Lovec stínů

DHP25horrorstory

 

Emil Friedberg

Světlá stránka temnoty

Lovec stínů

 

Tak tomuhle já říkám odvaz.

Stál jsem před stolem jen v trenýrkách a čuměl na gumu. 

Už o vašem osudu někdy rozhodoval někdo, kdo vás ani neznal? Jestli jste muž, tak určitě. Ta guma nebyla od trenek, byl to plukovník, asi. A byl předsedou odvodové komise. 

Přešlapoval jsem z nohy na nohu, podlaha byla hrozně studená. V budově bylo vůbec na můj vkus docela chladno. Nechápu, proč jsem se nemohl před vynesením verdiktu, nejprve obléknout.  Asi si tu někdo potřeboval dokázat jakou má nade mnou moc. A to byl vlastně ten pravý důvod, proč jsem se odmítal účastnit šaškárny, zvané základní vojenská služba. Už takhle mi docela dost nabourávala můj osobní život, co teprve, až bych skončil na rok zakopanej v nějaké díře po tanku. Po prázdninách jsem si našel práci v jednom skladu potravin u nás ve městě.  Foodland se to jmenovalo. Ale s vyhlídkou, že jim za půl roku uteču na vojnu, mě zaměstnali jenom jako brigádníka. A mě se tam přitom docela líbilo, byla tam dobrá parta lidí. Po dlouhé době jsem měl zase pocit, že někam patřím a vojenskou službou jsem si to nechtěl nechat zkazit. Ostatně, stejně jsem si myslel, že kdyby na naší zemi někdo zaútočil, bylo by po válce dřív, než by si voják základní služby zavázal kanady. Já se spíš viděl jako partyzán. S mými magickými schopnostmi, by se nepřítel asi divil. 

Plukovník si už asi pět minut prohlížel mé papíry. Občas se na mě znudeně podíval. Bylo na něm vidět, že ho jeho práce baví. Nejradši by se zavřel v tanku a napadl nějakou menší evropskou zemi, třeba Monako. 

"Takže," konečně se rozhoupal. "Richard Král, 18 let, podle doktorky slabý, neduživý, slabé srdce, astma, náchylnost k epilepsii. Základní vojenská služba v tomto případě není doporučena." 

Plukovník se na mě znovu podíval. 

Od bitvy s démonem, který terorizoval Lindin dům jsem velmi zesílil. Myslím, že na mě přešla část démonovi moci. Mé tělo bylo pevné a svalnaté. Na chcípáka s epilepsií jsem zrovna nevypadal. Ale já, jako správný čaroděj, dokázal ovlivňovat lidskou mysl. Jen jsem si říkal, jestli jsem to u doktorky trochu nepřehnal. 

"Dále tvrdíte, že máte odpor ke zbraním," pokračoval plukovník. "Ale podle této policejní zprávy," ukázal mi list papíru, psaný na stroji, "jste byl nedávno zadržen s nepovolenou sečnou zbraní na veřejnosti, přesněji s mačetou."

Jo to jsem si pamatoval. Dostal jsem od Lindy tip na ještě jeden dům v našem městě, ve kterém by mohl řádit démon. Rozhodl jsem se to ověřit. A má magií pokrytá mačeta se proti démonům osvědčila, proto jsem si ji vzal s sebou. Ten dům se ukázal jako bouda. Byla to jen stará, napůl rozpadlá barabizna, která měla ve sklepě otevřený vstup do kanalizace a když se zvedla hladina, vycházeli z ní děsivé zvuky. Takhle vzniká většina historek o strašidelných domech. A pak přijela policie. Někdo mě viděl vstoupit do domu a zavolal je. Nevím co si mysleli, že tam dělám. Dům byl úplně prázdný. V té době mi ještě ovlivňování mysli jiných lidí tolik nešlo, takže jsem skončil v cele předběžného zadržení. Druhý den mě pustili, nic na mě neměli, ale mačetu mi nevrátili. Nakonec se mi jí podařilo dostat zpátky, ale záznam už mi zůstal. 

"Co mi k tomu povíte?" zeptal se plukovník. 

Zašeptal jsem jedno malé zaklínadlo ovlivňující mysl.

"Co jste říkal?" zeptal se plukovník. 

"Že to byl jen omyl, pane."

Plukovník se sice zatvářil dost skepticky, ale vepsal něco do mých papírů, zaklapl složku a řekl. 

"Richard Král, tímto je zproštěn základní vojenské služby. Další!" 

"Ale, pane plukovníku…" chtěl něco dodat major, nebo co to bylo, který seděl vedle. 

"Řekl jsem další!" zařval plukovník. Major se na židli zmenšil a mlčel. Klika, že gumy umí poslouchat. Mohl jsem odejít. 

V místnosti, kde čekali další branci na svůj rozsudek, jsem zamával svým modrým tričkem na znamení vítězství. Někteří mi gratulovali, jiní jen netečně seděli čekajíce na svůj osud. Ale našlo se i pár skalních příznivců Czech army, kteří si nad mou modrou knížkou znechuceně odplivli. Popřál jsem všem hodně štěstí a vyrazil do mrazivého zimního odpoledne. Byl jsem volný.

Venku jsem se spojil s Lindou. 

'Ahoj lásko, máš chvilku?' vyslal jsem k ní svojí myšlenku. 

Od porážky démona se naše pouto ještě prohloubilo. Mohli jsme teď spolu pomocí myšlenek komunikovat, i kdyby jsme byli na opačných koncích světa. Ale tak daleko jsme teď od sebe nebyli. Linda byla v Praze, studovala na univerzitě historii a lingvistiku  Bydlela na koleji a domů jezdila každý víkend. Vždycky jsem se na ni moc těšil, na študentku. Ale ani s tou para psycho komunikací jsme to moc nepřeháněli, mělo to několik dobrých důvodů. 

Prvním důvodem byl fakt, že nebylo vůbec příjemné, když vám znenadání promluvil v hlavě cizí hlas. Dalším důvodem byla nevhodnost okamžiku. Nikdy jsem nevěděl, kde Linda je, co dělá, nebo s kým zrovna mluví. Jednou jsem ji skočil do řeči, zrovna když měla přednášku. Jak to nečekala, úplně ji to zblbo. Málem kvůli tomu nedostala zápočet. 

Posledním a hlavním důvodem byla ponorková nemoc. Být neustále s někým v kontaktu bylo, jako být s ním dlouho zavřený v jedné místnosti. Nakonec by si ti dva začali lézt na nervy, ať by se milovali sebe víc. Proto jsme spolu komunikovali pouze po předchozí dohodě, nebo když to bylo opravdu důležité. Třeba jako dnes. 

'Ahoj broučku,' zazněl mi v hlavě Lindin sametový hlas. 'Tak povídej, čekám na tvoji zprávu celý den.'

'Mám to, dostal jsem modrou, na vojnu nemusím.'

'Jupí," zavýskla radostně. 'Už jsem myslela, že si budu muset najít jiného kluka.'

'Já ti dám jinýho kluka, ty cácorko.'

'Tak to s námi budeš moct jet na hory.' 

Odmlčel jsem se. Linda věděla, že nemám rád zimu, sníh, kopce. Zimní zasněžené kopce. 

'Neboj broučku, uvidíš, že se ti tam bude líbit.'

'Já vím, že jo. S tebou by se mi líbilo i na Antarktidě.'

A hlavně to znamenalo, že spolu budeme celý týden úplně sami. Tada úplně ne, ale těch pár nových Lindiných kámošů z univerzity snad zvládnu. 

