Kapitola 17.

Jarda se ještě naposledy podíval do díry, ze které právě vylezl a zhluboka si oddechl. Opravdu za nimi nikdo nešel a tak to vypadalo, že to mají konečně za sebou. Stačilo udělat pár posledních kroků k bráně a mohli nadobro skoncovat s touhle noční můrou.

Otočil se a chtěl zamířit za Dickem a Ficim. Neušel však ani tři kroky a zarazil se. Kromě jeho kamarádů tam stáli ještě další tři postavy, kterých si před tím nikdo nevšiml. Jedna z nich oblečena na toto místo nezvykle v bílém. Ty další dvě, které se velikostí svých postav mohli směle měřit s Jardou, drželi Dicka a Ficiho. Jarda chtěl honem něco udělat, ale Dee mu naznačil, aby zůstal kde je. Zdálo se, že dnes se zde odehraje ještě něco a Dick na to byl připraven.

Ta nezvykle bíle oblečená postava došla až k Dickovi a minula ho jako by o něj vůbec neměla zájem i když Dee věděl, že je to právě naopak. Potom se zastavila u Ficiho.

"Ahoj Fici, my dva se je ještě neznáme, tak dovol abych se představil. Jmenuji se Jan Procházka, ale ty jsi o mě slyšel spíše jako o Johnniem."

Fici se na Johnnieho chvíli díval jako když neví co má říct, ale pak se mu jako by rozsvítilo.

"No jo, Johnnie! Vždyť já tě přece znám! Proč sem si na tebe nevzpomněl dřív? To je fakt divný" dodal už se zřetelnou záští v hlase: Takovýho zmrda bych si přece pamatoval."

Bodyguard, který držel Ficiho za límec ho chtěl za urážku šéfa uhodit, ale Jay ho zastavil.

"Ne, pro náš plán ho budeme potřebovat celýho."

"Jakej plán máš na mysli?" Zeptal se Dick.

Jay se zatvářil jako by si ho teprve všimnul a přistoupil k němu. Dee si ho mohl konečně pořádně prohlédnout. Jeho tvář vypadala stejně, jak si jí pamatoval, ale její barva byla smrtelně bílá. Temně bílá jako jeho oblek. Co však Dicka překvapilo nejvíce, byli jeho oči. Kdysi tak výrazné a živé oči, za kterými se teď skrývala jen prázdnota a smrt.

"Dlouho jsme se neviděli Dicku."

"Jo kurevsky dlouho. Hádám asi tak rok?"

"Jo asi tak." Pokračoval Johnnie velice přátelským tonem. "A jak ses vlastně vůbec měl celou tu dobu?"

"Ale znáš to ne? Samá chlastačka, párty a šlapky. Prostě pohoda. A co ty? Tady. Na hřbitově."

Jay zaznamenal ironii v Dickově hlase, ale nedal na sobě nic znát.

"Ani bys nevěřil co všechno se dá na takovém hřbitově zažit Dicku. Kolik zajímavejch lidí tady můžeš potkat. Tak třeba tyhle dva. Víš, že jsou to dvojčata?"

Dee se podíval nejdřív na svého bodyguarda a potom na toho co držel Ficiho. A opravdu jejich tváře byli stejné. Jay pokračoval.

"Kdysi to byli mistři Evropy ve vzpěračství. Tahali činky od rána do večera, proto jsou tak namakaný. Jeden rok vyhrál titul ten a druhej zase ten. Hádali se tak dlouho kdo z nich je lepší, až se jednoho krásnýho dne pobodali. No a teď jsou tady a dělaj mi ochranku. A máme tu spoustu dalších a hodnotnějších lidí."

"Myslíš třeba ty tam dole?" Dick s výsměchem přerušil Jaye v jeho výkladu a ten se na něj zle podíval až Dickovi zmizel úsměv z tváře.

"To, co jste viděli tam, dole je jenom plebs. Odpadlíci tohoto hřbitova, ze kterých však budou výborné síly prvního sledu. Představ si až tyhle zrůdy vyrazí do ulic a začnou kolem sebe rozsévat hrůzu, vyvolávat paniku a beznaděj, zatímco mi, já a ti hodnotnější, které si dole vidět nemohl, dokončíme můj skvělý plán."

"O jakým plánu to kurva mluvíš?"

Dick se netrpělivě podíval na hodinky, půlnoc se blížila, zapomněl však, že své hodinky už nemá. Jay si toho nemohl nevšimnout.

"Á Dick ztratil svoje úžasný nepřekonatelný hodinky."

"Asi sem je zapomněl u tebe doma." Dick ukázal směrem k Johnnieho hrobu. "Radši mě přestaň napínat a řekni mi konečně co se má stát o půlnoci."

