2.část

Kapitola 5.

Byla sobota těsně před půlnocí a předměstí Krásné Hory bylo jako obvykle, tiché ve svém spánku. Jen na cestě ke starému lesnímu hřbitovu, se dělo něco neobvyklého.

Byla to jednoduchá cesta z betonových panelů, jimiž byla vyztužena při stavbě městské vodárny. Z jedné její strany ji obklopovalo pole, z té druhé zahrádkářská kolonie, která byla nyní stejně tichá a prázdná. Asi po kilometru se ztrácela v hustém lese, nad nímž se jako přízrak na temném nebi rýsovala věž malého hřbitovního kostela, jenž zde byl ukryt již stovky let. Nakonec minula ten starý hřbitov na němž stále poblikávalo moře malých světýlek a vedla dále aby se nakonec setkala se stavbou mnohem novější, jenž zásobovala pitnou vodou celé město.

Nic by nenarušovalo to posvátné ticho poslední srpnové soboty, nebýt dvou postav, jež se za hlasitého rozhovoru ubírali směrem ke hřbitovu. Jedna z postav dopila láhev čehosi a potom ji hodila do jedné zahrádky, kde se o cosi rozbila. Poté se otočila zády k druhé postavě. Ta bez zaváhání rozepnula batoh, jenž měla první postava na zádech a vyndala z něj dvě lahve piva.

"Právě jsi vyhodil tři koruny," řekla druhá postava.

První postava se otočila zpět k té druhé. "Tak si pro ně můžeš dojít až půjdem zpátky. Dávej." Natáhla ruku pro pivní láhev a strčila ji do podpaží.

"Tohle znáš?"

Chvilku kroutila lahví a poté ji podala zpět bez zátky. Druhá zakroutila nechápavě hlavou. První se jen pousmála. Věděla, že je známá svým uměním otevřít lahev piva téměř čímkoli.

"A teď ti milí Jene ukážu můj nejoblíbenější způsob." Vzal si druhou láhev, z pod opasku vytáhl svou mačetu, bez které si cestu na hřbitov nedokázal představit a jedním máchnutím urazil zátku. Po okolí se rozletěla sprška napěněného piva a zároveň se ozval i hlasitý smích. Ty dvě postavy poté pokračovali ve svém původním rozhovoru.

"Ty to máš jednoduchý, když máš přezdívku podle jména. A vůbec, když máš takovýhle jméno, Richard Král má spoustu možností."

"Jaký třeba?"

"Třeba King Richard, nebo Lion Heart."

"Jako, že by mi třeba říkali Lione? To jsi asi upad, ne?"

"No tak si říkáš Dick. Americká zkrácenina Richarda, taky dobrý a souvisí to. Ale co já. Jan Procházka. Jak mám z tohohle vykoumat nějakou kloudnou přezdívku."

"Tak si dej přezdívku podle něčeho jinýho ty gumo."

"A podle čeho asi chytráku! Nechci žádnou píčovinu, ale aby to taky něco znamenalo."

"Jo vole, ale třeba Doktor J.P., to je dost divný. Copak ty si nějakej doktor?"

"Ale to by pak bylo jako zkratka chápeš. DJ Pee."

"A co když se tě někdo zeptá, co to znamená. Tak mu řekneš DJ Procházka. To je, ale pěkně trapný."

"Ty seš taky trapák vole. To by se psalo asi jako D.J.P. ty gumo."

Dick zrovna upíjel ze své láhve, ale když tohle uslyšel, nezadržel smích a vyprskl spršku piva před sebe.

"Já sem guma a ty si trubka ty gumo. Jak se tě někdo zeptá, tak mu řekneš Doktor Jan Procházka, to je jak z nějakýho trapnýho dvacet let starýho českýho seriálu. Nehledě na to, že asi tak za 25 vteřin by ti stejně všichni říkali DJ Píča."

Dick se na chvíli odmlčel a čekal za svůj projev vlnu kritiky, které se mu ovšem nedostalo, neboť Jan Procházka byl jeho slovy naprosto zdrcen.