'Už musím jít broučku. Miluji tě.'

'Miluju tě princezno,' vyslal jsem svou poslední myšlenku a zavěsil. Skutečně. Bylo to jako telefonní hovor, jen to nic nestálo a nepotřebovali jste číslo. 

Linda měla přijet na víkend za dva dny, ale já chtěl do té doby vyřídit ještě jednu věc, vlastně dvě. Obě jsem dlouho odkládal, byl čas to napravit. 

Nejprve jsem si sehnal hezkou uzamykatelnou skříňku na Necronomicon. Použil jsem do ní osvědčenou obrázkovou Bibli pro děti a kapesní vydání Nového zákona a navrch přihodil posvěcený křesťanský kříž. Ten kněz ve svatém Prokopovi chtěl vědět, na co potřebuji posvětit kříž. Říkal jsem si, že bych asi neměl lhát služebníku božímu v domě božím a tak jsem řekl pravdu.

A nestačil se divit. 

Kněz začal žvanit něco o tom, že démoni existují pouze v lidských srdcích a že peklo je jen takové, jaké si ho dělají lidé navzájem. Když jsem mu oponoval, tak i něco o policajtech. Nechápal jsem, jak někdo, kdo věří v Boha, nemůže věřit v démony a peklo. A navíc, už by to ten měsíc byly druhý benga, co si pro mě přijeli. Ztrácel jsem trpělivost. Klejícího kněze jsem paralizoval jedním menším kouzlem a ukázal jsem mu svou tvář. Asi se do mě přece jen přeneslo něco z Locuta, protože, když jsem se naštval, moje oči se zalily jasnou rudou krví. Sice nezářily jako ty démonovi, ale stejně to bylo děsivé. Kněz se rozklepal i když byl paralyzován a když jsem ho uvolnil, posvětil mi nejen velký železný kříž do skříňky, ale také malý zlatý křížek na řetízku, který jsem měl pro Lindu. Měla z něj velkou radost a mě se vrátil ten můj, stříbrný.

Knihu jsem poté schoval do podlahy v mém pokoji. Stačilo odstranit koberec, vyndat pár prken a zahrabat ji do škváry, kterou byla podlaha vyplněna. Potom jsem vrátil prkna i koberec zpět a všechno to přikryl ochrannými a maskovacími kouzly. Čaroděj jako já by skříňku asi našel, ale obyčejný smrtelník neměl šanci. 

Takže čaroděj, zamyslel jsem se. Takhle jsem o sobě ještě nikdy neuvažoval. Ale asi na tom něco bylo. 

Zbývala poslední věc, kterou jsem chtěl udělat. Počkal jsem do noci a po té se vypravil na náměstí Jana Žižky. Deset pater hlubokou šachtou jsem se dostal do štoly svatého Jiří a odtud do štoly svaté Barbory, která byla opět zahrazena prkennou stěnou, kterou tentokráte nestřežily žádné ochranné symboly. Stačilo vypáčit pár prken a mohl jsem vstoupit. Prošel jsem štolou do tunelu podzemní řeky a do jeskyně pod Lindiným domem. Protože venku mrzlo, vody bylo v řece stále málo a protože jsem se nemusel vláčet s břemenem v podobě bezvládné Lindy, šla mi cesta jako po másle. Ani jsem se nenamočil.

Jeskyně vypadala tak, jak jsem ji opustil. Na jedné stěně stále visela paní Soukalová. Vzpomněl jsem si jak vlála přikovaná v řetězech, směrem k pekelné jámě, která do sebe strhávala všechno z okolí, včetně mě a Lindy. Ale paní Soukalová byla ke skále přikována kvalitně, visela si tady už deset let. Ale mrtvá nebyla. Byla nemrtvá. Byla prokletá a celou dobu nejspíš hrozně trpěla. Vyčítal jsem si, že jsem si na ni neudělal čas dřív, ale nešlo to. Až teď, když byla štola uzavřená a tiše čekala na další turistickou sezónu. Nejprve jsem z ní sňal kletbu. Stará paní sice vypadala neškodně, ale opak byl pravdou, stále byla velice nebezpečná. Po sejmutí kletby už ne, to už byla doopravdy mrtvá. Vyprostit jsem její tělo z okovů, šlo to snadno, po sejmutí kletby se mi téměř sypala z rukou. Překryl její tělo mohylou z velkých kamenů, aby je neodnesla velká voda a řekl několik slov. Víc jsem toho pro nebohou stařenku udělat nemohl.

 A ještě pro něco jsem přišel. Můj nůž, kterým jsem bodl démona a který tu ještě někde musel být. Linda tvrdila, že určitě skončil v jámě pekelné s našimi ostatními věcmi, ale mačetu to tenkrát taky nestáhlo, byla chráněna kouzly, stejně jako nůž. 

Nakonec jsem ho nalezl mezi kameny, byl jsem rád, byl to můj oblíbený nůž. 

Už zbývalo jen vrátit se na povrch a strhnout štolu svaté Barbory. Posledního přístupu do pekelné jeskyně, která byla přítomností démona navždy poznamenána. 

Na stržení štoly stačilo jedno speciální demoliční kouzlo. Jen to byl hrozný kravál. Poté jsem vrátil zpět prkna, která jsem při příchodu vypáčil. Jestli štolu někdo v budoucnu navštíví, bude to vypadat jako přírodní zával. Kapitola Locutus tímto byla nadobro uzavřena. 

 

V pátek konečně přijela Linda. Na nádraží jsem pro ni jel společně s Lindiným otcem. Světe div se, ale poté co jsem se začal normálně oblékat a sehnal si práci, mě začal brát na vědomí a ani mě nechtěl zastřelit, když se dozvěděl, že se mnou Linda chodí. Dokonce by se dalo říct, že se z nás stali přátelé. I když z mé strany z velkým respektem. A to jsem ho ani nemusel začarovat. Nejspíš za to mohl i fakt, že démon, který negativně ovlivňoval všechny v domě zmizel a oni to cítili. A teď pozor, to největší překvápko, dokonce jsem teď u nich mohl i přespat. V Lindině pokoji, v Lindině posteli. Stejně by nám v tom nezabránil a my alespoň mohli být celý víkend spolu. 

"Tak jak se těšíš na hory?" zeptala se mě v sobotu večer. 

Venku mrzlo tak, že se psi lámali v zatáčkách a my se rozhodli zůstat raději doma, pustit si telku a prostě si jenom povídat. Na ty hory jsme měli jet společně s Lindinými novými kamarády z univerzity, moc se mi to nezamlouvalo. Jenomže co bych pro ni neudělal. 

"Nevím," řekl jsem. "Mám jet na hory, které nesnáším s lidmi, které neznám. Jsou to vysokoškoláci. Musíš pochopit, že do doby než jsme spolu začali chodit jsem se kamarádil jenom se samejma buranama. Sám jsem buran. Nevím jak si s nima budu rozumět." 

"Ale nepovídej ty můj broučku. Byl jsi buran, ale už nejsi a se mnou si taky rozumíš, Uvidíš, že jsou v pohodě. Přece by se můj zabiják zombií nezalekl pár študentíků." 

Usmála se na mě tak roztomilé, že bych se snad z fleku přihlásil na tu jejich univerzitu. Jenomže obor s názvem démonologie tam stejně neměli. 

"Tak mi o nich něco řekni, ať vím jací jsou."

