Kapitola 7.

Pokaždé, když teď Dick přišel k Johnniemu domů, zíral. Pryč byly ty doby, kdy měl Jay strach ze své matky. Pryč byli doby, kdy neměl ani korunu, protože teď dostával od rodičů peněz kolik potřeboval. Pryč byli dny domácího vězení a nezřídka se stávalo, že se Jay vracel domů v pozdních nočních hodinách, aniž by se jeho chování setkávalo s větším odporem. A když si nakonec přinesl do pokoje obrovský bronzový popelník, který začal ihned plnit nedopalky, matka si vzala prášek na hlavu a raději si šla lehnout. A nejen to.

Z Jaye se nyní stal nejlepší společník na veškeré akce, jako byly diskotéky a vůbec všechny akce kde se motala spousta krásných holek. Dickovi někdy připadalo, jako by chodil s někým jiným, než byl Jay, protože dívky, nejvěhlasnější krásky Krásnohorské mládeže, které byli mnohdy starší a kdykoliv před tím by bylo pod jejich úroveň, začínat si něco s těmito sotva šestnáctiletými puberťáky, se nyní snažili dostat do Jayovi přízně, čehož se samozřejmě i Dee snažil využít. Byla to věc, která se samozřejmě nesetkala s pochopením starších kluků, minulých a někdy i nynějších partnerů oněch dívek. K žádné rvačce však nikdy nedošlo. Jen jednou se Dick ocitl sám proti přesile. Stačilo však, aby se na místě objevil Jay a nenávist v očích těch chlapců se proměnila v bezmocnost a strach.

Byla to ukázka nové Jayovi síly, kterou Dee vůbec nechápal. Jenže se tím nechtěl ani moc zabývat. S Johnniem teď zažíval nejlepší dny svého života. Tak proč si je kazit několika malými detaily. Až do onoho večera.

Johnnie právě propojoval svůj počítač, s počítačem zapůjčeným od jednoho kamaráda. Jeho vlastní computer již nebyl v tuto dobu zrovna nejvýkonnější stroj a věděl, že pořádný upgrade si jeho rodiče nemohou dovolit, i kdyby je nutil sebevíc. Vytipoval si tedy ve škole člověka s nejlepším počítačem a ten mu ho pak velice ochotně zapůjčil, i když do něj jeho rodiče investovali několik desítek poctivě vydřených tisíc a i když byl jeho šťastným vlastníkem pouze několik dní.

A když měl pak Jay doma dva počítače i s příslušenstvím, byl by snad hřích je nepropojit a nezahrát si Dukea přímo proti Dickovi. Dee doma počítač neměl a ve skutečnosti po něm ani moc netoužil. Hrát mohl u Johnnieho a na nic jiného by mu vhodný nebyl. Bloumal po Jayově pokoji a o propojovací proces se nikterak nezajímal, neboť mu vůbec nerozuměl a ve skutečnosti ani nechtěl.

Hledal si nějakou zábavu, když v tom mu padla do oka Jayova žákovská knížka. Se zájmem ji otevřel a začal v ní listovat. Zajímavé čtení, myslel si Dee. Za poslední měsíc se Jayův prospěch rapidně zlepšil, zatím co křivka jeho chování se podle poznámek v knize, zřítila kolmo dolů. Dee se divil, že už ho dávno nevyloučili a byl rád, že s Jayem nechodí do stejné třídy. To co prošlo Jayovi by jemu určitě neprošlo.

Dee se rozhlédl kolem, ale Jaye nikde neviděl. Náhle se ozvala střelba. Dick se otočil. Nestačil uhnout. Dostal to. Rozeběhl se, přeskočil zídku, přeběhl nádvoří a schoval se za sloup. Zbývalo mu 26 % energie. Ještě pár zásahů a hra končí.

Podíval se na Jayův monitor otočený k němu zadní stranou, jako by doufal, že snad uvidí, kde se jeho protivník právě nachází. Propojením dvou počítačů mohli hrát tuhle 3D střílečku i proti sobě.

Dee na své obrazovce zahlédl Johnnieho.

"Tak pojď ty šmejde," zakřičel. Napálil do Jayova Dukea dávku z trojhlavňového samopalu a než se Johnnie vzpamatoval, odběhl se svým Dukem do předem vyhlédnutého úkrytu odkud měl dobrý výhled. Nemohl riskovat další zásah a proto čekal, až mu Jay přijde do rány.

Bylo podzimní sobotní odpoledne a venku už byla dávno tma, tak jak to v tuto roční dobu bývá. Být léto, byli by teď na Dickově zahradě a chystali by se na další půlnoční výlet na hřbitov, nebo na některou z okolních diskoték, Případně na obojí. V nečase, který teď venku panoval, však raději zůstali doma a krátili si čas počítačovou zábavou.

