo. Je to jako by ho zakrývala nějaká bariéra, za kterou už vůbec nic není. Necítím z něj žádnou mentální auru, jako bych se pokoušela nahlédnout do černé díry, prostě nic. Celá tahle budova je jako magická kostka, bránící nahlédnout dovnitř. Ale když už uvnitř jsi…"

Linda se zarazila. Nadšení z Darkness klubu bylo náhle pryč. V očích jsem ji vyčetl strach. 

"Pokračuj lásko, může to být důležité."

"Zlo se skrývá přímo pod námi. Celá budova je podsklepená a já cítím, že tam dole se stali hrozné věci."

"Jsou tam dole nějací lidé?" 

"Ne, teď ne. Alespoň ne žádní živý, ale byli tam a hrozně trpěli."

Linda se zase na chvíli odmlčela. Potřebovala se napít. Nechtěl jsem na ni tlačit. Byla médium, ne bojovník, jako já. Cítit bolest mrtvých lidí pro ni muselo být hrozné.

Objednal jsem nám panáka vodky. Linda ho do sebe kopla jako ruský voják před útokem na Reichstag a pokračovala. 

"Pak jsou tady tihle," kývla hlavou směrem k frajerovi ve světle modrém obleku, který se bavil s dívkou u baru kousek od nás. 

"Další dva stojí nahoře u zlaté mříže jako ochranka a jeden trsá s těma holčinama nahoře bez," kývla hlavou k parketu. 

"Jestli jsou to lidé, tak nejsou živý. Jenomže mrtvý také nejsou. Tak co jsou zač?"

"Nemrtvý," řekl jsem. 

"Nemrtvý? Nevypadají jako zombie."

"Nemrtvých je spousta druhů. Máme zombíky, ghouly, hastrmany, upíry…"

"Cože? Hastrmany?" 

"Jo. Lidi si je představují, jako malé zelené mužíky z pohádek, co topí lidičky, aby jim ukradli jejich dušičky. Ale ve skutečnosti jsou to nemrtvý prokletí utopenci, kteří vraždí další lidi, aby se pak mohli živit jejich zkaženým, ve vodě se rozkládajícím masem."

"Fuj, to je nechutný."

"Jo, to teda je."

"A co jsou teda zač tihle?" 

"Po tvém vyprávění mám docela slušnou představu o koho by mohlo jít. Myslím, že to jsou…" 

Náhle se před námi objevily dva terminátoři v tmavých oblecích. Linda se lekla tak, že málem spadla z barové stoličky. Jednou jsem taky spadl z barové stoličky. Ale moc si to nepamatuji, byl jsem na kaši. Jen ráno jsem zjistil, že mám na hlavě bouli jak tenisák. 

'Ti dva jsou taky nemrtvý,' řekla mi myšlenkou Linda. 

'Já vím lásko, teď když vím co hledat, tak už je taky poznám.'

"Pan Villain vás zdraví a zve vás do své soukromé lóže na skleničku," řekl jeden z terminátorů.

Pozvedl jsem obočí a prstem ukázal na sebe. Terminátor se ani nepohnul. 

"Kdo je pan Villain?" zeptal jsem se. 

"Pan Villain je majitelem klubu. A přeje si s vámi mluvit." 

Tohle znělo tak, že odmítnutí nepřipadá v úvahu. Pohlédl jsem na Lindu. 

'Nechoď broučku.' 

'Ale já musím. Neboj princezno.'

Terminátor si náš pohled vyložil asi trochu jinak. 

"Slečna bohužel musí zůstat tady." Luskl prsty na barmana. Ten velice ochotně přispěchal k nám. "Náš nejluxusnější drink pro slečnu. Na účet podniku." Barman uznale pokýval hlavou a jal se drink připravit. 

Také jsem uznale pokýval hlavou. Nápojový lístek už jsem si četl. Myslím, že ten nejluxusnější drink se jmenoval Diamond dream a jeho cenovka činila 12900. To bylo o dost víc, než jsem si já vydělal. Chtěl jsem počkat a alespoň se na ten zázrak podívat. Ale terminátor pro mou zvědavost zřejmě neměl pochopení. 

"Tudy pane," ukázal ke schodišti do VIP. 

"Hned se vrátím," řekl jsem Lindě. 'Zůstaň tady, budeme ve spojení,' dodal jsem telepaticky. 

Terminátoři mě vedli mezi sebou jako bych byl jejich vězeň a ne host. byli to ti samý, kteří obvykle hlídali vchod zvenčí. Teď se postavili ke vchodu zevnitř. Jakmile jsem prošel zlatou mříží, ujala se mě sličná hosteska. Také hlasitost hudby se snížila na příjemné pozadí ke konverzaci. Linda měla pravdu. Celé double VIP obklopovalo něco, jako silové pole ze Star Treku. Nedovolilo proniknout dovnitř hluku ze sálu a nepustilo ven mentální auru přítomných. Ale já teď byl uvnitř. A uvnitř žádná maskovací kouzla nebyla. Teď už jsem věděl přesně s jakými parchanty mám tu čest. 

Zadní část balkonu byla větší, než se mohlo zdát zdola. Luxusně zařízená. Samé drahé dřevo, pohodlná kožená křesla a pohovky. Vlastní bar s barmanem a spoře oděnými hosteskami, roznášejícími pití vybraným hostům. Uprostřed pak bylo vyvýšené pódium s vlastním luxusním nábytkem, vlastním luxusním barem s barmanem a luxusními prostitutkami. Teda hosteskami. Asi triple VIP, nebo co. 

Moje spoře oděná hosteska mě zavedla až k pódiu a pokynula, abych šel po schodech nahoru. Pomalu jsem vystoupal po pár schudcích a ocitl se tváří v tvář místnímu bossovi. Stál zády opřený o bar. Oblečený v kůži. Zdálo se, že tihle týpci si v kůži vyloženě libují. Měl kožené boty, kožené kalhoty, koženou košili a na ní kožené sako. Dlouhé bílé vlasy mu splývaly na ramena. Sledoval mě chladnýma modrýma očima. Tu kůži jsem poznával. Byla stejná jako ta, ve které byl vázán Necronomicon. Takže lidská. 

"Vítám vás ve svém skromném příbytku," rozhodil blonďák rukama. "Jmenuji se Calvin Villain," přistoupil blíž a natáhl před sebe ruku. 

"Ríšánek," sevřel jsem mu jí. Na člověka byla příliš chladná. 

"Ríšánek? Zvláštní jméno," podivil se Villain. 

"Tak mi říká moje dívka. Někdy."

"Ach," povzdechl si jako by mu právě došli souvislosti. "Ta mladá, překrásná žena dole u baru."

"Ano, má přítelkyně." 

"Posaďte se pane Ríšánku," ukázal Villain na jedno z křesel. 

"Mohu vám nabídnout drink?" 

"Jistě. Dvojitou Jackie Dee prosím."

Villain luskl na barmana. "Dvojitou whisky pro pána," poručil a posadil se do křesla naproti mě. Čekal, dokud nepřišla hosteska se sklenkou Jacka Danielse. 

Když jsem říkal, že místní hostesky jsou spoře oděné, měl jsem na mysli kalhotky a punčochy jištěné podvazkovým pásem. Škoda materiálu. Jak se sehnula, aby přede mě postavila mou sklenku whisky, otřela se prsem o mou tvář. Měla nádherná pevná prsa. Ale když se mě dotkla, zjistil jsem, že jsou chladná jako mramorové obložení kolem. Prostě studený nemrtvý kozy. 

"Jak se vám líbí v mém klubu?" zeptal se Villain, když jsem okoštoval Jacka. 

"Myslím, že mé přítelkyni se tady líbí víc, než mě. Na můj vkus máte přílišné nároky co se oblečení týče."