Seděli jsme proti sobě na posteli. Já na sobě měl jenom tričko a boxerky. Linda krátkou průsvitnou noční košilku, jinak nic. Drželi jsme se za ruce a dívali se vzájemně do očí. Ty Lindiny zářily jako dvě zelené hvězdy. Jako zvuková kulisa hrála televize. Zrovna běžel nějaký zábavný pořád, ale mi jej vůbec nevnímali. Navzájem jsme si užívali blízkost toho druhého. Po týdenním odloučení jsme byli konečně spolu sami. A byli jsme neskutečně šťastní. 

"Tak kým začít? Asi Luckou. Je to moc hodná holka, ale má své problémy. Ve studiu drží s ostatními krok, ale stojí jí to obrovské úsilí. Její rodiče jsou velice vzdělaní, tlačí ji do studia na které nemá. Takže je z ní šprtka. Dokonce i když se ostatní baví, ona pořád studuje. Ale nevzdává to a to na ní obdivuji. Bohužel má také komplex ze svého vzhledu. Není ošklivá, právě naopak, ale vůbec o sebe nepečuje. Říká o sobě, že je z nás dvou ta ošklivka a že se s ní kamarádím jenom proto, že vedle ní vypadám ještě líp, ale já vím, že to nemyslí vážně. Mám ji moc ráda, je to skvělá holka. A navíc ještě zamilovaná do Adama."

"Kdo je Adam?" zeptal jsem se. 

"To je další účastník našeho zájezdu. Je to asi ten nejchytřejší člověk jakého znám."

"Nejchytřejší člověk, jakého znám já, jsi ty lásko."

"Děkuju broučku. Ale Adam je úplně jiná liga. Učení mu jde jaksi samo. Nad to ještě stíhá sport. Posiluje a vypadá fakt dobře a…" 

"Moment," přerušil jsem Lindu. "Jak víš jak vypadá?" 

"Snad zase nežárlíš?" 

"Asi ho zakleju. Bude z něj ošklivá ropucha." 

"A to bys dokázal?" zeptala se vážně. 

"Ne princezno. Nejsem Vigo a tohle není pohádka. Tak pokračuj, ten Adam mě zajímá."

"To že je sportovec je na něm vidět na první pohled, jako na tobě."

"Já nesportuju." 

"Ale namakanej seš a neříkej, že se za tebou ženský neotáčej."

Na to jsem radši neodpověděl. 

"Neboj broučku. Pro mě jsi jediná láska na světě jenom ty. Jsi přece můj hrdina, můj zachránce."

Zase se ne mě tak sladce usmívala. Bylo mi moc dobře. 

"Asi si nechám vytisknout vizitky," řekl jsem jí na to."

"Vážně?" podivila se. "A co na nich bude?" 

"Richard Brouček-Čaroděj." 

Linda vyprskla smíchy. 

"Jestli ti vadí, že ti říkám broučku, můžu ti říkat jinak, třeba Ríšánku," pořád se smála.

"Ty cácoro jedna bláznivá, blonďatá," začal jsem ji lechtat. 

"Né!" zaječela a rozesmála se ještě víc. "Nejsem blondýna!" pokoušela se mi lechtání oplatit. 

Povalil jsem ji na záda a políbil. 

"A proč vlastně čaroděj?" zeptala se když jsem s líbáním skončil a lehl si vedle ní. 

"Já nevím," odpověděl jsem po pravdě. "Nedávno mi to tak vytanulo na mysli."

A já myslela že máš být démonolog, lovec stínu a ne Čáryfuk.”

“Co jsou to vlastně ty stíny?" zeptala se rychle, protože za toho Čáryfuka jsem na ní chtěl zase skočit

"To nechceš vědět." 

"Proč ne?" 

"Protože pak by se ti zdály špatný sny a celou noc bys vyváděla ještě víc, než přes den. Blondýno.”

"Já ti dám blondýnu," skočila ona na mě, lechtací bitva začala nanovo.

"Nejsem žádná blondýna a ty jsi barvoslepej. Máš šedej zákal ty pako. Moje vlasy jsou světle hnědé, melírované, přírodní!"

 Linda se do mě pustila s takovou vervou, až mě shodila z postele. 

"Tak kdo je tady čaroděj," usmívala se na mě, vykukujíce přes matraci postele, zatímco já se válel na koberci. 

Ale pak se stáhla. Zvedl jsem se na lokti, abych na ní viděl. Ležela na boku s jednou rukou pod hlavou, jako Rose v Titanicu, když jí Jack maloval. Byla nahá. Zase se na mě tak zvláštně dívala, bylo to velice vzrušující. Právě jsem se díval na nejkrásnější ženu na světě a byla celá jenom moje. 

Vstal jsem a mírně pozvedl ruce dlaněmi nahoru. Kývl jsem prsty a svíčky rozmístěné po pokoji, které Linda zapalovala, když chtěla navodit romantickou atmosféru se všechny najednou zapálili. Televize zhasla. 

"Já ti ukážu kdo je tady čaroděj," řekl jsem s úsměvem. 

 

“Kdo je ten třetí do party?” zeptal jsem se druhého dne u oběda. Jedli jsme u Lindy v pokoji. Ačkoliv jsem s Lindinými rodiči vycházel dobře, na oběd u společného stolu, jsem se stále necítil.

Linda se na mě podívala, jako by nevěděla, kde jsem se u ní v pokoji vzal.

“Říkala jsi, že s náma pojedou tři tvoji kámoši, včera jsi mi řekla o dvou.”

“Jo takhle,” konečně se jí rozsvítilo. Po obědě měla odjet na kolej, asi z toho byla trochu rozhozená.

“Ten třetí by se ti mohl líbit. Jmenuje se Petr a je to fanda do historie.”

“Tak to by se mohl líbit spíš tobě ne?” skočil jsem ji do řeči.

“Petr se zajímá především o Druhou světovou válku, jako ty. Taky je fanda do počítačů a do Pána prstenů. Tvrdí, že takhle rozsáhlé dílo není možné zfilmovat, tudíž z něj nikdy film nebude.”

“Fanda do počítačů a Pána prstenů,” zopakoval jsem výsměšně. “Další vymaštěnej šprt. Jo, ten se mi bude určitě líbit.”

“Si blbej,” ohodnotila můj komentář Linda. “Takže podle tebe jsem taky šprt.” Asi jsem jí trochu naštval.

“Jo. Jenže ty jsi ten nejkrásnější šprt na celém světě. A navíc jsi můj šprt a pro mě jsou moji šprti svatí.” 

Usmála se na mě, asi jsem to vyžehlil.

Po obědě odvezl otec Lindu na nádraží. Bylo mi nabídnuto, abych jel s nimi, že mě potom odveze až domů, ale já se dnes nějak necítil na to, abych zůstal s Lindiným otcem o samotě, takže jsem se vymluvil na kamaráda, kterému jsem dnes slíbil s něčím pomoci.

‘Srabe,’ ozval se mi v hlavě Lindin hlas.

Když jsme u sebe byli blízko, používali jsme mentální komunikaci docela běžně místo šeptání, nebo když jsme si chtěli říct něco osobního. Dalo se vytušit, že vám ten druhý chce něco říct a nebyl to takový šok, jako když se vám ozval v hlavě jeho hlas a vy při tom věděli, že je kilometry daleko.

‘Důvěrnosti s tvým otcem až po svatbě lásko,’ odpovědel jsem jí, v hlavě se mi ozval její smích.