"Nic Dee, vůbec nic."

"Nic? Tak co tady teda kurva děláme?" Dick už začínal ztrácet trpělivost. Štvalo ho, jak je Jay naprosto klidný, jako by se vůbec nic nedělo.

"Půlnoc s tím nemá nic společnýho. Byla to jen záminka, jak vás sem nalákat. Nikdy bych vás sem nedostal, kdybyste si nemysleli, že se má stát něco o půlnoci a že když nezjistíte co, nakonec všichni umřete. Nikdy tady nešlo o nějakou půlnoc, ale o vás.

"Proč?"

"Pochop Dee i mi musíme dodržovat určitá pravidla. Když umřeš a pohřbí tě, nemůžeš si jen tak běhat po světě. Jsi vázán k místu, kde jsi byl pohřben. V mém případě je to tenhle hřbitov. Nevím proč, ale je to tak.

"A co s tím máme mi společnýho?" Nechápal Dick.

"Vy s tím máte společnýho všechno. Až umřete a stanou se z vás jedni z nás, vyrazíte do světa a tam přeměníte další a další lidi. Nebudete nikde pohřbeni, a tak pro vás nebudou existovat žádné hranice. Ani pro ty co přijdou po vás a to je zase dobře pro nás. Nemůžeme překročit hranice hřbitova, ale můžeme je rozšířit. Kdyby tenkrát proběhla Souložova proměna až do konce, mohlo to být všechno za náma.

Jay se na chvíli odmlčel, ale po tom mu sebevědomí nedalo a pokračoval dál.

Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že na hřbitově jsou lepší a horší lidi? A mezi těma lepšíma existuje i pár dobrých chemiků, co dokážou vyrobit výbušninu skoro ze všeho. S pomocí tebe a našeho nitráku uděláme ve městě takovej chaos, že až si lidi uvědoměj, co se děje, už nás bude tolik, že nás nikdo nezastaví. Víš, jak se to zpívá v tý naší písničce? Nakonec to vyhrajete mrtvý skončej v hrobě, za pár let se stejně všichni sejdem na hřbitově. Jenže tentokrát vyhrajeme mi a z celý země bude jeden velkej hřbitov a já mu budu vládnout."

Dick nevěřícně kroutil hlavou. Tak kvůli tomu všechno tohle? Kvůli jednomu dalšímu magorovi co chce ovládnout svět?

Dick se snažil vyprostit ze vzpěračova sevření, ale proti němu neměl nejmenší šanci. Jay se mu jen smál.

"Nemáš nejmenší šanci Dicku. Svýmu osudu už neunikneš. Máš to marný. A víš ty co? Nechám tebe a tvé nové přátele až do půlnoci, když jste si tak dlouho mysleli, že to s tím souvisí. Ať mate radost kluci."

Dick se přestal zmítat. Vždyť to bylo přesně ono. Už to věděl, tady končí jeho cesta. Počká do půlnoci, ale nebude dělat žádného zombie sluhu. Prostě jen počká do půlnoci a pak to všechno skončí.

Jarda, který sledoval celou situaci z povzdálí, stále čekal, sledoval situaci a věřil, že Dick, tak jako vždycky, přijde na způsob jak z této prekérní situace ven. Jaké však bylo jeho zklamání, když svěsil hlavu a vzdal veškerý boj. Ale jak by taky ne. Byl pevně svírán někým, z jehož sevření se nemohl dostat. Někým s nímž mohl měřit síly jenom Jarda. Chvíli přemýšlel a pak ho napadla spásná myšlenka. Když můžou mít oni jako své rukojmí Dicka a Ficiho, co kdyby si on vzal jako své rukojmí zase Johnnieho? Dlouho se nerozhodoval. Zakřičel a rozeběhl se přímo na Johnnieho.

Johnnie viděl tu horu masa jak se k němu nezadržitelně blíž a i když věděl že nemůže zemřít mohla ho srážka s Jardou pořádně poškodit. Začal panikařit a svolávat své strážce. Ti byli nuceni pustit své zajatce a postavit se do cesty mašině jménem Jarda. Jarda do nich vrazil a s oběma siláky se poroučel k zemi.

Zatím co se Jarda převaloval na zemi v obětí vzpěračů, Dick s Ficim se snažil nějak zvládnout Johnnieho. Nepředstavoval pro ně velkou hrozbu po stránce síly. Byli dva a s Jayem by si v klidu poradily. Mnohem větší nebezpečí pro ně představovaly jeho zuby, které je mohli navždy změnit v oživlé mrtvoly. Bezduché trosky slepě plnící Jayovi příkazy. Nevěděli, že by je Jay nikdy nekousl, protože by tím získali stejnou moc jako on. Moc zjevovat se lidem ve snech a vraždit je na dálku.

