Kapitola 2.

 Bylo čtvrt na osm ráno a Dick jako každý všední den míjel onu proslulou památku, přičemž se musel proplétat davem zuřivě fotografujících japonských turistů. Ani ho nepřekvapovalo, že je jich tu tolik již takto brzo ráno. Blížili se prázdniny a zdejší památky jimi byly přímo obklopeny.

Dnes, stejně jako včera, Dick příliš nespěchal. I dnes se mu zdál ten zvláštní sen, díky kterému se opět předčasně probudil. Bylo zvláštní, že si ho podrobně pamatoval. Vždy, když se ráno probudil po nějakém snu, nebyl schopen si vybavit jeho detaily či souvislosti. Ale tento sen se mu vybavoval, jako by ho skutečně zažil. Opět ho k sobě vábil ten hlas, který se mu zdál tak povědomí. Ano byl to Jayův hlas. A volal ho k sobě neúprosně.

Byl to téměř rok co Jay zemřel. Jay byl Dickolasův nejlepší kamarád. Znali se už odmalička. Rozuměli si beze slov. I tak pocítil Dick určitou úlevu, když se Jay zabil uprostřed toho ponurého místa, kam spolu tak často chodili. Tenkrát se děli opravdu velice podivné věci. Tragicky a v rychlém sledu zahynulo několik lidí, které oba znali. Jay si tyto tragická úmrtí přičítal a nakonec neunesl jejich tíhu. Spáchal sebevraždu na místě, na které se nyní Dick vracel ve svých snech. Kdejaký psycholog by snad Dickovi řekl, že vše je způsobeno jen blížícím se výročím Jayova úmrtí. Ale jen kdyby ty sny nebyly tak skutečné.

Dick se pomalu blížil ke škole a už z dálky mu bylo podivné, že před školou nikoho nevidí. Pomyslel si, že snad přišel ještě dříve, než si původně myslel. Jaké bylo jeho překvapení, když pohleděl na hodinky, na které byl obzvlášť hrdý a zjistil, že už je po osmé. Byl tak zahloubán do svých myšlenek, že přišel ve skutečnosti ještě déle než obvykle.

Vešel do budovy. Proběhl spojovacím tunelem. Potom po schodech do minusového patra a chodbou až na její konec, kde byla poslední a nejvíce odlehlá učebna, trochu nesmyslně označená 02. Dick věděl, že až vstoupí do této učebny, nečeká ho nic hezkého. Dnešní den začínal hodinou pana učitele Blažka a Dick si dokázal docela dobře představit, jaké asi bude mít Blažek pro jeho pozdní příchod pochopení. A proč by se měl vlastně Blažkem zabývat. Vždyť kdo k němu na hodinu přijde pozdě už chodit nemusí. Dicka napadlo, že je naprosto zbytečné chodit na Blažkovu hodinu a už se chtěl otočit k odchodu, když v tom k němu dolehl hluk z učebny 02. Dickolas věděl, že to může znamenat jen jediné. Rozrazil dveře do učebny a zakřičel. "Tak co je to tady za hluk!" Několik žáků se polekaně vymrštilo do pozoru, ale když spatřili Dicka, s úlevou si oddychli. "Ty si magor kluku. Vole málem mi šlehlo."

"Co jé kreténi?" Dick měl radost, že se mu kousek povedl.

"Takhle se zdraví učitel. A kde je vůbec ten magor Blažků?"

"Ještě nepřišel. Asi si ještě nestihl přeleštit kládu." Dickolas se zasmál spolužákovu vtipu a popošel do předních lavic. Nebyla náhoda, že celá parta seděla v předních lavicích. Každý učitel chtěl mít o nich co největší přehled. Dick odešel k lavici, kde seděl společně s Ficim. Hodil tašku na stůl a popošel ke stolu, kde seděl Fotr s Chobotem a kde právě probíhal menší turnaj v kartách. Dick chvíli pozoroval hru, kde se místo klasických karet používali malé, nastříhané papírky, označené barevnými pastelkami, na kterých byla jejich hodnota. Místo klasických obrázků, vyjádřena jednoduše slovy. Stávalo se bohužel poměrně často, že jim byly klasické karty zabaveny pozdě příchozím učitelem. Přičemž, sedmdesát procent všech karet měl právě učitel Blažek, který ani nerozlišoval mezi hraním v hodině a o přestávce. Proto vynalezl Chobot tyto jednoduché karty, které bylo velice snadné vyrobit. Když pak učitelé viděli tuto vynalézavost, dál už se ani nepokoušeli. Kromě Blažka samozřejmě. Ten nesnášel karty stejně jako pozdní příchody. Dick také vyjádřil svoje obavy.