"To máš stejný, jako když sem si chtěl říkat Mistr Dee. Napiš si to ve zkratce a za chvíli ti bude každej říkat Mrd. Pak mě napadlo říkat si jednoduše Dee King, ale to je moc dlouhý tak tak ti stejně nikdo říkat nebude. Tak sem prostě jenom Dee nebo Dick, to je nejlepší."

Žádnou odpověď už nedostal, ale věděl, že Honzu celá věc za chvíli přejde a začne se bavit jako před tím.

Pomalu se blížili ke hřbitovu, když Dick dopil pivo a prázdnou láhev hodil proti jednomu z prvních stromů lesa, ke kterému se během rozhovoru přiblížili. Láhev se oproti Dickovu očekávání odrazila od stromu a vcelku dopadla do trávy.

"Tak tuhle si možná vezmu," pronesl Honza jakoby znuděným hlasem. Dee se na něj podíval a v jeho očích vyčetl, že se mu opět vrací dobrá nálada. Oba se dali do smíchu.

Dee se otočil k Honzovi zády, aby mu vyndal další láhev z batohu a přitom si zapaloval cigaretu.

"Teď bych si dal panáka. Třeba Johnnieho. Víš, že první tvrdej chlast co sem kdy měl, byl Johnnie Walker a ..."

Dick už větu nedokončil. Místo toho se zprudka otočil zpět k Honzovi a bylo štěstí, že Honza právě dopnul sponu na batohu jinak by jeho obsah určitě vyletěl ven. Nadechl se, jako by chtěl spěšně říct svůj nápad, jenže to nebyl jeho styl. Uklidnil se a pak pronesl tónem, jako by se sám sobě divil.

"Že mě to nenapadlo dřív."

Věděl, že tím Honzu napne ještě víc, což se mu také povedlo. Jeho napětí ještě více umocnil, když se vydal opět na cestu. Honza stál stále na stejném místě a koukal na Dickovo prázdné místo, než mu došlo, že na něj Dee něco zkouší. Otočil se k němu a nechápavě se zeptal. "A co jako?"

Dee zastavil a počkal až ho Honza dojde.

"Ty říkáš, že máš blbý jméno, že z něj nejde ani vymyslet pořádná přezdívka, ale zamysli se ty gumo."

Dee si ukázal prstem na hlavu.

"Mě říkáš, že to mám snadný, že stačí třeba převést moje jméno do angličtiny a něco z toho vznikne. Tak proč to samí neudělat i s Honzou Procházkou. Zkus si volně přeložit Honzu Procházku do angličtiny a co ti z toho vyleze." Dee vložil dramatickou přestávku a poté vítězoslavně dodal, "Johnnie Walker!"

Honza na něj nedůvěřivě koukal. "Mám si říkat Johnnie Walker? A není to náhodou taky tak trochu trapný?"

"Trapný by to bylo, kdyby ses tak nejmenoval gumo. A taky ti nikdo nebude říkat celým. Jak jsem říkal. Nakonec se to stejně zkrátí a všichni ti budou říkat maximálně Johnnie. A vůbec nejlepší bude zkráceně a jednoduše Jay. A když se tě někdo zeptá, proč si říkáš Jay nebo Johnnie tak mu můžeš říct, že se tak prostě jmenuješ."

Honza chvíli přemýšlel a celý Dickův nápad se mu začínal pomalu zamlouvat.

"Tak říkáš, že bych mohl být Johnnie? To není špatný nápad čéče. Jo a mám to," neskrýval svou radost nad svým novým nápadem.

"Když ty si Dee a já sem Jay tak to dáme dohromady a mužem si říkat Dýdžejs nebo třeba Duo Dýdžejs."

Dick ho zpražil pohledem. "Ty si fakt magor co? Co furt máš s těma dýdžejema? Jen se podívej na svoje hadry ty lamo. Tobě by tak maximálně mohli říkat DJ Socka."

Dick se rozesmál, až pivo létalo všude kolem.

