Kapitola 11.

Výhodou domu, ve kterém Dee bydlel bylo jeho okolí, alespoň co se šestnáctiletého kluka v pubertě týče. Samotná dvoupatrová obrovská vila zde byla postavena na sklonku 19. století, jedním velice zámožným obchodníkem jako rodinné sídlo. Rodině se podařilo udržet toto sídlo za 1. světové války. Dokázali o něj pečovat i za 1. republiky. Dokázali se do něj vrátit po 2. světové válce, ale už nedokázali zabránit jeho znárodnění v době, kdy se znárodňovalo naprosto vše. Tak se z kdysi honosného rodinného sídla stal obytný dům s šesti nadstandardně velikými byty pro šest celkem obyčejných Krásnohorských rodin.

Co však bylo důležité pro Dicka, byla stejně obrovská terasovitá zahrada, kdysi stejně honosná, nyní zchátralá, podobající se spíše malé džungli. Pro Dicka malý ráj.

Na zahradě se nacházel celkem zachovalý altánek s výhledem do údolí, různé přístřešky a dokonce i jeskyně zařízená jako skromné obydlí. To vše Dee využíval a především o prázdninách byl doma k zastižení jen pokud si zrovna potřeboval doplnit zásoby. Nebylo tedy divu, že se tato zahrada stala základnou pro Dickovi a Jayovi noční výlety na hřbitov.

Jaká to ironie osudu, myslel si Dick. Kdysi jsem odsud se svým nejlepším kamarádem vyrážel na hřbitov za zábavou. Teď odsud půjdu se svými nejlepšími kamarády na hřbitov, aby mě ta zábava nezabila.

Dee nechal v ohništi před jeskyní plápolat oheň na němž si toho večera opekli několik buřtů a necelou půlhodinu před půlnocí už je bylo možno spatřit na cestě ke starému lesnímu hřbitovu za městem.

Měsíční svit a chabé stíny jím způsobené v kontrastu s blížící se půlnocí, dávali tomuto místu ještě působivější a strašidelnější charakter, než si mohl Dee ze svých cest kdy vybavit. Neustále musel myslet na to, že možná udělal zásadní chybu. Vždyť právě vede všechny Johnniemu přímo do náruče.

Jay měl možná sílu sprovodit je všechny ze světa, tak jako Fotra s Mlaďasem, ale proč na to jít složitě, když Dee mu je může přivést rovnou. Co když je to všechno jenom past. Jenže. Stejně musí jít. Jestli chtějí přežít musí zariskovat. A vůbec. Neměl by o sobě tolik pochybovat, vždyť ostatní mu tolik důvěřují.

Když se Dee ve svých myšlenkách dostal až do lesa obklopujícího hřbitov a jeho výhled podstatně zkrátil stín okolních stromů, automaticky vytáhl mačetu. Přestal přemýšlet o příčinách a důsledcích této cesty a zbystřil všechny své smysly na nadcházející události. I tak však nemohl zapudit myšlenku na dnes již legendární horor, který mu tak připomínala temnota tohoto lesa a na knihu, kterou všechno začalo. Nakonec se o ní podělil se svými přáteli.

Zpočátku tato Dickova poznámka nevyvolala žádnou reakci. Každý byl tak jako před chvílí Dick, zahloubán do svých obav z nastávajících událostí. Bylo však třeba, aby se raději začali soustředit na cíl dnešní mise a toto malé rozptýlení k tomu jenom prospělo.

"A co je to vlastně Evil Dead dvojka?" Reagoval po chvíli Soulož na Dickovu poznámku.

"To je můj a Jayův nejoblíbenější horor," odpověděl Dee.

"Cože? Tak ty teď ještě přemejšlíš o hororech? To máš asi hodně pevný nervy."

"To ta knížka co měl Jay, Vypadala jako z toho filmu. Jenom menší. A vůbec, když mám dneska umřít, tak a je to aspoň z vesela."

"To byl jako nějakej veselej horor?"

"Vlastně taková komedie."

"Komedie? To tam asi moc mrtvejch nebylo."

"No von tam hrál skoro celou dobu jenom jeden člověk a pár příšer a jeho z zmrtvýchvstalá přítelkyně, který potom usekl hlavu rejčem. Jinak mu většinu času dělala společnost jeho psychopatická useknutá ruka. Ale to si určitě viděl. Někdo tomu říká Chata nebo taky Duch lesa."

"Jé to znám. Jak má místo ruky motorovku a ta uříznutá ho chce zabít."

"Jo Fici! To je přesně vono. A je dobře, že si to viděl. Alespoň víš, jak brzo dopadneš."

"No a? Tím líp. Sice přišel o ruku, ale zase to jedinej přežil. Teda to se neví, když na konci ho vtáhnul nějakej ten vír nebo co."