"Tohle až Blažek uvidí, tak asi nebude zrovna nadšenej."

"Drž hubu a sedni vole." Chobot rázně umlčel Dicka a podal mu balíček speciálních karet. Ten věděl, že nově příchozí do hry rozdává. Chvíli se díval do Chobotových neoblomných očí, ale pak si vzal balíček a posadil se mezi Ficiho a Soulože. Hráli všichni a on nemohl ukázat slabost tím, že by se nepřidal. Rozdal karty na klasické prší a snažil se uchránit ty svoje před Souložovýma zvědavýma očima.

Chvíli hráli prší a Dick začínal pomalu litovat, že se vůbec zapojil do hry. Hrát po Souložovi, bylo naprosté utrpení. Neustále byl totiž zásoben esy a sedmičkami, a tak když zrovna nestál, bral po dvou. Ten kdo prohrál musel míchat a Dickovi se tak na obzoru rýsovala nová přezdívka.

Dnes mu karty obzvláště nešly, a tak se přestal soustředit na hraní. A vrátil se k otázce, kterou měl celou dobu v hlavě.

"Ale stejně je to zajímavý. Včera nás Blažek vyhodil z těláku a dneska tady na jeho hodině hrajeme ďáblovy obrázky bez obrázků, který tak nesnáší. To mě fakt zajímá co hezkýho nám řekne až sem vletí."

"Co by říkal. Bude držet hubu a bude v klidu," řekl Chobot.

"To by mě zajímalo, kde bereš tu jistotu."

Chobot se usmál, když viděl, že Dick nechápe. Narovnal se na židli a vysvětloval. "Včera nás vyrazil za pozdní příchod. A dneska přijde sám pozdě. Co myslíš? Bude někomu kázat, když sám dělá to samí?"

"Hm. A co ten chlast vole. Víš co řek ředitel? Třikrát a dost. Finýto. Nevím proč jsme ještě tady vůbec."

Dick začal opět trochu propadat beznaději. Chobot se, ale stále jenom usmíval.

"To by nejdřív musel dokázat. Jenže to mu asi stěží, když nám nedal dejchnout vole. Dokonce ani nemůže říct, že z nás cejtil chlast, když od nás byl nejmíň dvacet metrů daleko. A když nevytáhne ten pozdní příchod, což mu jeho hrdost sotva dovolí, nemá se o co opřít."

"A co tyhle." Dick se rozhlédl po ostatních spolužácích.

Chobot se opět jen usmál a lehce zakroutil hlavou. Dickovi to bylo jasné. Chobotovi by se zde neodvážil nikdo odporovat.

Dickovi se pomalu začala vracet zdravá barva do tváře. Karty mu opět začali jít a budoucnost se začala opět zabarvovat do růžova. Náhle se však přes růžovou budoucnost přehnal temný stín. A za ním přišla hluboká a temná noc. Dick shodil všechny karty ze stolu, potom vyskočil ze židle a zběsile ji nakopl. Již neovládl svůj vztek nad tím, jak snadno se nechal ukolébat Chobotovými řečmi.

"Kreténi! To jste fakt vymysleli naprosto výborně!" zakřičel Dick.

Oči kolem stolu nechápavě sledovali Dickovo počínání. Ten pokračoval.

"Za celý ty roky se nestalo, že by ten kokot přišel pozdě. A silně pochybuju, že by šlo teď," Dick pohlédl na svoje speciální hodinky,

"tři minuty před koncem hodiny o pozdní příchod. To bych se spíš vsadil, že by byl schopnej nechat shořet vlastní barák, než by přišel do školy pozdě. A na víc, jestli si náhodou nevzpomínáte, tak nás všechny napsal do třídnice, takže jsme nahraný. Blažek rozhodně není z těch co by slevili kvůli jednomu svýmu blbýmu pozdnímu příchodu. A věřte, že na něj bude mít dost dobrou omluvu."

Do konce hodiny už nikdo nepromluvil. Po zazvonění se tiše přesunuli do další učebny na hodinu matematiky s třídním učitelem. Po Dickově proslovu bylo naprosto jasné, že svému osudu nemůžou jednoduše uniknout. Blažek nebyl z těch co by jednoduše měnili své názory. Byla zde již jen jedna možnost, jak dopad celé události alespoň zmírnit. Ačkoliv to Dickovi jeho ego přísně zakazovalo, začal přemýšlet o omluvě.