"Kreténe!" reagoval na to Jay. "Já vím, že to jsou ty nejhorší hadry co mám. Ale já je mám prostě rád."

Tohle Dick chápal. Také nedal dopustit na své oblíbené široké džíny, i když se pomalu rozpadaly.

Dee s Johnniem, jenž byl naprosto nadšen ze své nové přezdívky a po zbytek cesty to dával patřičně najevo, konečně dorazili k malému hřbitovu, jenž tu ve stínu lesa klidně spočíval snad odjakživa. Byl to malý hřbitov čtvercového půdorysu, v jehož jednom rohu stál přiměřeně malý kostelík s hodinami a zvonem, který se právě chystal oznámit půlnoc. Již delší dobu zde nebyl nikdo pohřben, neboť jeho funkci převzal novější a větší městský hřbitov, jenž by mohl být pro Dickův a Jayův záměr mnohem vhodnější. Jenže právě odlehlost a skrytost v temnotě lesa spolu s mihotem stovek svíček, jež zde byli s pravidelností zapalovány k uctění památky zesnulých, dávali tomuto místu nezaměnitelnou atmosféru, kterou ti dva potřebovali pro svou podivnou zábavu.

Dee s Jayem minuli velkou hřbitovní bránu, která se napojovala na hlavní hřbitovní cestu, která protínala hřbitov přibližně v jeho spodní třetině a prošli malou vedlejší brankou, která se, se skřípěním otevřela a jíž proto nebylo nutno opět zavírat. Poté se vydali vpravo po cestě, jenž vedla přímo k bráně hřbitovního kostela. Minuli několik betonových skruží, které zde bez užitku trčeli ze země. Vždycky si dělali srandu, že na ně od tamtud něco vyskočí, ale protože měli hřbitov prozkoumaný i za dne, věděli, že vlastně vůbec nikam nevedou.

Zastavili se před branou, o které věděli již z minulých návštěv, že její překonání by nebylo nic snadného a vlastně to nebylo ani potřeba, a proto se o to ani nikdy nepokoušeli. Místo toho se posadili na její široký kamenný práh a čekali. Dee zkontroloval přesný čas na svých super odolných digitálních hodinkách s mnoha nadstandartními funkcemi o nichž vždy snil, a které s velkým překvapením dostal před třemi měsíci k šestnáctým narozeninám. Blížila se půlnoc. Dee věděl, že kostelní hodiny v celém městě jsou záměrně seřízeny s určitými rozestupy tak, aby nikdy nezvonili současně a v souvislosti s tím ho napadla myšlenka, zda by měli svou hodinu mrtvých počítat podle skutečného času, nebo až s ohlášením kostelními zvony. Se svou myšlenkou se však Johnniemu nesvěřil, neboť zvony nad jejich hlavami se právě s duněním rozezněli. Oba si vychutnali těch dvanáct stejně znějících tónu a i po jejich odeznění stále s napětím čekali, že se stane něco neuvěřitelného. Ale jako vždy k ničemu nedošlo. Žádné hroby se nepočali otevírat, nikde se neobjevily oživlý mrtvý.

Dee vyndal z batohu dvě láhve piva a dalším ze svých záhadných způsobů jen za použití podrážky z jeho tenisek je otevřel. Jednu láhev podal Jayovi a poté si přiťukli. Dee se ihned řádně napil, ale Johnnie jen držel svou láhev v ruce a jako by nepřítomně hleděl kamsi před sebe. Dee si této náhlé změny v Jayově chování ihned všiml a proto se ho na ni také zeptal.

"Ale," odvětil mu Johnnie, "chodíme sem už jakou dobu a pořád se nic neděje. Pokaždý to samý. Přijdeme, zachlastáme, myslíme si, jak jsme odvážný, když jsme šli o půlnoci na hřbitov, nic se nestane a tak skončíme u vás na zahradě pod stanem, sťatý jak svině vole. To už mě neba."