Chodily kolem sebe v kruhu a báli se zaútočit. Jay neútočil, protože oni byli dva a oni neútočily protože nechtěli být pokousáni. A navíc tu byl Jarda, o němž nevěděli jak dlouho ještě odolá.

Ale potom Dicka napadl další spásný nápad a on si pomyslel, že snad nad ním určitě někdo bdí. Už si všiml, jak se Jay obává o svou fasádu, když na něj Jarda zaútočil a hodlal toho znovu využít. Vyndal z kapsy lahvičku s voňavkou, kterou chtěl použít jako katalyzátor ke zpopelnění Johnnieho a chrstl mu ji do tváře. Jay byl na okamžik vyveden z míry, protože nevěděl, co si o tom má myslet. Nakonec propukl v záchvat smíchu.

"Co to má jako bejt? To je snad mámina voňavka ne? To mě chceš zabít tímhle smradem? Johnnie se snažil setřít si parfém z obličeje a rozetřel si ho tak po celém těle.

Zatím co se Jay snažil zbavit voňavky, Dee se snažil nenápadně donutit Ficiho k činu. Různými posunky mu naznačoval, co po něm vlastně chce, ale Fici to zřejmě nechápal. Zato Jay byl chápavější a jeho smích se pomalu měnil v zuřivost. Už mu bylo jedno, jestli jsou dva nebo dvacet. Chtěl Dicka zabít.

Ale Fici konečně pochopil, co se po něm žádá. Vytáhl z kapsy svůj neomylný Zippo zapalovač. Otevřel ho machrovsky jednou rukou a hodil ho po Jayovi, který právě vyrazil na Dicka. Mámina voňavka hořela dokonale. Jay vzplál jako pochodeň. Útok na Dicka už nedokončil. Začal křičet a svolávat své dva bodyguardy, aby ho uhasili. Ti nechali Jardu Jardou a poslušně běželi za svým pánem. Když se jim ho podařilo konečně uhasit, rozhlíželi se po svých obětech. Marně. Dick, Jarda a Fici již stáli na druhé straně mříží. Teď teprve byli konečně v bezpečí. I když ne tak docela.

Naprosto nepříčetný, popálený Jay vyskočil na mříže hřbitovní brány a s řevem s nimi začal vztekle lomcovat.

Dick, teď už skvěle pobaven pošeptal něco svým dvěma zbylým, kamarádům a ti poté odběhli směrem do města.

"Zabiju tě!" Křičel na něj mezitím Jay. "Jednou sem nakonec někdo přijde. Třeba stejný kluci jako jsme byli my a já je použiju a potom si tě najdu a zničím tě."

Dick ho chvíli pozoroval a poslouchal jeho nadávky. Všechno však dělal jen proto, aby získal čas a mohl si vychutnat své vítězství. Opět se podíval na hodinky i když věděl že už je nemá.

"Seru na tvoje hodinky! Křičel Jay na Dicka rozčílen každým Dickovým pohybem a obzvláště tím, když se díval na hodinky. Pamatoval si, když s nimi Dee přišel poprvé. Byli to ty nejdokonalejší a nejdražší hodinky jaké kdy viděl. Měli mnoho funkcí včetně výškoměru, teploměru nebo odpočtu času. Dee s nimi machroval kde mohl a Johnnie ty hodinky nenáviděl.

"Máš pravdu Johnnie. Já žádný hodinky nepotřebuju. Já vím přesně kolik je hodin. Je přesně tak akorát aby si táhnul do pekla, kam patříš. A víš co Honzíku? Tam pozdravuj!"

Dee už nečekal na další výbuch zuřivosti, zvláště když Johnnieho oslovil jeho pravým jménem a rozběhl se za svými přáteli.

Johnnie pozoroval Dicka jak odbíhá co mu síly stačí a přestal zuřit. Čekal by od Dicka cokoliv, ale že takhle rychle a jednoduše zmizí? Potom mu to konečně došlo a vydal ze sebe poslední a největší výkřik. Seskočil z mříží a běžel ke skružím, kde se skrýval jeho tajný vchod.

Dick seběhl po cestě až tam kde začínaly první domy. Byla tam pod silnicí velká betonová roura, která sloužila pro odvod přebytečné vody z přilehlého pole. Dick do ní vlezl a setkal se s kamarády, kteří už tam na něj čekali.

Johnnye seběhl do své uměle vytvořené jeskyně, kterou ještě uměleji přetvořil na sklad výbušnin. Všude byla naprostá tma, ale on viděl díky svým mrtvým očím. Věděl přesně co má hledat a také věděl, že už mu mnoho času nezbývá. Náhle u jedné z nádob něco zapípalo a tmu prozářilo jemné modré světlo Dickových hodinek. Za tím následovala malá modrá jiskra a pak...