Pan učitel Vašíček. Kromě toho, že vyučoval matematiku a strojírenství, byl také třídním učitelem PO 3. Ačkoliv mu jeho žáci působili určité potíže věděl, že v jeho třídě nejsou ti opravdoví výtržníci a se svými žáky byl poměrně spokojen. Své žáky oslovoval jedině pane kolego a i když mu ze začátku vadilo, že ho tak oslovují také, nakonec to ignoroval. Na hodiny chodil však až pár minut po zvonění a tak už ho ani nepřekvapovalo, když přistihl žáky s kartami v ruce. Svůj boj už dávno vzdal a všechny karty vrátil žákům zpět. Ty teď čekaly na konec školního roku ve stole učitele Blažka.

Vašíček vešel do učebny a pokynul žákům, aby ani nevstávali na pozdrav. Trochu ho udivilo, že zde místo obvyklých hráčů karet vidí několik velice posmutnělých obličejů. Skoro, jako by již věděli s jakou zprávou k nim přichází. Posadil se ke svému stolu a pomalu otevřel třídní knihu. Pomalu nalistoval příslušnou stranu a stejně pomalu do ní něco zapsal. Již na tomto chování bylo něco podivného, neboť Vašíček byl pověstný tím, že chtěl v hodině stihnout co nejvíce látky a proto jeho výuka probíhala velice rychle. Když zavřel třídnici se smutným pohledem předstoupil před žáky.

Zhluboka se nadechl a řekl. "Bohužel vám musím oznámit velice tragickou událost pro naši školu. Pan učitel Blažek, byl dnes ráno ve sborovně naší tělocvičny nalezen mrtvý."

Učebnou se rozlehl překvapený šepot. Vašíček pozvedl ruce, aby žáky utišil.

"Vše nasvědčuje tomu, že pan učitel zemřel na selhání srdce. Víc vám k tomu nemohu říci. Snad jen, že případ prošetří policie."

V prvních řadách po sobě létali jeden na druhého zmatené a nevěřící pohledy.

"Pan ředitel využil svého práva a udělil všem žákům pro dnešní den volno. Můžete tedy pomalu a ve vší tichosti odejít."

Žáci se začali zvedat, aby opustili třídu.

"Král, Telička, Miklásek, Tříska, Fici, Kohoutek zde zůstanou!"

Vyvolaní se opět posadili do lavic. Vašíček počkal, až ostatní odešli. Potom opět otevřel třídní knihu a nalistoval včerejší den.

"Mohu vědět pánové, proč jste při včerejší hodině tělocviku zapsáni jako nepřítomní?"

Dickovi se na vteřinu zastavilo srdce. Nemohl vědět, jestli se ptá, protože mu ještě před svou smrtí Blažek vylíčil včerejší incident, anebo kvůli zápisu v knize. Věděl, že ten kdo teď promluví jako první zpečetí osud všech. O to větší bylo jeho překvapení, když promluvil někdo, od koho by to nejmíň očekával a od koho by se odpovědi spíše obával. Byl to Fici.

"Prosím, mě se udělalo strašně nevolno po tom hamburgeru co sem si dal na náměstí a kluci byli tak hodní, že na mě počkali."

"A to vás muselo čekat na jednoho dalších pět?"

Dick už si pomyslel, že tenhle tah Ficimu moc nevyšel, ale byl překvapen, když na Vašíčkovu otázku pohotově zareagoval Mlaďas. Jako podle předem nacvičeného scénáře.

"No mi jsme šly tady s Lukášem na před, abychom je u pana učitele omluvili, ale..."

Mlaďas se odmlčel, jako by se styděl větu dokončit a tak ji za něj naprosto automaticky dokončil Soulož, který se naopak nestyděl snad nikdy. "Ale měli jsme ty hambáče taky. Jenže na nás působili trochu obráceně, tak jsme neskončili v tělocvičně, ale na záchodě. Panu učiteli jsme to pak vysvětlili, ale asi nás zapomněl vyškrtnout."

Dick se snažil vypadat přirozeně, aby nevzbudil podezření, ale jinak valil oči nad tou dokonale sehranou lží. Vašíček věděl, že pravdu už se stejně nikdy nedoví a toto vysvětlení v něm zanechávalo dobrý dojem. Konečně tedy všechny propustil.

Dick s ostatními rychle opustil školu a zamířil rovnou do hospody u Vojáka, která neměla nikdy zavřeno. Jakmile se trochu vzdálili od školy spustil Dick na svoje kamarády.

"Vy kreténi, to jste mi nemohli říct, že máte připravenou nějakou výmluvu? Seděl jsem tam jak trubka."

"My taky." Chobot ukázal na sebe a na Fotra.

"Ale to nebylo připravený."

"Jak nebylo připravený? Vždyť to vypadalo jako představení v divadle."

"Mě se o tom zdálo."

"Co že?"