Z reproduktoru se opět ozvala střelba a Dickova postavička se skácela k zemi.

"Game over, Dicku!" zakřičel Jay s neskrývanou radostí.

"Jak to? Jak to vole!" Dee se rozčiloval. "Nemohl jsi mě vidět. No nemohl, prostě," rozhazoval při tom nechápavě rukama.

"A proč myslíš Dicku?"

"Protože sem byl schovanej tady. Tady u těch sloupů. Viděl bys mě akorát, kdybys přišel ze předu, jenže to už bych to do tebe dávno nasypal. A ty si přišel úplně z druhý strany ty gumo. Jak si věděl, že tam jsem?"

"Viděl sem tě Dicku."

"Viděl? Jak si mě mohl vidět?"

Dee to nechápal a dožadoval se odpovědi. Místo toho, se však temnotou pokoje rozlila temně rudá záře. Dicka to překvapilo a hledal zdroj toho světla. Vycházelo z poza Jayova monitoru. Johnnie zvedl hlavu a Dee spatřil něco co ho naprosto vyděsilo. Ona tajemná záře vycházela přímo z Jayových rudých očí.

Dee kráčel po školní chodbě a jako vždy měl velice naspěch, aby si stihl napsat domácí úkol. Zrovna procházel hlavní chodbou, když v tom se zarazil. Na druhé straně stál Johnnie. Už z dálky mával na Dicka, ve kterém se teď střídaly různé pocity. Johnnie byl sice Dickův nejlepší kamarád. Ale proč mu tedy nechtěl říct co se stalo v sobotu odpoledne? Poslední co si Dee pamatoval, byla prohra v Dukeovi. A pak? Ta rudá záře. A odkud vlastně vycházela? Dee nevěděl. Měl okno. Když se potom probral, počítače byli vypnuté. Jay se díval na televizi a zdálo se, že se vůbec nic nestalo. Ale Dee věděl, že stalo. Chyběli mu téměř dvě hodiny života. V ten den ztratil v Jaye důvěru.

"Nazdar Dicku, tak jak?"

"Nazdar." Dee odpověděl stroze na Jayův pozdrav a pokračoval dál směrem ke své třídě. Nechtěl se pouštět do rozhovoru s Johnniem.

"A ruku kamarádovi nepodáš?"

"Chvátám Johnnie." Odpověděl Dee a naznačil rukama, že musí napsat úkol. Jay ho pozoroval dokud nezmizel za rohem. Poté se odebral do své třídy.

Johnnieho pondělní vyučování začínalo hodinou Českého jazyka, ke které neodmyslitelně patřila i soudružka učitelka Filcka. Filcka samozřejmě nebylo její jméno, ale přezdívka předávaná z generace na generaci, získaná především kvůli jejímu značně odpudivému vzhledu. Filcka, jakožto zarytá členka komunistické strany ani dnes, sedm let po pádu komunismu v českých zemích neuznávala svobodu slova a právo na vlastní názor. Nesouhlasit proto s jejími stanovisky se rovnalo sebevraždě. Bylo proto nejlepší zůstat v jejích hodinách, mlčet úplně a to i proto, že za jakoukoliv nekázeň hrozil trest smrti.

Jay dobře věděl, jak to u Filcky na hodině chodí, a protože neměl na dohadování se s Filckou náladu, rozhodl se, být naprosto ukázněný. Jenomže jeho soused v lavici Charlie mu k tomu nedal šanci.

Charlie lehce drknul do Jaye a potom povytáhl z pod lavice pornografický časopis.

Jay pohlédl na časopis, pak na Charlieho a znovu na časopis. Poté pronesl. "Seš úchyl?"

"Proč úchyl vole? Ty sis nikdy neprohlížel pornočasák?"

"Samozřejmě vole. Nemocnej nejsem. Ale, že bych si to tahal i do školy?"

"Ty z toho naděláš vole." Charlie přešel Jayovu poznámku a nalistoval stranu 28. "Radši koukni na tohle. Takový dělo si ještě neviděl." Charlie se chlubil obrázkem obřího mužského penisu jako by byl jeho vlastní.

"Seš buzna, nebo co vole. Ukaž radši nějaký kundičky."

Tak se nechal Jay zlákat k pornografickému dýchánku v poslední lavici. K dýchánku, který se sice zamlouval oběma jeho účastníkům, soudružce Filcce však nikoliv.

"Karlík, Procházka, co to tam máte!" Zakřičela Filcka a hnala se k poslední lavici.

Charlie se snažil schovat časopis, ale na to už bylo pozdě. Odsunul ho tady pod lavicí k Johnniemu. Filcka se k němu přiřítila a protože Jay byl známá firma spustila přímo na něj.