"Ano, to je pravda. Ale my jsme luxusní podnik. A vám, jak se zdá, nečinilo žádné potíže dostat se dovnitř i když nesplňujete naše, jak bych to jen řekl, standardy."

"Dvě potíže stáli u vstupu, ale…"

"Ale vy jste se postaral, aby už nestáli," skočil mi do řeči. To od něj nebylo hezké.

"Vy pane Ríšánku máte velice zvláštní schopnosti, jak se zdá. Všimli jsme si vás už při vaší minulé návštěvě. A velice nás překvapilo, jak jste si poradil s hrozbou venku na parkovišti. I to o vás hodně vypovídá."

"Vážně? Co třeba."

"Jste odvážný člověk a umíte se ohánět. Máte mimořádné mentální schopnosti. Dokážete ovlivňovat myšlení jiných lidí. Někdo jako vy, by se nám hodil."

Sledoval jsem Villainovu kamennou tvář. Nejprve jsem si myslel, že je to jeho poker face, ale pak mi došlo, že to on se právě snaží ovlivnit a přečíst mě. Chabý pokus. 

"To má být nabídka práce?" zeptal jsem se po chvíli, co jsem mu dával falešnou naději, že mi pronikne do hlavy. 

"Ano, můžeme tomu říkat, třeba nabídka práce. Když vstoupíte do mých služeb, učiním z vás velice bohatého mladého muže. A když se osvědčíte mohu vám nabídnout dar nejcennější."

Dramatická pauza. Teď na mě vybalí svůj trumf v podobě nesmrtelnosti. 

"Věčné mladí," dořekl Villain. Měl jsem pravdu. Jenže to čemu on říkal věčné mládí, já znal pod pojmem věčná nemrtvost. Díky, ale nemám zájem. 

"Když odmítnu?" zeptal jsem se přímo. Nemělo cenu hrát divadlo nad nabídkou nesmrtelnosti. Villain věděl, že vím. A já věděl, že ví on. Nevím kdo si myslel, že jsem. Možná jen kluk s určitým nadáním. Takových běhali po světě spousty. Každopádně karty byly odkryté. 

"Mou nabídku ještě nikdy nikdo neodmítl." 

Tomu jsem věřil, ale všechno je jednou poprvé. A navíc, už jsem měl toho šaška dost. Co jsem potřeboval vědět, už jsem věděl. Byl čas to ukončit. 

"Já moc dobře vím co vy parchanti jste zač. S vámi bych se nedal dohromady ani za tři nesmrtelnosti a zlatý prase. Teď se zvednu, seberu svoji přítelkyni a odejdu. A vy nás necháte. Pokud ano, zapomenu, že jsem v týhle díře někdy byl."

"A pokud ne?" zeptal se výsměšně Villain a luskl prsty. 

Veškeré osazenstvo double VIP bylo rázem na nohou. Jejich ruce se ježily zbraněmi. Od nožů, přes meče až po automatické pistole. To jsem čekal. 

Mé oči se zalily jasnou rudou krví. Barman který stál za Villainem a viděl mi do očí, upustil na zem sklenici, kterou právě leštil a ustoupil, dokavaď nenarazil do polic s chlastem za ním. 

"Démon," řekl barman. 

Nálada na balkoně se rázem změnila. Cítil jsem tady strach. Abych umocnil zdání sebe jako démona, částečně jsem vyvolal ohnivý kruh. Nad mými zvednutými dlaněmi se objevily dva ohně. Prostě jsem využil toho, že jediná síla, které se tihle šmejdi báli, byli démoni. Ale musel jsem jednat rychle, než mě prokouknou. 

"Ještě se rozmyslím, jestli vás všechny zabiju," řekl jsem, vstal z křesla a důstojně odkráčel k východu z double VIP. Venku jsem se otočil a mávnutím ruky za sebou zavřel zlatou mříž. Villain stále seděl v křesle, jako zařezaný. Uzamkl jsem celý balkon kouzlem. Villain jím nakonec prorazí, ale chvilku mu to bude trvat. Usmál jsem se a ukázal mu vztyčený prostředník. 

Villain zařval. Došlo mu, jaké divadélko jsem mu právě zahrál. Ale bylo pozdě. Všichni jeho poskoci byli zavření za zlatou mříží. Tedy až na dva. 

'Richarde!' zaznělo mi v hlavě Lindino volání. 'Má nůž!' 

Sakra. Na ty dva dole, modrý sáčko a tanečníka jsem dočista zapomněl. Villain jim musel dát mentální echo. Šli po Lindě. 

Seběhl jsem dolů do sálu. Linda seděla u baru, tak jak jsem ji nákazal a u ní modré sako. 

Tanečník si to rázoval přímo proti mě. 

"Ty," ukázal na mě prstem. 

Copak neví, že ukazovat se nemá? Chytl jsem mu prst a zlomil ho. A potom jsem mu ještě zlomil ruku v lokti, aby na to náhodou nezapomněl. Těžkou botou jsem ho uzemnil. Pokračoval jsem dál. 

Modré sáčko začal panikařit. Místo aby použil Lindu, kterou doteď ohrožoval nožem, jako štít, nůž zahodil a snažil se zpod saka vydolovat zbraň. Povedlo se mu to, když už jsem byl u něj. Namířil na mě Glock 17, hezká zbraň. 

Vytrhl jsem ze závěsu mačetu, usekl mu ruku v zápěstí a vrátil mačetu do závěsu dřív, než si stačil uvědomit, co se vlastně stalo. 

Ustoupil jsem kousek stranou, aby na mě nestříkala krev z jeho nového úhledného pahýlu. Když mu konečně došlo co se stalo, zvedl pahýl k obličeji a nastříkal si svou vlastní krev do očí. Kretén. Chytl jsem ho za temeno a omlátil mu hlavu o bar. Pomalu se sesunul k zemi. Na chvíli od něj bude pokoj. 

Zato tanečník se probral a postavil na nohy. Jeho zlomená ruka bezvládně visela podél těla. Bohužel měl ve zvyku ukazovat na lidi rukou, kterou nestřílel. Sáhl pod sako a vytáhl z pod něj starý dobrý Colt Peacemaker. Možná bych ho dokázal sejmout dříve než zmáčkne spoušť, ale nechtěl jsem riskovat, že zasáhne Lindu. 

"Sorry lásko," řekl jsem, popadl ji, hodil za bar a skočil za ní. Naštěstí dopadla částečně na nohy, takže si ani moc nenamlátila. 

První kulky z Peacemakeru zabušily na mramorové obložení baru, pěkně do rytmu hudby, takže si zprvu střelby skoro nikdo nevšiml. Leželi jsme s Lindou za barem na zádech a já přemýšlel co dál. A pak jsem pod barem zahlédl naší spásu. Krátkou dvouhlavňovou brokovnici. Zlomil jsem ji. Byla nabitá. 

"Hele," ukázal jsem brokovnici Lindě. "Přesně takovou měl Ash v Evil dead." Nijak se na to netvářila. Asi nesdílela moje nadšení. 

Počkal jsem, až se o mramor rozpleskne šestá kulka z Peacemakeru. Tanečník se asi na akční filmy moc nedíval, jinak by si takhle nesmyslně munici nevystřílel. Vyhlédl jsem zpoza baru. Snažil se naládovat do bubínku Coltu dalších šest nábojů, ale s jednou rukou mu to vůbec nešlo. Vstal jsem a zamával mu. Přestal se snažit nabít zbraň a úplně ztuhnul. Vypálil jsem z obou hlavní naráz. Dvojvýstřel z brokovnice byl tak hlasitý, že už si ho musel někdo všimnout. Obzvlášť, když se ten šmejd rozprskl po celém sále. Panika mohla začít. 

Lidé ječeli a snažili se dostat ven. Proplížili jsme se pod barem k východu, kde jsme se zamíchali do prchajícího stáda. Za chvíli jsme byli venku. Ale co teď?