Rozloučili jsme se a já odešel domů, měl jsem v plánu pár úprav svých zbraní.

 

Nejprve mačeta. Locutův symbol jsem ohraničil kosočtvercem. V pekelštině to znamenalo, že jsem démona porazila a on už by mi nikdy neměl zkřížit cestu. Myslím, že tenhle znak byl docela výmluvný i v lidské kultuře. Potom jsem na ni vyryl znaky ostatních jedenácti nejsilnějších démonů. Locutus byl v top twelve nejstrašnějších pekelných démonů na sedmém místě. Doufal jsem, že s první šestkou se nikdy nepotkám.

Potom jsem upravil svůj oblíbený nůž. Přidal jsem na něj několik symbolů, které by měli pomoci v boji proti stínům. Nevěděl jsem proč, ale měl jsem pocit, že se to bude v budoucnu hodit. Potom jsem si vytvořil takzvaný Spirit Box. Nebylo to nic jiného, než malá plechová krabička pokrytá symboly, které měly za úkol uvěznit zlého ducha uvnitř. Natrvalo.

Když byla démonologická práce hotová, pustil jsem si na svém videu, které neumělo přetáčet Tajemství loňského léta. Ne proto, že by to byl tak dobrý film, ale proto, že Jennifer Love Hewitt byla skutečně tak moc podobná Lindě, po které se mi po pouhých třech hodinách odloučení tolik stýskalo.

 

Cestování v autě s Lindiným otcem, jsem se nakonec stejně nevyhl. Aby Linda nemusela z koleje domů a druhý den zpátky do Prahy, odkud jsme měli jet do Krkonoš, vymyslela, že jí věci na hory do Prahy přiveze táta. I se mnou.

Po cestě se mě vyptával na různé věci. Na mojí práci a jak si v ní představuju svou budoucnost, jako by jsme se měli s Lindou příští týden brát. Řekl jsem mu, že je to moje první práce, že jsem za ní rád a že to neznamená, že budu dělat skladníka do konce života. Kupodivu byl s mojí odpovědí celkem spokojený. Potom jsem dostal čočku kvuli své modré knížce. Že prý vojna dělá z chlapců muže a ten kdo si jí neprošel, není na život připravený. Bitva s démonem taky dělá z chlapců muže, na život démonologa, vás nic líp připravit nemůže. To jsem mu samozřejmě neřekl. Raději jsem se zeptal, kde sloužil. Bylo to ve vojenském výcvikovém prostoru Libavá a pan Novotný prodělal výcvik u 73. tankového praporu, jak jinak. Prý to byla jedna z nejlepších věcí v jeho životě a kdyby vypukla válka, hned by se do T-72 vrátil. O tom, že životnost tankisty v tanku Sovětské výroby ve Druhé světové válce byla pouhé čtyři minuty a že dnes by to bylo asi ještě míň, jsem mu raději neříkal. Ještě že to z Krásné Hory do Prahy nebylo daleko. Myslím, že další hodinu v autě s panem Novotným, bych asi nedal.

 

Linda se svými kamarády na nás čekala v hlavní hale nádraží Florenc, odkud jsme měli dojet přímou autobusovou linkou do hotelu Anna v Krkonoších. 

Když nás Linda spatřila, rozběhla se k nám a já myslel, že po mě radostí skočí. Ale ona se nejprve přivítala se svým otcem. Jasně, před ním jsme si nikdy žádné důvěrnosti neprojevovali. Linda stáhla otce ještě o nějaké peníze, rád jí je dal, měl jich dost a rychle ho vylifrovala zpátky do auta. Konečně jsme spolu byli sami. Jen my a deset tisíc ostatních cestujících v nádražní hale. Teprve teď na mě skočila a začala mě vášnivě líbat. Lidé se na nás dívali, jako kdyby nikdy v životě žádnou líbačku neviděli. Obzvláště Lindini kamarádi. Větší bandu zoufalců jsem snad v životě neviděl.

Po tom jak mi minulý týden Linda tvrdila, že Lucka je ve skutečnosti hezká holka, jen o sebe neumí pečovat, jsem nabyl dojmu, že šedým zákalem trpí spíše ona, než já.

Lucka měla poďobaný kulatý obličej s velkýma hnědýma očima, které ještě více zvětšovaly její velké hranaté brýle s ještě většími černými obroučkami. To aby nikdo nepochyboval o tom, kdo je tady intelektuál. Aby těch větších přívlastků nebylo málo i když byla navlečená v zeleném vánočním svetru, bylo poznat, že má ještě větší kozy než Linda. A to už je co říct. Navíc měla dlouhé tmavé kudrnaté vlasy stažené do dvou ohonů, díky kterým vypadala tak maximálně na patnáct. Že jí chybí sebevědomí z ní zářilo i za roh. 

Dalším zoufalcem byl Adam. Byl to fešák. Nemít na hlavě účes alá debilní blonďatá palmička, vypadal by jako Ken od Barbie. Jenomže s tou palmou, šedým svetrem s výstřihem do vé a kostkovanou košilí pod ním, vypadal jako idiot. Ale tvářil se děsně drsně. Nejspíš mi tím chtěl ukázat, kdo je v téhle partě šéf. Chtěl jsem mu říct, že teď už já, ale Linda mě měla dobře přečteného. 

'Ani to nezkoušej,' zazněl mi v hlavě její hlas. 

'Ještě jsem nic neudělal,' bránil jsem se dotčeně. 

'Tak u toho zůstaň,' usmála se na mě kysele. No jasně, slíbil jsem přece, že budu hodnej.

Posledním z party byl Petr. Další kulaťoučký obličej s kulatými brýlemi s drátěnými obroučkami. To pako vypadalo jako Himmler.

Řekl jsem to Lindě. 

'No ty vole,' podivila se tomu Linda. 'Toho jsem si nikdy nevšimla. Fakt je podobnej Himmlerovi. Ale to bude jenom náhoda. Petr je správný kluk, určitě žádný Himmlerův sympatizant.' 

'A jak si tím můžeš být tak jistá?' 

'Úplně normálně. Petr je totiž žid.'

 'Vážně?' 

'Jo vážně. Dokonce drží i ty jejich svátky. Je to jenom náhoda. Jsi první kdo si té podoby všiml.'

Linda nás vzájemně představila. Nadšení trojky z toho, že mě poznali, úplně sálalo. Ze mě taky, ale konečně jsme mohli zapadnout do autobusu a vyrazit směr hotel Anna v Krkonoších. 

Autobus byl studentů plný. Cestou si zpívali nějaké trampské písničky, ze kterých jsem znal jenom Stánky od Nedvěda. Nálada v buse byla skvělá. Jediní kdo se tak moc nebavili, jsem byl já a řidič. Ale já měl Lindu, snesl bych i mnohem horší repertoár a řidič neměl na výběr. 

 

Hotel Anna se chlubil sloganem "Hotel s nejlepší vyhlídkou v Krkonoších" a měl pravdu. Polovinu prvního patra hotelu zabírala restaurace. Celá její vnější stěna byla prosklená a nabízela výhled na hory o jakém se ostatním hotelům ani nezdálo. Takhle z tepla restaurace se mi výhled na zasněžené vrcholky docela i líbil. 

V restauraci jsem nebyl náhodou. Zatímco ostatní byli v recepci hotelu, kde dostávali základní instrukce k našemu pobytu, já to zapíchl rovnou u baru. Barman byl v pohodě. Natočil mi místní pivo, nebylo vůbec špatné a já se kochal výhledem, který ukazoval všechny významné vrcholy Krkonoš. Dopil jsem a připojil k ostatním v recepci dříve, než si Linda všimla, že jsem odešel. 