"No jo. Úplně ta stejná situace se mi dneska zdála. Vybavilo se mi to přesně v ten okamžik, kdy se Vašík zeptal."

Dick koukal na Soulože a myslel si, že snad na něj zkouší jeden ze svých triků. "Jak vybavilo? A co tyhle dva kokoti. Jak věděli co maj říkat?"

"Mě se to taky zdálo."

"Co?"

"No jo, i já měl ten sen."

Dick se zastavil a ukázal na ty tři. "Děláte si ze mě prdel. Chobote!" Obrátil se na Chobota, ale ten jen pokrčil rameny. Nevěděl o nic víc než Dick. Dick se otočil zpět k Souložovi. Ten vysvětloval, zatím co mu Fici s Mlaďasem přitakávali.

"Prostě jsem měl v noci sen. Zdálo se mi přesně o té situaci, která tam nastala. Jenomže normálně, když se ráno probudíš, tak si hovno pamatuješ, to zná každej. No jo, ale jakmile se Venda zeptal, tak se mi to všechno vrátilo. Dokonce sem i přesně věděl, že první začne mluvit Fici."

Dick chtěl ještě něco říct, ale do toho se vložil Fotr.

"Serte na ňáký debilní sny kreténi. Včerejší nebezpečí je zažehnaný, tak přestaňte kecat o píčovinách a radši pohněte. Jarda čeká. Kurva! To se musí oslavit."

Dick už se na víc neptal. Stejně si myslel, že to bylo jen další ze Souložových čísel a jako ostatní byl především rád, že vyhazov už nehrozí.

Když se Jarda dozvěděl o tragické události, která přišla této šestici náramně vhod, nezbylo mu než vytáhnout svou kořalku pro zvláštní příležitosti, která dnes dostala jméno smuteční. Byl zázrak, že se Dick vůbec domotal domů. Ještě, že dalším dnem byla sobota, že do školy nemusel.

Poručík Tomsa sloužil u Krásnohorské kriminálky již téměř pětadvacet let. Jako spousta jeho kolegů měl i on ze začátku pocit, že je povinen svou tvrdou prací zachránit svět. A stejně jako u všech jeho kolegů i u něj nakonec nadšení vystřídalo zklamání a zápal pro věc lhostejnost. Lhostejnost, která byla tím větší čím větší se zdál být i fakt, že opravdu pořádný případ může přijít v tomto maloměstě maximálně jednou za dvacet let. Ona dvacetiletá hranice od posledního opravdu vážného případu masových vrahů manželů Barákových již uplynula. A pak minulý rok, těch několik úmrtí na jedné z Krásnohorských středních škol a vysoce medializovaná Záhada spáleného domu. Tenkrát to opravdu vypadalo na pořádný případ. Škoda jen, že se mu ho nikdy nepodařilo vyřešit. Jenže případ, který měl na starosti teď, tím pravým na co tak dlouho čekal rozhodně nebyl.

Bylo již pozdě večer a Tomsa, který za svou hysterickou manželkou každopádně nespěchal, trávil večer jako obvykle ve své kanceláři. Zapálil si tento den již asi padesátou cigaretu a pohodlně se usadil ve své židli. Sebral ze stolu pitevní protokol onoho mrtvého z dnešního rána a složku otevřel. Mohlo by se snad zdát zbytečné prošetřovat každou smrt, u které nebyla zcela evidentní její příčina. Ale poté, co před dvaceti lety zavraždili manželé Barákovi 28 postarších lidí, přičemž všechny tyto smrti byly nejdříve interpretovány jakožto přirozené, toto nařízení platilo stále.

Tomsa jen tak zběžně přelétl očima pitevní zprávu a jen tak pro sebe si říkal něco o další zbytečné námaze. Zástava srdce, jasný infarkt. Smrt nastala mezi půl druhou a druhou hodinou odpolední. Blbá doba na umírání. Ale moment. Detektiv se zarazil. Zvedl ze stolu jinou složku patřící stejnému případu. Poslední kdo ho viděl živého, byl školník, který kontroloval tělocvičnu po poslední hodině. Bylo 17:00. Ale to je o tři hodiny déle!

 

Tomsa se přestal houpat na židli a na chvíli se zamyslel. Tohle by mohl být přesně ten případ, o kterém vždy snil. Blbost, to bylo ve dvaceti, ne teď. Doktor Thomayer byl známí především tím, že nebyl zrovna moc dobrý doktor. Tři hodiny sem, tři hodiny tam. Ještě, že neměl nikdy živé pacienty. Tomsa zaklapl složku a hodil ji zpět na stůl. Případ byl vyřešen.

 

Kapitola 3.