Dee si změřil Johnnieho pohledem. "Co tě neba vole? To by si vážně chtěl, aby tady začali vyskakovat ze země mrtvoly jak v Noci oživlejch mrtvol? A nechtěl by ses rovnou ráno probudit a zjistit, že celý město je zombifikovaný jak v Úsvitu mrtvejch? Zavřít se s brokovnicí do Kaufu a čekat až tě stejně sežerou?"

"No a? Aspoň by byla nějaká sranda."

"Sranda?"

"Jo sranda vole. Máš mačetu, tak by si ji konečně použil. Znáš moji matku?"

"Ne vole." Dee odpověděl na Jayovu otázku tak, jako kdyby se ho zeptal kolik je dvě plus dvě, neboť Dee znal Johnnieho matku snad odjakživa, protože jejich rodiče byli staří přátelé.

Tak dnešní výlet na hřbitov končil jako téměř vždy. Ještě celou cestu domů a pak ve stanu u Dicka na zahradě přemýšleli, jak by asi jednali v případě náhlého útoku oživlých mrtvých. Jejich rozhovor trval až do svítání. Museli si ho pořádně užít, neboť to byl poslední prázdninový víkend před úterním zahájením nového školního roku a především Johnnie věděl, že k tomu, aby mohl opět přespávat u Dicka na zahradě, nedostane minimálně do příštích prázdnin šanci.

"Škola začíná teprve v úterý, ale ta dylina by mě tam vyhnala snad nejradši už minulej tejden. Když by nastal úsvit mrtvých, tak by snad dala na chvíli pokoj. A kdybych měl snad trochu štěstí, tak by jí třeba cestou do toho vašeho oblíbenýho Kaufu taky kousli. Jé konečně chvilka klidu."

Dee věděl, že Johnnie se svojí matkou příliš dobře nevychází, ale že by jí přál zrovna takovýto osud?

"A co by si dělal pak zabijáku zombý," zajímalo Dicka.

"Otevřel bych si stánek s cukrovou vatou."

Tuto větu vyslovil Jay jakoby s opovržením, neboť nechápal jak se může Dee zeptat na něco tak zřejmého.

"Nejspíš bych vypad někam na venkov, protože víš, jak to s takovejma zamořenejma městama dopadá."

Jay narážel na filmy, ve kterých byl celý problém nakonec vyřešen shozem menší atomové bomby.

"A nakonec víš jak se říká v naší hymně. Vyrazíte do ulic zabíjet mrtvoly, vždyť to není hřích to srdce nebolí. Nakonec to vyhrajete, mrtvý skončej v hrobě, za pár let se stejně všichni sejdem na hřbitově."

Jay odcitoval konec písničky, jejíž text vymyslel Dee na Jayův námět, a kterou pro svojí vychytanost, jak říkával Dee, pojali za svou hymnu.

Dee přemýšlel o tom, co mu Johnnie právě řekl. Znal ho od malička a bylo až s podivem jak hodně si rozuměli. Někdy i beze slov. Měli naprosto shodné záliby a mezi jejich největší právě nyní patřily horory v jakémkoliv vydání. Často spolu přemýšleli co by asi dělali při ožití všech mrtvých, či jak by se zachovali při setkání s démonem nebo duchem. Proto se sám sobě divil, proč dnes nechce na Jayovu hru přistoupit. I když věřil, že určitě existují dosud skryté věci mezi nebem a zemí, věřil, že ožívání mrtvých určité nehrozí, a proto mohl tuto hru hrát i nadále. Jenom nevěděl co tím Johnnie myslel, když řekl, že jeho, tato hra už dále nebaví. Rozhodl se tedy přijít celé věci na kloub.

"A co to, že by si najednou ničil celý svět? To sem nevěděl, že máš tyhle sklony."

"Jaký sklony?"

"No takový jako, že teď chci ovládnout celý svět a vytvoříme čtvrtou, pátou, šestou říši, no znáš tyhle lidi a jak to všechno končí."