‘Já vím, že jsi byl na pivu,’ poslala my myšlenkou.

Aha, takže zas tak dobrej nejsem.

 

Poté jsme se mohli konečně ubytovat. Já s Lindou jsme vyfasovali pokoj 303, Lucie 305 a Ken s Heinrichem tři sta šestku. 

Pokoj nebyl vůbec špatný. Také měl výhled na hory, malou ledničku a televizi. Nábytek byl sice starší, ale všechno bylo čisté a voňavé. Linda začala vybalovat, zatímco já se uvelebil na gauči a zkoumal, co všechno za programy se tady dá naladit. Ne, že bych jí snad nechtěl pomoct, ale takové činnosti, jako je vybalování kufrů, jsem tak docela nechápal. Na co to všechno tahat ven, když za tejden stejně jedem zase domů? Jakoby si z kufru nestačilo vyndat jenom to co zrovna potřebuju. 

"Co je tohle?" zeptala se Linda chvíli po tom, co začala vybalovat můj kufr.

"To je nůž lásko," odpověděl jsem očividné. 

"Neříkali jsme, že sebou nebudeš brát žádné zbraně?"

"Říkali jsme, že sebou nebudu brát mačetu."

"Vážně? Však tohle nemá do mačety vůbec daleko."

Linda jen zakroutila hlavou a pokračovala ve vybalování. 

"A co je zase tohle?" držela v ruce Spirit Box.

"To je na lovení duchů. A já mám čím dál tím větší pocit, že se to bude hodit."

Linda se zarazila. Přestala vybalovat a posadila se na postel.

"Nechtěla jsem o tom mluvit, protože jsem si tím nebyla úplně jistá, ale už od příjezdu mám pocit, že s tímhle hotelem, není úplně všechno v pořádku."

Vyskočil jsem z gauče a klekl si před sedící Lindu, chytl jsem ji za ruce.

"Proč jsi to neřekla hned lásko?"

"Já nevím, ještě se mi nikdy nic podobného nestalo. Nechtěla jsem zbytečně plašit."

"Příště mi řekni všechno, mohlo by to být důležité. Co jsi cítila?"

"Cítím to pořád, v tomhle hotelu se kdysi stalo něco zlého. Je to podobné jako v našem domě, dokud démon nezmizel. Ty to taky cítíš. Je to tak?"

"Od okamžiku co jsme vstoupili do dveří. K něčemu zlému došlo venku před restaurací, proto jsem tam šel."

"Jasně. A když už jsi tam byl, musel sis dát pivo."

"Přece nevlezu do hospody, aniž bych si nedal pivo. To by byla svatokrádež," usmál jsem se. 

"To je první známka alkoholismu. Víš to broučku?"

"Začneme to řešit až přejdu na tvrdej a láhev vodky budu mít schovanou v nádržce na splachování záchodu. Ju?"

"Ty jsi vůl," smála se Linda. "Ale já tu cítím ještě něco jiného. Něco hodně blízko."

"Začínáš se lepšit lásko. Další zlé místo je ten pokoj vedle. Tři sta čtyřka. Myslím, že tam straší."

"Straší? To jako duch?"

"Já nevím, teď jsem přijel. Ale všimla sis klíčů od pokojů na recepci? Všechny, včetně našeho, měli visačky s čísly pěkně lesklé od častého používání, ale tři sta čtyřka měla visačku úplně zašlou, nepoužívanou. Do toho pokoje nikdy nikdo nechodí. Zřejmě to má důvod."

"Ty jsi úplný detektiv broučku."

"Mám oči, tak je používám, to je všechno. A teď bych rád použil tuhle postel."

"Ne. Ještě nemám vybaleno."

"To uděláme potom, musíme přece zjistit jestli ta postel nevrže, ne? Potom už nám pokoj nikdo nevymění."

"Tak můžeš jít spát do tři sta čtyřky. Třeba tam straší duch ženy. Mohl bys do toho bušit celou noc."

"Tak srandičky?" 

Položil jsem Lindu na postel a pak jsme se milovali. Postel ani nevrzla. 

 

Po večeři jsme se usadili u stolu v křeslech, které byli umístěny v proskleném rohu restaurace. Venku už byla samozřejmě tma, takže místo výhledu na hory jsme se kochali výhledem na naše odrazy ve skle. 

Trapáci z university popíjeli zázvorovou limonádu a hráli nějakou slovní hru, které jsem vůbec nerozuměl. Linda se mi sice snažila vysvětlit pravidla, ale na tuhle vysokoškolskou zábavu jsem byl asi příliš tupej. Ale mě to vůbec nevadilo. Měl jsem vedle sebe dvě největší lásky svého života. Jednu blonďatou…

'Mé vlasy jsou oříškové, blbe.'

...a jednu zrzavou s bílou hustou pěnou. Vůbec nic mi nechybělo. 

'Jasně. Chlast a sex. Jediný dvě věci na které myslíš.'

'Přestaň mi číst myšlenky, když si tady jen tak hezky rozjímám.'

'Tak se zkus zapojit do zábavy. Divíš se, že se s tebou ostatní nebaví. Podívej se na sebe.'

Zakoulel jsem očima. 

'Jak se mám na sebe podívat?'

'Zkus zrcadlo, broučku. A pak mi dojdi pro pivo, ať jsi alespoň k něčemu užitečný.'

Zašel jsem tedy k baru. 

"Dvě piva," řekl jsem znuděně barmanovi. Byl to ten samý co mi točil pivo po příjezdu. 

"Sorry, že se ptám," řekl barman,když roztočil dvě piva, "ale nešlo si nevšimnout. Ty do téhle party moc nezapadáš."

"To je to tak vidět?" řekl jsem s ironií v hlase. 

"Ta bloncka je moje holka. S ní si náhodou rozumím velice dobře. A ten zbytek jsou její kamarádi z vejšky. Znám je teprve ode dneška. Není to zrovna typ lidi, které bych vyhledával."

"Ale co bysme neudělali pro svoje holky," dodal za mě s povzdechem barman. Začínali jsme si rozumět. Možná bych mohl strávit dovolenou tady za barem. 

"Říkala, abych se zkusil zapojit. Možná by to chtělo jenom trochu rozproudit zábavu. Co stojí ta láhev vodky?"

"Myslíš, že si s tebou dají vodku?"

"Ani si toho nevšimnou."

"V tom případě 250."

"Cože? To tu flašku přivezli až z Kremlu ne?  Ze starejch Stalinovejch zásob."

"Tady seš vysoko v horách kámo. Proto se tomu říká vysokohorská přirážka."

"Ještě tác a tři půllitry," řekl jsem a vysolil na bar tři kila za láhev vodky a dvě piva. 

Jestli to takhle půjde dál, můžu jet zítra domu, nebo spíš jít pěšky. 

Rozlil jsem láhev vodky do třech půllitrů a zbytek dolil zázvorovou limonádou, ta byla domácí, takže mi ji nechal zadarmo. Potom jsem na tác přidal dvě piva pro mě a pro Lindu a vrátil se zpátky ke stolu. Cestou jsem vodce pošeptal pár jednoduchých maskovacích kouzel. Že je to vodka, by teď nepoznal ani Boris Jelzin.

"Tak," řekl jsem, když jsem rozdal piti, "co si zahrajeme teď?”