"Hej Dicku!" mávala na mě zelená uniforma z otevřených dveří omlácené stodvacítky. 

Vlezl jsem za Lindou na zadní sedadlo a jakmile jsem zavřel, Fici se rozjel. Zamířil ven z města. 

"Co se to tam kurva do prdele stalo?" chtěl vědět Fici. 

"Ticho!" okřikl jsem ho. "Jeď dál, nezastavuj."

Ještě chtěl něco říct, ale Linda mu položila ruku na rameno. "Poslechni ho, ví co dělá. Věř mi." Fici poslechl. Jel dál. 

"Tam. Ten lesík," ukázal jsem na malý lesík v poli po levé straně. "Zajeď tam. Schovej auto pod stromy." Fici poslechl. 

Zajel do lesíku, vypl motor a zhasl světla, přesně jak jsem mu nákazal.

"Zůstaňte v autě. Za žádnou cenu nesmíte vyjít ven a hlavně rozsvítit světla. Lindo, dohlédni na to."

Nečekal jsem na odpověď. Vyskočil jsem z auta a zabouchl za sebou dveře. 

Byla bezměsíčná zamračená noc. Pod stromy byla téměř dokonalá tma. Moje výhoda. Já světlo nepotřeboval vůbec. Oni ano. Alespoň trochu, jinak viděli úplný kulový. 

Jeden stál mezi stromy asi deset metrů ode mne po pravé straně. Druhý byl v koruně stromů, nade mnou. Třetí se právě rozmáchl mečem, aby mi usekl hlavu. Sklonil jsem se a mačetou mu rozpáral břicho. Poté jsem mu zespodu probodl lebku. Skácel se na zem, dřív než mu stačily vnitřnosti vypadnout z břicha ven. Jednu vlastnost mají všichni nemrtvý společnou. Když jim zničíte mozek, stanou se z nich mrtvý. Definitivně. 

Pomalu jsem ztrácel náladu. Hraní z mačetou už bylo pro dnešek dost. Vyvolal jsem ohnivý kruh. Ale ne tak jako tenkrát v jeskyni, když jsem chtěl posvítit Lindě na cestu. Ohnivý kruh byl ve skutečnosti zbraň. Vyslal jsem sloup ohně nad sebe. Ozval se výkřik a k nohám mi spadlo hořící tělo. Pořád se zmítal, parchant jeden. Třetí se dal na útěk. Asi už ho ta hra s mačetou taky nebavila. Odhadl jsem jeho rychlost a směr a vybral si hezké místečko, kde dráze letu nepřekážely žádné stromy. Mačeta zasvištěla. Zasáhla sprintera z boku do kyčle. Svalil se na zem a začal hrozně řvát. Já věřil, že ho to bolí, ale zdálo se mi, jako by trochu přehrával. Došel jsem k němu a pomohl mu vytáhnout mačetu z těla. 

"Díky," řekl mi s úlevou. 

"Není zač," slušně jsem odpověděl a rozsekl mu hlavu. 

Vrátil jsem se zpět k lidské pochodni. Problém těhle šmejdů byl, že sice nesnášeli oheň, ale pokud neshořeli na prach, existovala reálná šance, že se z toho dostanou. Usekl jsem mu hořící hlavu a odkopl ji do lesa. Až ráno vyjde slunce, všechen tenhle bordel se vypaří.

Nasedl jsem zpátky do auta. Linda trochu vyjekla. 

"Neboj princezno, to jsem já," řekl jsem. Objala mě. 

"Fici, můžem jet."

"Tak to ne, kamaráde. Nehnu se, dokavaď mi neřekneš, co se tady děje. Co to bylo za lidi?"

"Fici. To nebyli lidi. Byli to upíři."

"Upíři? Jakože upíři co sajou lidi? Čemu se kurva divím. Když můžou existovat zombíci, proč by nemohli existovat upíři."

Dál už neřekl nic. Nastartoval Škodovku a vyjel z lesa. 

"Kam teď?" 

Jeď zpátky do města. Odvez nás ke mě domů." 

Pomalu jsme projížděli kolem Darknessu. Čekali jsme sanitky a policejní vozy. Nic. Před klubem to vypadalo stejně jako dřív. Lidé vycházeli, lidé vcházeli. Jako by se vůbec nic nestalo. 

"Jak je tohle možný?" zeptal se Fici. 

"Upíři jsou jediný druh nemrtvých s vlastní vůlí. Ovládají určitou magii a jsou mistry v ovlivňování myšlenek lidí. Proto si můžou dovolit mít klub ve kterém ročně zmizí desítky lidí. Ovlivní své okolí tak, že nikoho ani nenapadne, že by s tím mohl nějak souviset Darkness. Upíři jsou ti nejzákeřnější z nemrtvých. Darkness je tak skrytý za magií, že i mi dva měli co dělat aby jsme odhalili jeho tajemství."

"Od hřbitova jsi se dost změnil."

"To ta kniha."

"Johnnieho kniha?" 

"Nebyla to jeho kniha, vždycky byla moje. Jen si zvolila dost kostrbatou cestu, jak se vrátit domů."

"Použil jsi ji?" 

"Ne. Myslím, že spíš ona použila mě. Ale četl jsem ji."

"A je v ní něco o upírech?" 

"Úplně všechno."

Fici nás odvezl ke mě domů. Celou cestu jsem měl intenzivní pocit, že nás upíři sledují. Náš dům obložený magií pro nás teď představoval to nejbezpečnější místo. Fici chtěl odjet domu, ale já mu to rozmluvil. Nebylo to bezpečné. Minimálně dokavaď nezačne svítat. Máma už dávno spala. Přesunuli jsme se do mého pokoje a já dal Lindě něco ze svých věcí. Tepláky a tričko aby ze sebe mohla shodit večerní šaty a udělat si pohodlí. 

To s tím shozením šatů vzala doslovně. Stáhla si ramínka a nechala šaty volně sklouznout k nohám. Najednou stála uprostřed pokoje jenom v černých krajkových kalhotkách. Podprsenku neměla. Její dokonalá prsa jí pod šaty nepotřebovala. Fici zůstal stát s otevřenou hubou. Jo, tak tenhle pocit jsem dobře znal, jen už jsem na něj byl trochu více zvyklý. Mrcha jedna blonďatá. To udělala schválně. Chudáček vojáček. Tři čtvrtě roku zavřený v kasínu. A první den na opušťáku tohle. A jediný co si mohl dovolit, bylo slintat. Linda na sebe hodila jenom tričko a zalezla do postele. Přikryla se dekou a tak hezky, provokativně se na nás usmívala.

'Počkej,' poslal jsem ji myšlenkou. 'Počkej až jednou budeme u tebe doma po útoku upírů s tvojí kámoškou.'

'Ale jdi ty brepto. Radši mi skoč pro něco k pití.'

"Jako že bych tě tu s ním nechal na pět vteřin samotnou?" řekl jsem omylem nahlas. 

"Cože?" Fici nechápal. 

"Pojď se mnou do kuchyně, mám tam nějaký pivko. 

"Vy spolu mluvíte v myšlenkách, že jo."

"Jak jsi na to přišel?" dělal jsem blbého. Tohle bylo naše největší tajemství a já ho málem prokec. 

V kuchyni jsme posbírali pár piv a ňákou limču pro Lindu a vrátili se zpátky do pokoje. Linda spala. 

Zhasl jsem lustr a rozsvítil lampičku vedle postele. S Ficim jsme se posadili do dvou křesílek u stolku uprostřed pokoje a rozdělali lahváče. Skoro jako za starých dobrých časů. 

"Máš ty to, ale kliku." kývl Fici ke spící Lindě. "Je to ta nejkrásnější holka, jakou jsem kdy viděl."

"Jo to je. A taky chytrá a vtipná. Prostě naprosto dokonalá."