"Vidíš Fici a já ti říkám pořád, že víš všechno o ničem. Jinak bys věděl, že skončil kdesi v temným středověku, kde měli takovejch voblud víc, než by ti tvoje chabí vzdělání dovolilo spočítat."

"Vtipnej až za hrob co vole. Zapomínáš, že máme stejný vzdělání. Tak mě hlavně nelakuj s nějakou trojkou vole."

"Jak s trojkou vole. Tohle se odehrává ještě na konci dvojky vole. Trojka vypráví právě o jeho působení v tom středověku, kde je díky tý motorovce a brokovnici za hrdinu. Teda než mu dojde benzín a náboje."

"Od kdy je z tebe scénárista?"

"Fici vole. Jakej scénárista. Já jsem divák."

"A?"

"A nic vole. Jenom ti tím chce říct, že už asi trojka je a že už ji viděl ne. Měl by sis nechat ubrat IQ vole. Jsi tak děsně chytrej, až ti to nemyslí."

"Hlavně Soulož, že ty jsi obrovsky chytrej vole. A když se ti řeklo, že se půjde sem, tak sis div neustřík do trenek vole. Tak nedělej machry."

"Jaký machry vole. Já nevím, kdo tady dělá machry s tou svojí kreténskou pálkou a benzíňákem, ke kterýmu nikdy nemá ani jedno blbý cigáro vole."

Fici se chtěl samozřejmě proti tomu ohradit, ale Chobot rázně zakročil a ukončil zbytečnou hádku. Bylo již na čase, neboť za posledním ohybem cesty se vyrýsovala temná hřbitovní zeď. Ještě několik desítek metrů a stáli před hřbitovní bránou. Byla to obyčejná kovaná brána, uzavírající vysokou zdí obehnaný hřbitov.

Stáli tam a sledovali třepotání malinkých plamenů svíček skrze kované mříže. Nyní stáli u cíle své cesty, ale nikomu se nechtělo dovnitř. Padl také návrh, aby se otočili a šli zpět. Dick však věděl, že to co se má stát je naprosto nevyhnutelné. Vzal za kliku a malá branka vedle se s obrovským zaskřípěním pohnula. Dick přestal a naslouchal nočnímu tichu. Jediné, co slyšel bylo monotónní houkání sovy, které je doprovázelo již od počátku cesty. Podíval se na své kamarády a v jejich očích vyčetl nejistotu. Věděl však přesně co dnes musí udělat. Znovu zatlačil na branku a ta se s dalším skřípěním otevřela.

Dick vkročil jako první a namířil si to po hlavní cestě rovnou do zadní části hřbitova, kde ležel i Johnnieho hrob. Ostatní ho následovali.

"Doufám, že to má hned někde z kraje," pronesl Fici šeptem, "nejlíp hned ten první Dicku."

"Ten první to fakt není," odpověděl Dee stejně tiše, jako kdyby je snad na tomto místě mohl někdo slyšet.

"Dokonce ani ten druhej. Vlastně je to mnohem horší."

"Další skvělá zpráva. A dál?"

"Tohle je dost starej hřbitov. Už se tu moc nepohřbívá. Vlastně spíš jen do rodinných hrobek."

"Tak co tu dělá Johnnie? Má tu rodinu?"

"Vlastně ne. Nejspíš to souvisí s jeho schopností ovlivňovat lidi. Jinak by musel skončit v urně."

"Hm," zamyslel se Fici, "jaká škoda. Hned by bylo po problému."

"To je fakt," Dee ukázal rukou kamsi do středu hřbitova.

"Ty vole, to si děláš kozy ne. Tam nejdu."

"Dodře Soulož, to neva. Můžeš počkat tady."

Soulož vyvalil oči. Bylo jasné, že zůstat sám na tomto místě je mnohem horší. Dee vkročil jako první mezi hroby a opatrně se mezi nimi proplétal k místu Jayova posledního odpočinku.

Byl to docela obyčejný hrob s náhrobním kamenem z leštěné žuly. Do něj bylo vyryto Jayovo jméno a datum narození a úmrtí. Nic víc, nic míň.

Jan Procházka 16.2.1981-3.5.1997.

"Co že? Honza Procházka?" Neudržel své překvapení Fici. "Tak proč mu říkáš Johhnie?"

"To by bylo na dlouho," odpověděl Dick.

"A co teď?" Zeptal se Chobot.

"Teď počkáme do půlnoci a uvidíme co se bude dít."

"Ani ne deset minut. Tak se necháme překvapit."

"Teď je čas na cigáro. Třeba bude poslední."

"Tak to stihnu radši rovnou dvě."

 

Stáli kolem Jayova hrobu a tiše kouřili. Minuta za minutou se pomalu vlekla a všem co se právě nacházeli na tomto tichém místě praskali nervy v jejich největší napjatosti.

 

Kapitola 12.