Vysokoškoláci na mě koukali trochu nedůvěřivě. Asi nedokázali uvěřit mé náhlé proměně. Ale vodka jim nakonec jela bez problémů. Za půl hodinky z nich byla ta nejveselejší parta v Krkonoších. Hráli jsme nějakou hru ve které se muselo z falešného pobrukování jednotlivých účastníků poznat název písně. Docela mě to bavilo. 

Jedna láhev vodky byla studentům málo. Objednali si ještě jednu. Ale v tom já už prsty neměl, to byl jejich nápad. Když chtěli, dokázali zapařit docela dobře. 

'Ty jsi jim začaroval piti,' ozval se mi v hlavě Lindin hlas. 

'Jo flaškou vodky. Byla pěkně mastná. Ale říkala jsi, že bych se měl sblížit. A hele jaký jsme najednou kamarádi. Jako kdyby jsme spolu pařili každý den po škole u Koulíčků.'

'Co máš pořád s tím Koulíčkem?'

'Nic. Jen to byla skvělá hospoda. Byla tam sranda. Skoro jako tady.'

'Jestli se jim něco stane…'

'Co by se jim stalo. Maximálně se poblejou. Až si daj ráno snídani, tak se to srovná. A neruš, jsem na řadě.'

Začal jsem kvílet melodii z Titaniku, jenom trochu zrychleně. Samozřejmě to hned poznali. Kolem tohohle filmu byl neskutečný humbuk. Byli jsme na něm s Lindou v kině ještě před vánoci. Tři hodiny romantiky a půl hodina akce. Když šel Leo ke dnu, rád jsem mu zamával. Uplakaná Linda to okomentovala slovy, že jsem ignorant. Taky jsem jí zamával. Celou cestu z kina se mnou nemluvila. Ale doma jsem jí ukázal, že to se mnou co se romantiky týká, zas tak hrozné není.

 

Ráno u snídaně vypadala naše trojka študáků trochu přešle. Adam byl celej zelenej a když jsem si dal po snídani pivko, Lucka kamsi odběhla s nafouklou pusou. A Petr, ten vypadal, že jí bude brzy následovat. 

"Dej si pivko," nabídl jsem mu, "to tě srovná." Taky někam odběhl. 

Po snídani jsme si ještě chvilku dáchli a potom se odebrali k místní sjezdovce, která byla asi půl kilometru od hotelu. Jako nelyžař jsem netušil, co tam budu dělat, ale zase jsem měl kliku. Pod sjezdovku stála horská chata a před ní zasněžená zahrádka. Myslím hospodská zahrádka. A na ni lidé. Paráda. 

Sjel jsem lanovkou dolů a zamířil k malému okénku ve stěně chaty, která byla ve skutečnosti penzionem s restaurací a malou místností zajišťující občerstvení pro lyžaře. 

Když jsem se dostal na řadu z okénka se na mě usmívala dívka s dlouhými černými vlasy a pronikavýma modrýma očima. 

"Tak co to bude?" zeptala se.

"Rum s čajem."

"Rum s čajem?" pozvedla obočí. 

"Ano."

Dívka pokrčila rameny a na stolek před sebe postavila hrnek. Potom z krabice pod stolem vytáhla úplně čerstvou láhev rumu a hrneček ji naplnila do dvou třetin. Zbytek dolila čajem z kouřící konvice na plotně. 

"Tak prosím" podala mi hrneček a zase se na mě hezky usmála. 

Vážně byla moc hezká. Nemít Lindu, asi bych ji zkusil. Jenomže nemít Lindu, nebyl bych tady a na Lindu stejně žádná neměla. 

"Co jsem dlužen?" zeptal jsem se.

"Vyrovnáme se až při druhém kole," mrkla na mě. 

"Vážně? Já abych na to druhé kolo vůbec měl. S tou vysokohorskou přirážkou tady by si musel hlídat peněženku i Bill Gates."

"Neboj," zase na mě mrkla, "pro tebe to nechám za nákupku."

"Tak díky," oplatil jsem ji mrknutí a uvolnil místo u okénka dalšímu zákazníkovi. 

Postavil jsem se na zahrádku ke stolu. Posadit jsem si netroufl, byla hrozná kosa. Příště by to chtělo něco pod zadek, třeba kus polystyrenu, ten izoluje bezvadně.

Sledoval jsem lyžaře a snowboarďáky jak to valí dolů z kopce a nechápal co na tom mají. Lyžařský výcvik jsem prodělal na základce a vůbec mě to nebavilo. Zimu jsem moc nemusel. Jediná zimní radovánka, která mě kdy bavila, bylo, když jsem si jednou na zahradě postavil sněhuláka a potom ho rozsekal mačetou. Ale to už je dávno. 

Sledoval jsem Lindu jak si to sviští z kopce. Nedala se přehlédnout. Měla na sobě svítivě červenou kombinézu, aby byla na sjezdovce dobře vidět a na bocích černé pruhy, které zvýrazňovaly její dokonalou postavu. Když sjela kopec, nezastavila u lanovky, ale pokračovala dál, až zastavila kousek od zahrádky. Vystoupila z lyží, zapíchla hůlky do sněhu a došla až ke mě. 

"Ahoj broučku, tak jak se vede. Nenudíš se tady trochu?"

Výlet pana Broučka do šestnáctého století, napadlo mě náhle. Nebo sedmnáctého? Nebyl jsem si jistý, nikdy jsem to nečet. 

"Ani ne. Mám tady dobrej výhled. Jenom by tady nemusela bejt taková kosa. Myslel jsem, že si tady vyčaruju ohnivý kruh, protože jiné kouzlo, které by mě mohlo zahřát neznám. Ale asi by to bylo trochu nápadný."

"Jestli chceš, tak se vrať do hotelu, nemusíš tu mrznout."

"V pohodě, už jsem si sehnal ohřívák," ukázal jsem na svůj hrnek. 

"Co je to? Můžu se napít?" nečekala na odpověď a lokla si.

Vzápětí se jí zkřivila ústa. 

"To je rum?"

"Ne, to je čaj s rumem. Na zahřátí."

"Tohle, že je čaj?"

"No jasně," řekl jsem pobaveně. "Pravej námořnickej."

"Jasně, pravej námořnickej," zopakovala po mě trochu ironicky.  "Ne že se tady do večera zmastíš."

"Neboj lásko. Je to jenom čaj."

"Co kdyby jsi využil čas a udělal něco užitečného. Mohl by jsi třeba od místních zjistit něco o našem hotelu."

"Tak od místních říkáš," vzpomněl jsem si na černovlásku v okénku. 

"Uvidím co se dá dělat. A ty si hezky užij lyžovačku."

Linda odešla a já zamířil k okénku pro další rum. Teda čaj. 

"Tak ještě jednou to samé?" zeptala se mě dívka, když jsem ji do okénka strčil prázdný hrnek. 

"No," zamyslel jsem se, "možná o kapku míň toho rumu."

Usmála se a začala připravovat další čaj. 

"Ty jsi místní?" zeptal jsem se jen tak jakoby mimochodem. 

"Jo, ten penzion je mého táty."

"A víš něco o hotelu Anna?"

"Vy v něm bydlíte? S přítelkyní? Viděla jsem, jak spolu mluvíte. Je moc hezká."

"Jo to je. Díky."

"Proč tě to zajímá?"

"Vždycky mě zajímá historie míst, které navštívím."

"Celej se třeseš. Není ti zima?"

"Trochu."

"Počkej tady," řekla a vyběhla z místnosti. 