'Jo to jsem.' zazněl mi v hlavě Lindin smích. 'Děkuji broučku.'

Takže nespala, jenom spánek předstírala. 

"Takže všechny tvoje schopnosti pochází z Necronomiconu?" Fici navázal na rozhovor, který jsme začali v autě. 

"Všechny ne. Něco jsem nejspíš získal od démona, kterého jsem porazil."

"Aha. A ten Necronomicon je někde tady?" 

"Jo." 

"A můžu ho vidět?"

"Ne." 

"Proč ne?"

"Protože je velice nebezpečný. Přikryl jsem ho kouzly, aby nemohl napáchat další škody. Nikdo kromě Lindy a teď tebe neví že ho mám a tak by to mělo zůstat."

"Tak mi alespoň řekni, co víš o upírech."

"Jeden je za oknem," řekla Linda. "Cítím ho." 

"Zhasni lásko." 

Linda se natáhla a zhasla lampičku. 

Upír stál venku nalepený na sklo mého okna. Fici vyskočil z křesla a rozhlížel se po nějaké zbrani. Dobrý instinkt. 

"Klídek, dovnitř se nedostane. Dům je tak zajištěnej, že by se dovnitř nedostal ani David Copperfield."

"Co chce?" zeptal se Fici. 

"Chce nás a není sám," odpověděla mu Linda. "Venku cítím nejmíň další čtyři."

"Přivedli jsme je sem. Neměli jsme jezdit k tobě domů."

"S tím si nelámej hlavu Fici. Myslím, že vědí kde bydlím, už od minula. Ale i já mám svůj bejvák chráněný kouzly. Nevěděli, co jsem zač, stejně jako já o nich. Proto ta maškaráda s Villainem." 

"Co uděláme?" 

"Počkáme do rána, pak  budou muset odejít."

"Co o nich víš?"

"Vsechno. V Necronomiconu je zapsaná celá jejich historie." 

"Tak začni pěkně od začátku." 

"Tak dobrá," napil jsem se a vyprávěl upíři příběh. 

"Úplně prvním z upírů byl Jidáš Iškariotský, který se sám po zradě Ježíše Krista oběsil. Do nebe nemohl, ale ani peklo zrádce božího syna nepřijalo. V pekle upíry nesnáší úplně ze všeho nejvíc, proto se tolik bojí démonů. 

Jeho černá duše zůstala na zemi a vrátila se do jeho mrtvého těla. Tak se stal z mrtvého Jidáše nemrtvý. První upír, vysávající životní sílu z jiných lidí. Krev je život. Život je krev. A prokletí.

Není možné, aby se jakýkoliv podobný tvor vyhříval v boží přízni a pro zrádce božího syna to platí dvojnásob. Proto upíři nesnáší slunce. Jidášův rod byl odsouzen k životu ve věčné temnotě. Přímé slunce upíra okamžitě odpaří. Nepřímé ho pomalu seškvaří na popel. A když už jsme u těch způsobů jak upíra zabít. Většina z nich pochází z per pisálků jako byl Bram Stoker, kteří upíra v životě ani neviděli. Tak třeba česnek je úplně k ničemu. Jak by asi tak mohla nějaká zelenina zabít nemrtvého. Stříbro funguje jenom na vlkodlaky, kteří už navíc nejspíše vyhnuli. ÚV světlo z baterky, je také k ničemu. Tady nejde o vědu, ale o boj mezi světlem a temnotou. Žádná ÚV baterka boží slunce nenahradí. 

Takže co nám zbývá kromě slunce? Oheň. Ten očišťuje všechny kromě démonů, kteří se z ohně zrodili. Totální destrukce mozku jako sídla duše. A speciálně na upíry, křesťanská symbolika. Protože Jidáš zradil Krista, upír nesnese pohled na kříž na který Ježíše jeho zrada dostala. 

Za téměř dva tisíce let své existence se upíři rozšířili do celého světa. Skrývají se, aby mohli nerušeně zabíjet a vysávat životní sílu svých obětí. A od samého počátku jsou jim v patách i lovci upírů. Ale tady, tady v našem městě lovci selhali. Takže Villain a jeho klan jsou teď náš problém. Nebyl jsem ten co tohle začal, ale budu tím, kdo to ukončí."

"Máš nějaký plán?"

"Jistě, ale budu potřebovat tvoji pomoc." 

"Jasně."

Sáhl jsem pod postel a vytáhl předmět zabalený ve starých hadrech. Podal jsem jej Ficimu, který ho rozbalil.

"To je Jardův Kalašnikov, vzpomínám si, že ho u tebe tenkrát nechal." 

"Jo. Vyčistil jsem ho a schoval. Měl by být v pořádku, ale nemám do něj náboje." 

Fici zkušeně rozebral zbraň a zkontroloval mechanismus. Byl v naprostém pořádku. 

"Takže ty myslíš, že když jsem teď guma, že ti ňáký náboje můžu sehnat." 

"A můžeš?" 

"Jasně, že můžu. Všichni kluci si schovávaj náboje z ostrých střeleb. Samopal Vzor 58, který je ve výzbroji naší armády, používá stejnou munici jako Ak 47. Standardní náboj 7,62x39."

Podíval jsem se na Lindu. Téma zbraně ji asi nezaujalo. Řekl bych, že teď už doopravdy usnula.

"Myslíš že nám je dají?" 

"Stačí je hezky poprosit a budu jich mít dost. Problém je, že se budu muset vrátit do kasáren a to bude trochu nápadný, když mám týdenní opušťák."

"Moh bych ti s tím pomoct."

"Myslíš jako tou tvojí magií? To radši ne. Gumy mají sice zelený mozky, ale úplně blbý nejsou. Nevojáka poznaj na sto honů. Raději to zmáknu sám. Nějakou výmluvu už si vymyslím. Vyrazím hned ráno. Do pondělka bych mohl být zpátky." 

"Tak fajn, to zní jako plán. Ale teď bysme se měli trochu prospat. Boj s upíry je dost náročný."

"Kde budeš spát ty, je jasný," Fici hodil hlavou k posteli se spící Lindou. "Ale kde budu spát já?" 

Znovu jsem sáhl pod postel a vytáhl zelený vojenský spacák. Hodil jsem ho Ficimu. 

"Tohle určitě znáš," řekl jsem mu s úsměvem. 

"Počkej, až ty přijedeš ke mě na noc." 

 

Brzy ráno jsem Ficiho doprovodil před dům k autu. 

"Co to děláš?" zeptal se mě, když jsem na jeho auto začal malovat ochranné symboly. 

"Jsou to kouzla, která odhání zlo. V autě budeš před upíry v bezpečí."

"Nevidět tenkrát, všechno to na hřbitově, myslel bych si, že jsi úplný blázen."

"Možná jsem blázen, ale ty věci kolem mě taky nejsou normální. Postav normálního člověka mezi samé blázny, kdo z nich potom bude za blázna?" 

"Nejsi mezi samými blázny."

"Jsem uprostřed boje s temnotou, to si se šílenstvím nijak nezadá. Vrať se co nejdřív. Spoléhám na tebe." 

Podali jsme si ruce a Fici odjel. Doufal jsem, že nezklame. 

Když jsem se vrátil do svého pokoje, Linda už byla vzhůru. Zrovna se protahovala a vypadala u toho děsně sexy. 

Svlékl jsem se a skočil za ní do postele. 

" Co blázníš? Víš, že tvoje matka neuznává klepání."

"Máma ještě spí. Navíc jsem začaroval dveře. Nikdo se sem nedostane." 

 

"Co dneska podnikneme?" zeptal jsem se po tom, co jsem ji přinesl snídani do postele. 

Nebylo to nic moc. Chléb, máslo, kousek sýra a pomerančový džus. Nic lepšího jsem doma nenašel. Ale Linda byla spokojená. Byla to její první snídaně do postele. Vypadala tak šťastně. 