"Ale né." Jay se zasmál, když viděl jaké o něj má Dick obavy. "Jen jsem chtěl nějakou změnu. Už mě nebaví, jak mě furt někdo buzeruje. A nejvíc mě nebaví moje drahá matka. Pořád mě jenom komanduje, buzeruje se školou už měsíc před koncem prázdnin a když chce člověk vyrazit do blbýho X-clubu, tak aby jí přemlouval tři tejdny dopředu. Ale proč ti to tady vůbec vyprávím, vždyť to dobře znáš."

Dee věděl o čem Johnnie mluví. Johnnieho máma byla na Dicka vždycky hodná a milá, ale když došlo na Johnnieho, Dee si někdy říkal, jestli se mu náhodou nechce pomstít za to, že se vůbec narodil.

"A to nemáš jenom s matkou vole. To máš ať přijdeš kamkoliv. Do školy, do X-clubu, nebo třeba jenom do blbýho kina. Všude se najde nějakej magor, kterej ti okamžitě zkazí náladu."

"No jo, ale takovejch kazičů nálad máš všude hafo vole. To bys je chtěl všechny střílet? To přece nejde. S tím nic nenaděláš."

"A co když je způsob. Co když je způsob, jak dosáhnout všech svejch cílů, i když tě to bude něco stát, zato s přesným návodem.

Dick zbystřil pozornost, protože znal Johnnieho dost dobře na to, aby věděl, že teď mluví o něčem konkrétním. Jay vytáhl z náprsní kapsy své bundy malou velice staře vyhlížející knihu v kožené vazbě na jejíž přední straně, byla zřetelná kontura obličeje s výrazem děsu ve tváři. Dee vzal opatrně do rukou Jayovu knihu a se zájmem si jí prohlížel. "To je zajímavej matroš, z čeho to je? Vypadá to jako nějaká kůže. Takovou kůži jsem ještě nikdy neviděl. Vypadá to skoro jako..."

Dee se zarazil.

"Ty vole vypadá to jako Nekronomikon z Evil Dead! Akorát menší. A kde si k tomu vůbec přišel?"

"Narazil sem na to v jednom antikvariátu. Chtěl sem se podívat jestli i v dřívějších dobách psali horory a podobně a tohle sem tam našel. Vevnitř se píšou docela zajímavý věci."

Dee knihu otevřel, ale protože byla noc a světla svíček jen nevalně osvětlovala okolní prostor, v knize číst nemohl.

"Třeba o tom, jak vyvolat peklo na zemi, pokračoval Johnnie, nebo jak někoho proklít. Nebo jak prostě a jednoduše ovládat lidi, jak dosáhnout svých cílů."

Dickovi začala proudit krev v žilách o něco rychleji. Nebyl příliš pověrčivý, ani nevěřil na věci jako je peklo, nebo boží trest tak jak popisuje bible. Věřil však, že všechny ty pověry, nebo knihy jako byla ta, jenž právě držel v ruce, nevznikly sami od sebe, a proto si myslel, že s určitými věcmi by si člověk neměl zahrávat.

"To myslíš jako vážně? Neříkali jsme si snad tolikrát, že takovýhle věci jdou mimo nás? Něco jinýho je si na horor hrát a něco jinýho se ho snažit vyvolat."

"Ale no tak Dicku. Vždyť je to jenom knížka."

"Jo, ale nějakej magor by ji mohl vzít vážně. Zbav se jí."

Dee vrazil knihu Johnniemu do ruky. Ten jí chvíli otáčel před sebou jako by přemýšlel má-li vůbec nějakou hodnotu nebo ne.

"Jo asi máš pravdu. Ale tady ji rozhodně nechávat nebudu. Ještě by si to ty volové pod našima nohama mohli vzít k srdci."

"Jo, a to bys pak viděl to správný peklo na zemi."

"Hm. Akorát nevím, kam bychom se schovali. A taky bychom museli sehnat nějaký jídlo, zásoby."

"To jo, ale hlavně jestli bychom vůbec nějaký potřebovali. Nezapomínej, že kdyby to teď právě vypuklo, stojíme uprostřed hřbitova."

 

"Síly prvního sledu."

 

Kapitola 6.