Dick seděl pevně zapřen v betonové rouře pod silnicí a poprvé litoval svých hodinek. Jak moc by teď potřeboval vědět přesný čas. Fici už pomalu ztrácel naději, že to určitě nevyšlo a Jarda ho uklidňoval, že všechno vyjde a že za pár vteřin musí být po všem. Dick doufal a pak...

Krajinou se rozlehl ohlušující řev výbuchu, který se dal srovnat snad jen s rachotem tisíce hromů udeřivších na jedno místo. Temná obloha nad hřbitovem se rozzářila jasným světlem. Z noci se stal den. Za vším následovala mohutná tlaková vlna, která si razila cestu lesíkem a za sebou nechávala spoušť. Když se přehnala kolem roury, Dick by přísahal, že z roury byl odsát všechen vzduch. Nejspíš tomu tak částečně opravdu bylo. Za tlakovou vlnou se valila další, která změnila ráz krajiny navždy. Země se třásla a rodinné domy na okraji města se hroutily jako domečky z karet. Betonová roura byla mocnou silou vyrvána ze země a na vlnách horniny putovala do města stejně jako by putovala loďka na mořských vlnách. Dick s Ficim a s Jardou uvnitř křičeli a všemi silami se snažili udržet uvnitř roury. Jejich malý výlet v rouře trval jenom chvíli, ale jim to připadalo jako věčnost. Pak se konečně zastavili a nedlouho po tom ustali i otřesy. Konečně bylo po všem. Dick s kamarády konečně vylezli ven z roury a divili se, že tu cestu ve zdravý přežily. Jejich roura byla zaparkovaná téměř o sto metrů dál mezi troskami domů. Kolem stále dopadali trosky hřbitova. A potom, jen pár metů od Dicka se do země zaryl obří ciferník kostelních hodin. Dick se snažil, aby se co nejrychleji ztratil z tohoto nebezpečného místa.

Závěr

Teprve denní světlo odhalilo škody napáchané nevysvětlitelným podzemním výbuchem. Místo hřbitova zde byl jen obrovský kráter. Místo lesíka, který hřbitov obklopoval, byla jen hromádka polámaných kmenů. Díky otřesům po výbuchu zmizela celá jedna městská čtvrť. Okenní tabulky byli popraskané až na druhé straně města.

Nikdo nedokázal s jistotou říct co se zde osudné noci vlastně stalo. Už vůbec ne kde se pod hřbitovem vzalo takové množství munice. Nakonec vznikla teorie, podle které byl pod hřbitovem tajný zapomenutý muniční sklad z druhé světové války. A protože někteří známý hledači pokladů tvrdily něco podobného už dávno, byla tato teorie nakonec povýšena na skutečnost.

Život ve městě se pomalu vracel do normálu. Sklenáři si mnuli ruce nad výdělkem, Obchodníci přeplňovali své obchody balenou vodou, neboť bylo jisté, že voda z totálně zničené vodárny nad hřbitovem, dlouho nepoteče.

Dick se otočil zády, k obrovskému kráteru, pomalu se plnícímu vodou z podzemní říčky, která protékala jeskyní pod bývalým hřbitovem a ze zadní kapsy kalhot vytáhl malou v kůži vázanou knížku. Našel jí ještě té noci po výbuchu hřbitova. Nepoškozenou. Ta kníha se nedala zničit. Teď už znal její tajemství, sama mu je odhalila. A i když byla napsána jemu naprosto nesrozumitelným písmem, znal i její pravý název.

Necronomicon Ex-Mortis - Kniha mrtvých. Jeho dávné dědictví.

Nabízela netušené možnosti, ale hodně záleželo na tom jak je použije.

Ještě nevěděl, ale jedno bylo jisté, ten čas jednou přijde. Teď však musel domů. vrátit knihu zpátky do krabice od bot, mezi ilustrovanou Bibli pro děti a kapesní výtisk Nového zákona. Jen spousta křesťanské symboliky, dokázala utišit její hlas. 

Jednou ji možná použije, ale ne dřív, než zjistí jak ovládat její moc. Teď se snažila ovládnout ona jeho. Možná by měla navždy zmizet, jenomže Dick věděl, že i to už se v historii párkrát stalo a že si vždy našla cestu zpět.

"Uvidime, zatím bude lepší, když zůstane u mě."

S touto myšlenkou opustil troskamí poseté místo zmaru, rozhodnutý, že už se sem nikdy nevrátí.

Jenomže osud s ním měl jiné plány.

O dlouhé cestě Knihy mrtvých, do rukou Richarda Dee Kinga

se nyní dočtete v prequelu Dickova hřbitovního příběhu

Historie knihy mrtvých