"Okamžitě mi odevzdej ten časopis," nasadila svůj typický neoblomný výraz.

"Co já? Proč hned všechno já?" Divil se Jay. "Jeho se zeptejte," ukazoval při tom na Charlieho.

Filcka se otočila k Charliemu a natáhla ruku. Ten však jen pokrčil rameny. "Nevím, o čem to mluvíte paní učitelko."

Neoblomnost učitelky se rázem změnila ve vztek. Ohnula svá hrbatá záda a podívala se do lavice. Od Jaye vytáhla časopis.

"Tak ty žádný časopis nemáš!"

"Ale to není moje. To přitáh Karlík a strčil to ke mně."

Jenže Filcka už neposlouchala. Svůj důkaz již měla.

"Je drzý, lže a odmlouvá."

"Drž hubu ty blbá krávo."

Filcka se zarazila. Jayův hlas jí řekl, ať drží hubu, ale jeho ústa se při tom ani nepohnula.

"To čumíš ty píčo. Kdo pak to na tebe asi mluví co!"

Opět Jayův hlas a jeho ústa se opět nepohnula.

Filcka se nervózně rozhlédla po třídě. Žáci čekali co se bude dít dál. Nikdo nedal najevo, že by cokoliv slyšel.

"To je ale záhada, co ty děvko! Kdo to tady asi mluví? Ale neboj, dlouho už se trápit nebudeš. Brzo totiž chcípneš!"

Filcka se znovu podívala do lavice. Potom se začala hrabat v Jayově tašce. Její obsah vysypala na stůl a téměř hystericky křičela. "Kde to je, kde to je! Okamžitě to sem dej!"

Celá třída teď naprosto překvapeně sledovala učitelku. Nikdo naprosto nechápal co se děje. Nikdo až na Jaye.

"Nechápu, o čem to mluvíte," pronesl tak nechápavě, jak jen dovedl.

Filcka chtěla opět něco zařvat. Pak se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. Řekla Jayovi, aby šel okamžitě za ní a vydala se směrem ke dveřím. Jay jen pokrčil rameny a poslušně kráčel za svou učitelkou.

Pro Jaye nebylo překvapením, když se po několika minutách chůze zastavili před ředitelnou. Když pak Filcka líčila řediteli svůj příběh, Jaye nejvíce zaujala ta část, ve které vysvětlovala záhadné hlasy použitím nějakého magnetofonu, nebo prostě záznamového zařízení, které potom obratně skryl anebo ho poslal někomu jinému, neboť bylo jasné, že s ním při tomto hanebném kousku musela spolupracovat celá třída.

Jay se samozřejmě bránil. Řekl, že časopis, kvůli kterému vše vzniklo vůbec nebyl jeho. Řekl také, že určitě žádné záznamové zařízení nemá a i kdyby ho měl, že není David Coperfield, aby ho dokázal skrýt, aniž by si toho všimla, když stála celou dobu přímo u něj a nakonec také musel dodat, že by to zařízení neměl jak ovládat, když měl celou dobu ruce na stole.

"Ale celou dobu držel v ruce propisku pane řediteli. To mohlo být dálkové ovládání."

"Aha, tak už nejsem Coperfield. Teď sem James Bond. Ve svý druhý propisce mám dvě a půl kila semtexu."

"Tak dost," ředitel již nemohl nadále poslouchat to hašteření. "Teď se vrať do třídy. Tohle si vyřídíme později."

Ještě než se Jay otočil k odchodu, nedalo mu to, aby se nezeptal na otázku, která ho již dlouho zajímala, neboť o ní již nějakou dobu kolovaly po škole různé pověsti.

"Mám jen jeden dotaz pane řediteli. Je to pravda, že máte ve své kanceláři nad stolem na zdi obtisk, co vám tam zbyl po rudý hvězdě?"

Ředitel zrudnul, hlava se mu nafoukla div ne k prasknutí. Nebylo to kvůli Jayově opovážlivosti, ale proto, že Jay měl vlastně pravdu a ředitel nebyl schopen, nechat si kancelář vymalovat, i když měl na zdi obtisk po hvězdě, která už se dávno nenosí.

"A ven!" Zakřičel na Jaye. Na nic víc se už nezmohl. Když Jay s Filckou odešli, zabouchl se v kanceláři i se svým obtiskem a vylezl, až když už ve škole nikdo nebyl.

 

Jay se vracel zpět do třídy pronásledován svou češtinářkou. Na venek vypadal naprosto klidně, ale uvnitř něj to vztekem vřelo. Jak si jen dovolili takhle s ním jednat. S ním, který má takovou moc. Tohle jim nemůže jen tak projít. Za tohle se musí pomstít. Krutě pomstít.

 

Kapitola 8.