"Nauč mě bojovat," odpověděla na mou otázku. "Nauč mě bojovat s mačetou." 

"Nemyslím, že je to dobrý nápad." 

"Proč ne?" 

"Já nevím. Prostě se mi nelíbí představa, že do někoho sekáš mačetou."

"Nechci nikoho rozsekat. Nejsem zabiják, jako ty. Chci se jen naučit bránit. Co, až tu jednou nebudeš." 

"Jak to myslíš?"

"Jsme spolu jenom o víkendu, to jsem v naprostém bezpečí. Ale zlo si nás vyhledává čím dál víc. Co když na mě něco zaútočí, až budu sama v Praze. A já se nebudu umět bránit. A přitom by mi pár základních lekcí třeba mohlo zachránit život. Jsem dívkou zabijáka zombií, ale před první bych raději utekla. Nauč mě jak se jim bránit."

Zhluboka jsem se nadechl. Něco na tom bylo. 

"Tak dobře," řekl jsem nakonec. 

"Lekce číslo jedna. V posteli se toho moc nenaučíš," strhl jsem z Lindy deku. Začala hrozně ječet a utíkat přede mnou po pokoji. Na dveřích zazněla dutá rána. To matka chtěla vytrhnout do pokoje, ale mé kouzlo ji dál nepustilo. Asi bude mít na hlavě bouli, ale třeba si konečně zapamatuje, že by příště mohla nejdřív zaklepat. 

Půjčil jsem Lindě něco ze svých věcí. Kalhoty a tričko. Ponožky a boty od mé matky. V těch mých vypadala jako Levák Bob. 

Vybral jsem ze své sbírky jednu mačetu. Byla menší než ta moje, ale také výrazně lehčí. Měla černěnou zahnutou čepel z uhlíkové oceli, která byla sice trochu náročnější na údržbu, zato však pevná a ostrá jako břitva. Navíc měla v čepeli vyvrtané čtyři centimetrové díry kvůli lepšímu vyvážení. Pro křehkou dívku ideální zbraň. Potom jsem vzal Lindu dolů do zahrady, na místo, kde jsem se sám učil zacházet s mačetou. 

"Proč mě nenaučíš s tou tvojí?" 

"Ale no tak princezno. Nechtěla by jsi toho na začátek trochu moc? Moje mačeta je profi proti démonskej zabijáckej nástroj. Nic pro malý princezničky co si chtěj hrát na lovce zombií." 

"Ty jeden… " praštila mě pěstí do ramene. 

"Takhle ne lásko. Kdyby jsi do toho dala víc síly, asi by sis zlomila minimálně malíček. Říká se tomu boxerská zlomenina a je to dáno špatně nastavenou pěstí v okamžiku dopadu. Cíl musíš zasáhnout tou nejtvrdší částí ruky a to jsou klouby. Počkej, předvedu ti to. 

Našel jsem jedno staré prkno a zapřel ho o skalní stěnu. 

"Všichni kdo trénují bojová umění, cvičí techniku úderu a zároveň při tom zpevňují své kosti, aby dokázali tohle."

Vyrazil jsem rukou proti prknu a rozpůlil ho ve dví. 

"Wow, nevěděla jsem, že něco takového dokážeš."

"Jo, stává se ze mě čím dál tím víc nebezpečnější parchant. Je to děsivý."

Potom jsem Lindě vysvětloval techniku boje s mačetou. Jako začátečník udělala klasickou chybu, když uchopila mačetu do obou rukou. 

"Je to jednoruční sečná zbraň s jedním ostřím. Takže jak už z názvu vyplívá, je určena k sekání jednou rukou."

Potom jsem ji ukázal jak co nejlépe a nejefektivněji zaútočit na nepřítele. Jak úspornými, zato, ale velice rychlými údery, vyřadit protivníka z boje. Jak měnit úhel mačety, tak aby jednotlivé seky zasáhly protivníka ostřím. 

"Nemusíš ho skolit jednou ranou. Stačí ho vyřadit z boje."

Předvedl jsem dvojitý rychlý sek přes hruď se změnou úhlu a přes břicho.

"Takhle na chvíli dezorientuješ i zombií. Pokud jich na tebe bude útočit víc, budeš mít čas se s nimi vypořádat a vrátit se k prvnímu, dřív než znovu zaútočí. Nikdy nesmíš zarazit ostří hluboko do těla. Mohlo by v něm uvíznout a než by jsi ho dostala ven, ztratila bys drahocenný čas, na odražení dalšího útoku. Práce s mačetou vyžaduje rychlost a přesnost."

"Nevěděla jsem, že boj s mačetou je taková věda."

"Není, když to umíš," usmál jsem se. 

Potom jsem ji vysvětlil, jak co nejlépe useknout hlavu. Moc se jí to nelíbilo, ale useknout nemrtvému hlavu, byl ten nejjistější způsob jak ho zabít. 

Výcviku jsme věnovali celé dopoledne a musím uznat, že Linda měla na práci s mačetou talent. 

Na oběd jsme zašli do naší oblíbené hospůdky u Prokopa. 

"Nechci aby jsi dnes odjela," řekl jsem Lindě, když jsme dojedli.

"Víš, že to nejde broučku. Ne teď, před koncem roku."

"Nebudeš tam v bezpečí."

"Když nejsem s tebou, nikdy nejsem v bezpečí," usmála se na mě a chytla mě za ruku. 

"Neboj broučku. Praha je daleko. Nic se mi nestane. Alespoň ti nebudu překážet až půjdeš zlikvidovat upíry."

"Jak můžeš tohle říct? Klidně bych tě vzal sebou. To ty jsi můj život. Ty mi dáváš sílu jít dál. Jenom díky tobě vede moje cesta stále kupředu a nikdy zpátky."

"Já vím broučku. A je to od od tebe moc hezké, že to říkáš, ale já mám také svoje povinnosti, které musím splnit. A taky tohle," poklepala na batůžek, ve kterém si nesla své večerní šaty a mačetu ode mě. 

"Miluji tě broučku. Nemusíš se o mě bát. Slibuji, že se mi nic nestane a až se v pátek vrátím, bude po všem. Zase budeme moci být jenom spolu."

"Možná máš pravdu. Nejsi malá holka. Asi bych ti měl víc věřit."

"To by jsi měl. Dokážu se o sebe postarat."

Tak fajn. Nechal jsem se přesvědčit, což jsem možná neměl. Ale to ukáže až čas. 

Odpoledne jsem odvezl Lindu na nádraží, společně s jejím otcem. Už jsem se nebál zůstat s ním o samotě. Teď jsme byli přátelé. Ani nic neřekl, když Linda včera nepřišla domu. Věděl, že je se mnou. Věděl, že je v bezpečí. Ale když se vlak rozjel, měl jsem stále větší pocit, že takhle to není v pořádku. Musel jsem s upíry v Darknessu skoncovat co nejdřív. A na to jsem nutně potřeboval Ficiho pomoc. Doufal jsem, že nezklame. 

 

Fici nezklamal. Přijel další den odpoledne, přesně jak slíbil. Vylezl z otlučené Škodovky s igelitkou v ruce. 

"Mám to," zachrastil vítězně taškou. 

Do každého jednoho ocelového pláště střely jsme pilníkem vybrousili malý křesťanský kříž. Společně nám to šlo docela rychle. Když jsme skončili, leželo před námi na stole v mém pokoji 93 pokřižovaných nábojů. 90 do třech zásobníků, které jsem dostal od Jardy společně s puškou, jeden do komory. Takže dva nám zbývali. 

"Necháme si je pro štěstí? Jeden ty, jeden já?" zeptal se Fici. 

"Mám lepší nápad," vyhlédl jsem z okna, vedoucího do údolí Vratislavice. 