Za chvilku se kousek ode mne otevřeli dveře, ze kterých na mně mávala černovláska, chtěla abych šel dál. Zavedla mě do místnosti s okénkem a posadila na židli ke kamnům. I když bylo výdejní okénko stále otevřené, místnost byla příjemně vyhřátá. Dostal jsem do ruky čaj s rumem a čekal až obslouží dalšího hosta. 

"Já jsem Petra," řekla potom a podala mi ruku. 

"Richard, těší mě," potřásli jsme si. 

"Odkud jsi?"

"Z Krásné Hory, to je kousek od …"

"Já vím. Jednou jsem tam byla s rodiči na výletě. Je to hezké město."

"Tak to jsi asi nebyla mimo historické jádro."

"To jsem nebyla, ale horší než jinde to určitě nebude."

Na to jsem neměl co říct. 

"Takových jako ty jsem viděla už spoustu," řekla, když obsloužila dalšího zákazníka. 

"Jakých?" zajímalo mě. 

"Nelyžařů. Co jedou na hory jenom kvůli holce."

"Linda teď studuje v Praze. Bydlí na koleji, moc se nevídáme. Takhle můžeme být celý týden spolu."

"To znám. Můj kluk je na vojně."

"Vážně? Jak dlouho ještě?"

"Dlouho. Odjel minulý týden."

Tak to jsme měli mít stejný termín.

"Ty už jsi byl na vojně?"

"Eee. Teprve mě to čeká," zalhal jsem. Ale myslím, že se tomu říká milosrdná lež. Nebo pokrytecká?

"Proč ses mě ptal na hotel? Po pravdě."

Tak po pravdě. Hmm. S pravdou jsem měl zrovna trochu problém. 

"Ty jsi tam něco viděl," konstatovala.

"Viděl?"

"Něco divného."

"Divného?"

"Něco strašidelného."

"Strašidelného?" opakoval jsem jako idiot. 

"Jo. Že v hotelu straší, tady vědí všichni. Má velice pohnutou historii."

A pak mi o ní vyprávěla. 

Hotel nechal postavit ve dvacátých letech jeden zámožný obchodník židovského původu, jako pojistku na stáří. O deset let později se do hotelu skutečně  nastěhoval i se svým židovským personálem. Hotel byl svou vyhlídkou proslulý už tenkrát a o klientelu neměl nouzi. Dařilo se mu dobře. Ale pak naši zemi obsadili Němci a do hotelu se nastěhovala jednotka SS. Z počátku bylo vše při starém. Jen třetí patro hotelu zabírali vojáci. Ale po napadení Polska 1. Září 1939 byl vydán rozkaz k likvidaci židovského obyvatelstva na okupovaných územích. Jedné jasné úplňkové noci, vydal plukovník SS, velitel oblasti, rozkaz vyvést veškerý židovský personál včetně majitele hotelu na trávník před restaurací. Poté všech devět Židů, jednoho po druhém, vlastnoručně popravil ranou své pistole do týla. Mrtvoly nechal ležet na trávníku a sám se odebral do svého pokoje číslo 304, kde spokojeně usnul. 

Jenomže jeden z mužů svou popravu jako zázrakem přežil. I když ne na dlouho. Tichým spícím hotelem se napůl mrtvý doplazil do pokoje 304 a kusem rozbitého skla podřízl plukovníkův krk, teprve poté sám vykrvácel. Od té doby v hotelu straší. 

"A ty tomu věříš?" zeptal jsem se Petry, když dovyprávěla. 

"Tady tomu věří každý. Někdy, když je jasná noc s měsícem v úplňku, je z oken restaurace vidět devět mužů a žen, kteří se jeden po druhém kácí k zemi. Můj táta to jednou viděl na vlastní oči. Do pokoje 304 je přísný zákaz vstupu. Stačí chvilička uvnitř, aby byl člověk napaden duchem plukovníka. Jedno jestli ve dne, nebo v noci."

"A mimo pokoj 304?"

"Pár takových případů se prý také stalo, ale víc o tom nevím."

Takže stín. No paráda. 

"Hele," ukázala Petra z okénka, "není to tvoje přítelkyně?"

Vystrčil jsem hlavu z okna a zamával. Linda se vydala ke mě. Opřela se z venku o parapet a nejdříve si změřila mě a pak Petru.

Ajaj. Zelené blesky. 

"Celou dobu tě tady hledám. Vracíme se do hotelu. Teda jestli nechceš přespat tady."

Otočila se a odešla. 

"Asi bych měl jít," řekl jsem Petře. 

"To bys asi měl, " odpověděla s lehkým úsměvem. 

"Co jsem dlužen?"

"Nech to na příště."

Pokrčil jsem rameny. Jestli nějaké příště bude. Oblékl jsem si bundu a běžel za Lindou.

Cestou do hotelu se mnou nepromluvila ani slovo. Poté v pokoji taky ne, ani když jsem jí převyprávěl Petřin příběh. 

"Sbližování s místníma máš v malíku," vyjela na mě znenadání. 

No nekecej. Slečna Sluníčková umí taky žárlit. To je novinka. 

"Chtěla jsi přece, abych zjistil něco o hotelu."

"Jo, ale domů jsi ji lézt hned nemusel."

"Byla mi hrozná kosa. Navíc jsem nemohl zaclánět u okýnka. Pořád tam někdo chodil."

"Líbí se ti, že jo?"

Netvrdím že ne, ale to jsem jí říkat nehodlal. 

"Tak hele princezno. S tebou jsem porazil démona. S tebou dokážu mluvit v myšlenkách. Tebe miluju už nejmíň od pěti let. Jsi ta nejkrásnější žena, kterou jsem kdy viděl. Nikdy bych tě nezradil. To bych radši znovu otevřel pekelnou jámu a vrhnu se do ní."

"Tvoje oči."

"Co je s nima?"

"Jsou rudé. Jsi naštvaný."

"Nejsem naštvaný. To by znamenalo že jsem se naštval na tebe a to já nedokážu."

Přisunula se blíž a objala mě. 

"Promiň broučku. Promiň že jsem ti nevěřila."

"Nemusíš se omlouvat. Máš pravdu. Moh jsem si na informace najít někoho ošklivějšího."

"Takže se ti líbí."

"Neříkám že ne, ale to neznamená, že bych s ní něco chtěl mít. Hezká je, ale na tebe nemá. Na tebe nemá nikdo."

Políbila mě. 

"Miluji tě broučku."

"Miluju tě princezno."

Zase jsme byli kámoši. Hurá. 

"Řekni mi něco víc o těch strašidlech."

"Nejsou to strašidla princezno, ale duše zemřelých lidí, které odmítli opustit náš svět. I když na nevědomé úrovni. Stává se to, když smrt přijde nečekaně, nebo násilně. Duše uvíznou v místě svého skonu. 

Nechtějí lidi strašit, nebo jim dokonce škodit. Když se v místnosti znenadání pohne židle, je to jenom proto, že se duch chtěl posadit. Ne že tě chtěl vystrašit. Ty duše jsou zacyklené, pravidelně se vrací do události jejich smrti. A někdy to lidé můžou vidět. Pro nás je to samozřejmě děsivé,  ale oni to nedělají schválně. Prostě to tak je, nechtějí nám ublížit."

"Takže se tady není čeho bát?"

"To bych bohužel tak úplně netvrdil." 

Linda se mi dívala přímo do očí. Chtěla abych mluvil dále, ale mě se moc nechtělo. Takže  jsem si oddechl a pokračoval. 