"Vidíš ten smrk na druhém břehu, kousek vlevo?" 

"Jo, jasně." 

"A vidíš tu šišku nahoře v pravo."

"Jo."

"Takže?" 

"Chceš z toho střílet tady? Víš, jakej to dělá kravál?" 

"Neboj, nikdo nic neuslyší." 

"Zase ta tvoje magie? Fajn, ty první." 

Vložil jsem do komory náboj a opřel se lokty o parapet, nastavil jsem hledí pušky. 

"Je to tak 180 metrů," řekl jsem. 

"Spíš 185."

"Přepnul jsem na jednotlivé rány a zmáčkl spoušť. Puška mě kopla do ramene, ale neozval se žádný zvuk. Šiška na smrku se ani nehla. Sakra, to šlo asi hodně mimo. Podal jsem pušku Ficimu. 

Ten vložil do komory svůj náboj. Pošteloval hledí, opřel se o parapet a zmáčkl spoušť. Šiška zmizela. S úsměvem mi podal pušku. 

"Gumy mě chtěli na výcvik sniperů. Nabídli mi byt a docela slušný prachy."

"A ty jsi to nevzal?"

"Chtěli abych to podepsal na deset let. Nejsem blázen."

Naházeli jsme náboje do batůžku a vyšli ven. 

"Co dál? "

"Teď půjdeme do Prokopa a pak k Prokopovi." 

"Cože?" Fici nechápal. 

"Tak pojď. Uvidíš."

Nejprve jsme šli do chrámu svatého Prokopa. Když mě kněz spatřil, třikrát se pokřižoval a dal se na ústup. 

"Otče!" dohnal jsem ho. "Mě stejně neutečete. Neblázněte, bude to jenom chvilka."

"Jak se opovažuješ vstoupit do stánku božího, ty nečistý..."

"Jak nečistý? Dneska jsem se koupal."

Otec dál pokračoval ve vyjmenovávání všech zlých bytostí, které z Bible znal. 

"Otče," zastavil jsem jeho litanii. "Potřebuji jenom posvětit pár věcí, pak hned zase půjdu. Nechtějte, abych vás musel paralyzovat, jako minule."

To ho přesvědčilo ke spolupráci. Otevřel jsem batůžek s náboji a otec se zase třikrát pokřižoval. 

"Věřte mi, že je to pro dobrou věc." 

"Jak můžou nástroje určené k zabíjení lidí sloužit dobré věci?" 

To byla dobrá otázka. 

"Máte pravdu otče. Tyhle kulky slouží k zabíjení, ale ne lidí."

Otec si mě chvíli prohlížel a řekl. 

"Cítím z tebe veliké dobro a zároveň i veliké zlo. Ať už děláš co děláš, dej si velký pozor, aby nad tebou zlo nezvítězilo."

Potom mi posvětil náboje i tři zásobníky. První část úkolů byla splněna. 

"A teď k Prokopovi."

Zavedl jsem Ficiho do mé a Lindiny oblíbené hospůdky. Bez Lindy jsem tady ještě nikdy nebyl. Copak asi dělá cácorka moje blonďatá, napadlo mě. 

S Ficim jsme samozřejmě na večeři nešli. Objednali jsme si pivo a rum a Fici oblíbené Sparty. Na chvíli jsem si připadal jako v hospodě u Koulíčků. Jenom pár dalších starých kamarádů nám tady chybělo. Ach ta nostalgie. Vzpomínali jsme na naše bezstarostné mladí, plné pařeb a nekonečné zábavy. Průšvihů ve škole i jinde. A nakonec jsme se dostali i na průšvih, který stál život většinu našich kamarádů. 

"Tak kdy na to chceš vlítnout?" zeptal se mě Fici po čtvrtém pivu a čtvrtém panáku rumu. Už byl hezky rozpovídaný. Já taky. 

"Co nejdřív, nesmíme těm hajzlům dát šanci, aby zaútočili jako první."

Fici se zasmál.

"Dneska už to asi nestihnem," ukázal na slunce ztrácející se za obzorem. 

Připomnělo mi to ten večer, kdy jsme tu s Lindou byli poprvé. Tenkrát jsme museli mazat domu kvůli démonovi. Dnes s Ficim kvůli upírům. 

Ale už bylo pozdě. Když jsme došli před náš dům byla skoro tma. Upíři byli volní. Tři z nich stáli před domem. Čekali na nás. 

"Co teď," zeptal se Fici. Ale nezdálo se, že by si se třemi upíry nějak lámal hlavu. Dokonce se rozesmál. Přidal jsem se k němu. Toho chlastu na nás asi bylo trochu moc. Neovladatelně jsme se smáli a nedokázali se uklidnit.

"Prostě na ně vlítnem. Pěkně po staru," snažil se mi Fici říct mezi jednotlivými záchvaty smíchu. 

"A co když mají bouchačky," odpověděl jsem mu a šel smíchy do kolen. 

Upíry jsme tím úplně vykolejili. Jak jsme se k nim blížili, byli čím dál nervoznější. Když jsme došli až k nim, dva to nevydrželi a utekli. Jenom ten co stál původně uprostřed, zůstal. Napálil jsem ho pěstí, tak jak jsem to učil Lindu. Upír se skácel na zem. Společně jsme ho zvedli a napíchli na ozdobný plot z železných tyčí s hroty, který obepínal náš dům. Poté jsme zaběhli do vchodu domu, pod ochranu mých kouzel. 

"Viděl jsi ho, jak čuměl?" Ficiho stále neopouštěla dobrá nálada. 

Ale já už měl docela dost. Takhle jsem nepil od střední. Bylo fajn si to zase jednou zopakovat, ale už jsem se tešil do postele. Zase jsem hodil po Ficim zelený spacák. Ficiho přešla dobrá nálada a jen na mě smutně koukal. 

"Snad sis nemyslel, že budeš spát se mnou vole."

"Sežeň si druhou postel vole, jinak ztratíš všechny kamarády."

Ulehli jsme. 

"Je ti jasný, že teď už po nás určitě půjdou," řekl jsem do tmy. 

"A tohle bylo co? Tři kamarádi do deště co si s námi chtěli poklábosit při měsíčku? Ti už po nás dávno jdou. Měli by jsme je zlikvidovat co nejdřív." 

Souhlasil jsem, jen jsem nevěděl, jak brzy to má být. 

 

V noci se mi zdálo, že bojuji s upíry. Bylo to, jako nějaká first person střílečka. Jenom místo zbraně jsem před sebou viděl utlé bílé ruce s malou mačetou. Takovou bych si já do akce nikdy nevzal, ale co, byl to jenom sen. Sekal jsem kolem sebe, přesně tak jak jsem to učil Lindu. Byl jsem v nějaké šatně se skříňkami, kolem byla tma, osvětlená jen několika žárovkami. Dva z upírů jsem dostal, ale pak mě někdo popadl zezadu za krk a někdo další mi vytrhl mačetu z ruky. Špatná hra. Mě by se něco takového nikdy nemohlo stát. Ten někdo, kdo mě držel, mě táhl kolem skříněk a pak kolem vysokých zrcadel, ve kterých jsem viděl svůj odraz. Ve tmě jsem nepoznával svoji tvář, rámovanou dlouhými světlými vlasy. Jen jako dva reflektory svítící zelené oči. 

"Lindo!" 

Posadil jsem se na posteli. To nebyl sen. Kurva to nebyl sen. Oni mají mojí Lindu. 

Vyskočil jsem z postele. Po mé včerejší opilosti se mi trochu zamotala hlava. Já kretén. Proč jsem se tak včera vožral.

"Fici prober se."

"Né mami. Nech mě ještě spát."

"Vstávej ty hovado blbý vožralý," zatřásl jsem s ním. Konečně se probudil. 

"Za hodinu svítá. Do tý doby se dej do kupy. Vyrazíme hned s prvními paprsky slunce."

"Co se děje?" 

"Mají Lindu." 

"Co? Kdo?" 

"Upíři vole. Dostali Lindu, vezou ji do Darknessu. Všechno jsem to viděl. Nemáme čas. Musíme jít pro ni."

To Ficiho konečně probralo úplně. Nemusel jsem mu vysvětlovat, jak to vím. Sám míval svého času různé živé sny o hřbitově Svaté trojice. Sám toho, co se týče temnoty, dost prožil. 

Hodil jsem mu nějaké své věci. Zelené kapsáče, bundu z hrubé pevné látky a taky pevné boty. Bylo to v pohodě, byli jsme zhruba stejně velcí. Sám jsem se oblékl do věcí, které jsem slíbil spálit. Ještě jednou. Ještě jednou naposled si je vezmu na sebe a dokončím svou práci. 

Potom jsem naládoval všechny tři zásobníky. Uvařil Ficimu kafe a nabrousil proti démonskou mačetu. Zkontroloval jsem závěs, jestli z něj jde mačeta snadno vytáhnout a na opasek si připnul svůj nový nůž. Byl jsem připraven, Fici také. Právě včas, venku začalo svítat. 

Potichu jsme seběhli do auta. Já nesl pušku, Fici řídil. 

Po silnici to bylo do Darknessu trochu dál než přes zahrádky, ale autem to samozřejmě bylo rychlejší. Cesta nám netrvala ani deset minut. Stále bylo velice brzy ráno. Byl konec května, svítalo už kolem páté. Na silnici nás minulo jen pár aut. 

Parkoviště před Darknessem zelo prázdnotou. Na chvíli mě zachvátila panika. Co když sem Lindu vůbec nepřivezli? Co když ji drží někde v Praze. Až se doslechnou o našem útoku na klub, určitě Lindu zabíjí. Ale pak mě napadlo, že upíři budou mít vlastní parkoviště, nejspíš někde vzadu za budovou. 

Vystoupili jsme z auta a Fici si ode mě vzal Kalašnikov. Ještě jednou ho zkontroloval, včetně náhradních zásobníků, které měl v boční kapse kalhot. Byli jsme připraveni. Nemluvili jsme. Plán byl jednoduchý. Nebylo třeba si ho zopakovat. 

Vyběhl jsem po schodech a rozkopl hlavní dveře. Byly chráněny kouzly. Ale mě by teď neodolalo ani peklo. 

Kývl jsem na Ficiho, aby vyběhl do VIP. Sám jsem pokračoval do hlavního sálu. Postavil jsem se doprostřed a počkal až mi dá Fici znamení. Nahoře na balkoně zablikalo malé červené světlo, kterým si Fici svítil na cestu v téměř naprosté tmě klubu. Pak zhaslo. Byl připraven. 

"Villaine!" zařval jsem do okolní tmy a přepnul své oči do nočního režimu. Všude kolem se začali rojit upíři. Byli ozbrojení meči, mačetami a sekyrami. Hezká sbírka chladných zbraní. Utvořili kolem mě kruh. 

"Chci Villaina!" 

"Dostaneš co chceš, ale nejdřív musíš zemřít."

Poklekl jsem na jedno koleno a loktem si zakryl oči. Vyslovil jsem kletbu Solis. 

Celý prostor klubu zaplnilo bílé oslepující světlo. Tahle kletba odháněla démony. Ale na upíry bude fungovat taky. 

Kolem mě se rozlehl křik desítek nemrtvých. Kletba Solis, nemohla spálit upíry na popel, ale vypálit jim oči dokázala bez problémů. 

V ten okamžik se z balkonu ozvala střelba. Fici střílel po jednotlivých ranách. Pečlivě si vybíral cíle. Střílel rychle a přesně. Bílé světlo stále žhnulo a ochromovalo upíry. Ani já se nemohl hnout. Neviděl jsem. Nechtěl jsem se připlést Ficimu do střelby. 

Solis dohasla. Zase jsem se mohl rozhlédnout svým nočním viděním. Fici na balkoně si strhl z očí svářečské brýle. Jedině tak mohl v oslňujícím světle vidět své cíle. Zahodil brýle a rychle seběhl z balkonu a ven na světlo boží, dříve než mu ostatní upíři odříznout cestu. Jeho úkol byl u konce. V nastalé tmě by nemohl střílet a ani se nijak bránit. Stejně už mu nezbývalo mnoho munice. Kolem mě leželo nejméně třicet bezhlavých upířích těl. Jakmile se jejich hlav dotkly posvěcené kulky, vybuchly jako melouny. Zbytek práce už byl jenom na mě. 

"Villaine," zařval jsem znovu. 

Do sálu se hrnuli další upíři, ale už jich nebylo tolik. Vytáhl jsem ze závěsu mačetu. Tak do toho. 

Prvního útočícího upíra jsem přesekl v letu vejpůl. Dalšímu jsem vykryl ránu mečem a dvěmi rychlými seky mu rozpáral břicho a krk. Další zaútočil sekerou. Musel jsem použít obě ruce, abych úder zastavil. Kopl jsem ho do koulí a když se sehl, usekl jsem mu hlavu. Vykryl jsem několik dalších úderů mečem a zabodl mačetu upírovi do hrudníku. Přesně tak jak jsem učil Lindu, že se to nemá dělat. Nemohl jsem mačetu dostat ven. Vytrhl jsem z pouzdra nůž a zabodl ho upírovi do oka. Otočil jsem se, abych vykryl dalšího útočníka, kterého jsem cítil v zádech. Když se rozmáchl mečem, přiskočil jsem k němu a zabodl mu nůž do hrudi skrze levou ruku. Pravačkou jsem klouzal po jeho natažené ruce s mečem. Když jsem narazil na jilec, vytrhl jsem meč zraněnému upírovi z ruky, otočil se a usekl mu hlavu. Šlo to mnohem lehčeji než s mačetou. Prohlédl jsem si zbraň, kterou jsem svíral v ruce. Byl to japonský zahnutý meč. Katana. Na jeho čepeli bylo vidět spousty nepravidelných vlnek. Ta čepel byla z mnohokrát předkládané oceli. Dokonale ostrá, starobylá, ručně vyrobená zbraň. Musela mít neskutečnou cenu. Zahodil jsem ji. 

Došel jsem k mrtvole upíra, kterému z hrudi trčela má mačeta. Přišlápl jsem ho a mačetu z něj vyrval. 

Do sálu vstoupili další dva upíři. Terminátoři. 

Vrhli sa na mě s podobnými meči, jaký jsem právě zahodil. Jiskry létaly, jak se naše zbraně křížili. Uštědřil jsem terminátorům pár paradních záseků, ale s nimi to ani nehlo. Změnil jsem taktiku. Vyvolal jsem ohnivý kruh a oba zapálil. Hořící upír se nedokáže soustředit. Vyskočil jsem jednomu na hořící záda a zabodl mu mačetu do temene hlavy. Padl dopředu a já se z něj skutálel. Jak jsem byl u země, druhému jsem jedním švihem přeťal obě achilovy paty. Svalil se na zem a já mu mačetou upravil pěšinku. Usekl jsem mu polovinu hlavy. 

Zase jsem se postavil doprostřed sálu. Konečně se ukázal sám Villain. Tlačil před sebou Lindu, které zeleně svítily oči. Na jejím krku držel dlouhou dýku. 

V tu chvíli jsem si uvědomil, že ani já nevyvázl ze souboje s terminátory nezraněn. Cítil jsem teplou krev stekající z nesčetných ran pod mým oblečením. Vsávala se do mých bot, z rukou ve dvou stužkách stékala na podlahu. 

"Měl jsi raději přijmout moji nabídku," řekl Villain. Byl naštvaný. Většina jeho upírů byla mrtvých. "Za tohle zaplatíš." 

Mačeta mi vypadla z ruky a cinkla o podlahu. Klesl jsem na jedno koleno. Pak na druhé. Síla mě opouštěla. Už jsem zaplatil. 

"Ty teď chcípneš," pokračoval Villain, "ale nejdřív se podíváš, jak zabiju tu tvoji děvku!" 

Všude kolem se rojili další upíři. Myslel jsem, že jich tu bude míň, ale to už teď bylo jedno. 

Namaloval jsem před sebe na podlahu pentagram svou vlastní krví. Nad každý hrot pentagramu jeden symbol z Knihy mrtvých. Doprostřed symbol našeho démona. 

Villain přitlačil dýku na Lindin krk. Potom řízl. 

"Locute," bylo mé poslední slovo. 

Čas se zastavil. 

Démon stál přede mnou v celé své výši třech metrů. Pod černou kápí svítily jeho rudé oči. 

"Ty," zasyčel démonův hlas. Ukázal na mě svým kostnatým prstem. 

"Ano já." 

"Proč jsi mě přivolal."

"Rozhlédni se."

Démon poslechl. Když se pohnul, na chvíli jsem spatřil Lindu. Na jejím krku se objevila první kapka krve. Jestli Villain řez dokončí, je po ní. 

"Upíři," řekl démon s opovržením. "Nesnáším upíry."

Tak to už jsme byli dva. 

"Co chceš?" zeptal se démon. 

"Zachraň ji," ukázal jsem na Lindu."

Demon se zasmál. 

"Vy lidi a ten váš smysl pro sebeobětování."

“Zachraň ji a já pak půjdu s tebou." 

Démon se sehnul a chytil mě jednou kostnatou rukou pod krkem. 

"Ty by jsi šel se mnou, tak jako tak. Ale ještě nenadešel tvůj čas. Ještě se uvidíme. Bratře."

Démon zmizel. Čas se vrátil. 

Villain dokončil řez. Do prázdna. Linda byla pryč. 

Má síla se vrátila. Sebral jsem ze země mačetu a vstal. 

Villain nechápal, co se to děje. 

Démon se náhle opět zjevil. Začal se otáčet kolem své osy. Z jeho kostnatého prstu prýštil plamen, který spalova všechny upíry, kteří se na mě právě chystali zaútočit. Jeho rotace nabrala na obrátkách. Vír, který vytvářel, vtahoval všechno do sebe. Včetně upírů. 

Villain se rozběhl k východu z klubu. Raději riskoval denní světlo, než dýchánek s démonem. 

"Tak to ne, ty jsi můj!" 

Hodil jsem mačetu pěkně při zemi. Usekla Villainovu nohu v koleni a zabodla se do mramorového obložení zdi za ním. Všechny symboly na mačetě zlatě zářily. 

Strhl jsem ze stolu ubrus a přehodil ho přes řvoucího Villaina. Táhl jsem ho ven a cestou ho mlátil rukojetí přes ubrus do hlavy, aby se trochu uklidnil. 

Venku na schodech jsem se rozhlédl po parkovišti. U auta jsem viděl stát Ficiho. V jedné ruce svíral pušku a v druhé Lindu. Démon ji vyrval Villainovi v poslední chvíli a přenesl ji na parkoviště. Proto na chvíli zmizel. Nevím jak to dokázal, když venku byl den, ale dokázal. Kromě malého šrámu na krku byla nezraněná.

Dotáhl jsem zmítajícího upíra až k autu a otočil se zpět k Darknessu. Nad klubem se stahovala mračna, která se stočila v mohutný vír, který trhal stěny klubu na kusy. Démon uvnitř se činil. 

Strhl jsem z Villaina ubrus. Jeho tělo se začalo škvařit. Nebýt pod mrakem, okamžitě by vzplanul jak ropný vrt v Kuvajtu. Asi se mu to moc nelíbilo, neboť se začal zmítat. Zklidnil jsem ho mačetou do hrudi. Padl na kolena. 

"Nejsme jediný upíři klan v této zemi. Ostatní si vás najdou a pomstí se."

Jo jasně. Další výhrůžky. Na to už jsem zvyklej. Vytáhl jsem mu mačetu z hrudi a podržel jeho hlavu za vlasy. 

"U toho ty nebudeš," řekl jsem a sekl upíra do krku. 

Špatně jsem se rozmáchl. Mačeta se zastavila o upírovu páteř. To se mi ještě nestalo, ale v tomhle případě mi to vůbec nevadilo. Sekl jsem znovu a ještě jednou. Dokavaď mi upírova hlava nezůstala v ruce. Tělo se žuchnutím dopadlo na zem. 

Zvedl jsem upírovu hlavu do výše mých oči. Stále mrkala, stále byla živá. 

Odhodil jsem mačetu na zem. Zvedl jsem upírovo tělo a odtáhl ho ke stále rychleji výřícím troskám Darkness clubu. Nejprve jsem do víru vhodil upírovo tělo, které ihned zmizelo mezi troskami. Potom upírovu hlavu. Trefil ji jeden větší kus betonu. Rozprskla se v krvavou šmouhu. 

Ustoupil jsem zpět k autu. 

Trosky naposledy zavířili a zmizeli v zemi v jakémsi závrtu. Já vždycky říkal, že tenhle klub je díra. Mraky se rozplynuly a na nás dopadli paprsky ranního slunce. Nastoupili jsme do auta a odjeli. 

 

Fici zamířil do Prahy. Měli jsme v plánu vrátit Lindu na kolej dříve, než si vůbec někdo všimne, že zmizela. 

Seděl jsem na zadním sedadle. Linda byla opřená o mě. Hladil jsem ji po vlasech a díval se jí do očí. Do těch nádherných zelených hvězd. Usmívala se na mě. Zase jednou jsme unikli smrti o vlásek. 

"Měla jsi pravdu lásko, musíš se umět sama  bránit. Naučím tě všechno. Všechno co znám. Včetně obranných kouzel a zaklínadel. Myslím, že se to ještě bude hodit." 

"Co se stalo tam uvnitř?" zeptala se. "Jak jsem se dostala ven?" 

"To Locutus."

"Náš démon? Kde se tam vzal?" 

"Vyvolal jsem ho."

"Vážně? Ale proč?" 

"Neměl jsem na výběr. Ten parchant tě chtěl vážně zabít. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo."

"Proč ti pomohl?" 

"To nevím, ale myslím, že se to dozvím. Řekl, že se ještě uvidíme. Řekl, že jsem jeho bratr."

 

Vyložili jsme Lindu a zase hned jeli zpátky. Vůbec se mi od ní nechtělo, ale škola pro ni byla důležitá. Nemohla vynechat. Slíbili jsme si, že se spolu spojíme každý den. 

Potom mě Fici zavezl domu. 

"Možná by se ti do party hodil i někdo jinej, než jenom zelenooká blondýna." řekl Fici před tím, než jsem vystoupil z auta. 

"Není to blondýna vole. Nesnáší, když jí tak někdo říká. Ale jinak máš pravdu. Do našeho týmu by ses hodil. Cítím, že tahle věc s upíry ještě neskončila."

"Ozvu se, až mě pustěj z gumárny. Do tý doby se zkus nezabít."

"Jasně brácho a díky za všechno." 

Vystoupil jsem a Fici odjel. Zůstal jsem sám. Sešel jsem dolů do zahrady a svlékl ze sebe všechny věci. Byli úplně nasáklé upíří krví, Vhodil jsem je do ohniště před jeskyní a zapálil. Jen mačetu jsem si nechal. Zlatě na ní zářil Locutův symbol. Jen kosočtverec značící, že jsem démona porazil byl pryč.

Ještě se uvidíme. Bratře.

 

 DHP25horrorstory

Světlá stránka temnoty

 

 
 

 

 

 

dhp25.cz - všechna práva vyhrazena