"To co jsem teď řekl, se týká jenom těch devíti ubožáků, které postřílel ten pomatenej nácek. S ním samotným to bude asi trochu jinak. On také zemřel náhlou a násilnou smrtí, jenomže před tím spáchal hrdelní zločin. Za to měl jít rovnou do pekla. Možná, že tam i na chvíli byl, ale vrátil se a o to je nebezpečnější. Zachoval si všechny vzpomínky a hlavně má vědomí. Ví, že zemřel, ví že je duch a ví, že může ubližovat lidem. A dělá to. Dělá to, protože je to hnusnej sráč, co nic jiného neumí. Většinu času je zřejmě neaktivní a probudí se jen když někdo vstoupí do pokoje ve kterém byl zavražděn, ale podle všeho se může pohybovat po celém hotelu. Prý už párkrát napadl člověka i mimo pokoj. Těžko říct podle jakého klíče si vybírá svoje oběti. Ale je velice nebezpečný. Těžko se s ním dá bojovat. Nemůže umřít, už mrtvý je. Zbraně jsou na ducha skoro k ničemu. Existuje sice pár symbolů, kterými se dají zbraně vylepšit a které na duchy účinkují, ale nedokážu ho zastavit, pouze zpomalit. Necronomicon zná jenom pár dalších kouzel proti stínům."

"Stínům?"

"Jo. Tak se těmhle zákeřnejm šmejdům říká."

"Ale ty jsi přece lovec stínů."

"Tak to brzdi princezno. To s tím démonologem, zabijákem zombie a lovcem stínů byla jenom tvoje myšlenka. Možná náhled do budoucnosti, poté co tě napadl náš démon. Ale já nikdy žádný stín nelovil. Tuhle práci dělám teprve půl roku. Takže opatrně."

"Ale démonům rozumíš a zombií jsi zlikvidoval celý hřbitov, takže je tu velká šance, že i ten lovec stínů z tebe nakonec bude."

"Jo, ale zatím mám jenom tohle," ukázal jsem Lindě Spirit Box. Vyrobil jsem ho podle Necronomiconu,  před tím, než jsem ho schoval. Ani nevím proč. Jen, že dokáže natrvalo uvěznit stín. Ale jak ho dostat dovnitř?"

"Ale to je přece znamení. Kdyby jsi se neměl stát lovcem stínů, ani by jsi Spirit Box neměl. Asi nejsem jediná, kdo nahlédl do budoucnosti. Však ty už na něco přijdeš. Uvidíš."

"Když myslíš. Tvoji víru bych chtěl mít."

"Věřím tobě broučku, zatím jsi mě nezklamal. Ale teď už by jsme měli jít. Ostatní na nás čekají."

 

Dole v restauraci bylo rušno, večeře byla v plném proudu. Jenom u našeho stolu to nějak vázlo. Parta studentů vypadala jako přejetá náklaďákem. Po včerejší ruské vánici, jak jsme kdysi s klukama říkali, když jsme se zmastili po vodce, byla nálada na bodě mrazu. Ale to bylo vlastně úplně v pořádku. Alkohol nám pomohl sblížit se a já mohl směle tvrdit, že teď už jsem se studenty kamarád. Přes den, kdy jsem byl zavřen s Petrou v bufetu a študentíci se snažili lyžovat, jsme si moc nepokecali, ale já se to teď snažil dohnat. 

"Nazdar bando!" pozdravil jsem hlasitě. Lucka si zakryla uši dlaněmi, zatímco Petr se napůl probrala, aby vzápětí upadl zpět do letargie. Adam se vidličkou rýpal v talíři před sebou a nepřítomně koukal do prázdna.  Ta včerejší pařba jim musela dát zabrat. 

"Tak co?" zeptal jsem se, i když jsem znal odpověď. "Zapaříme dneska?"

"Ani náhodou," odpověděl Adam, "jestli se dneska pořádně nevyspím, tak zkolabuju."

"Přesně," ozvala se Lucie. "Ty paka vedle v pokoji celou noc řádili jak pominutí. Vydávali divný zvuky a mlátil na zeď. Kdyby mi nebylo tak blbě, tak bych na ně vlítla. Doufám, že dneska bude klid," podívala se na Adama. 

"Co je?" ohradil se. "My spali celou noc jak dřeva."

"Promiň, nemyslela jsem vás. Ale ten druhej pokoj."

Podíval jsem se na Lindu. Lucka mela pokoj 305, kluci 306.  Z druhé strany její pokoj sousedil s tři sta čtyřkou, stejně jako naše tři sta trojka, ale my v noci nic neslyšeli. 

U jídla jsme probírali plán na zítřek. Lucka navrhovala si zítra trochu přispat, já souhlasil. Klidně bych i oželel snídani, jen abych nemusel vstávat v sedm. Měl jsem dovolenou sakra. Stačilo, že vstávám brzo do práce. 

A pak mě zaujal Petr. Seděl jsem naproti němu. Nejdřív jsem si myslel, že kouká na mě, ale to jen brýle a odlesky v nic mě zmátly. Díval se někam za mě a jeho zornice byly čím dál tím větší. 

Otočil jsem se a podíval tím směrem. Nikde nic. 

"Co je?" zeptal jsem se ho.

"V, viděl jsi to?" vykoktal ze sebe. 

"Co?" znovu jsem se otočil. Nic zvláštního tam nebylo. 

"Tam v, ve dveřích," ukázal na jedny z dveří, vedoucích do restaurace. 

"Tak už se v, vymáčkni vole," nechtěl jsem být zlý, tušil jsem, co viděl. 

"Stál tam chlap v uniformě obergruppenführera SS a ukazoval na mě. A pak najednou zmizel."

"Cože?" podivil se Adam. "Už máš z tý únavy halucinace. Dojíme a půjdeme si lehnout."

"Jo asi máš pravdu," řekl Petr a pokračoval v rýpání do svého talíře. 

"Co je obergruppenführer?" zeptala se Linda. 

Petr ji chtěl odpovědět, ale já ho gestem ruky zastavil. Potom jsem se s úsměvem otočil na svou krásnou, chytrou přítelkyni. 

"Ty nevíš," ukázal jsem na ni vítězně prstem. "Ty, která ví vždycky úplně všechno, nevíš."

"Broučku," řekla tvrdě. "Možná nevím co je obergruppenführer, ale vím jistě, že jestli toho nenecháš, dneska spíš na chodbě."

Sklapl jsem. 

"Obergruppenführer je hodnost SS," vysvětloval Petr. "Asi tak na úrovni plukovníka wehrmachtu."

Znovu jsem se podíval na Lindu. Její oči zase zářily, ale ne naštvaností na mě, spíš pochopením. 

 

Po večeři jsme se odebrali do svých pokojů. U stolu jsem sice frajeřil, ale po včerejšku a půl litru rumu u Petry, jsem se ani já na další párty necítil. Docela jsem se těšil na postel.

"Takže myslíš, že náš stín jde po Petrovi?" zeptala se mě Linda, když jsme konečně ulehli. 

"Tak to ne princezno," zase jsem se na posteli posadil. "Stačí, že jsme měli našeho démona, náš stín už nechci."

"No dobře, dobře. Tak teda jenom stín. Petr ho viděl jako jediný. Myslíš, že jde po něm?" 

"Jasně, že jde po něm. Je to vrah Židů. Sama jsi říkala, že Petr má židovský původ."

"A co s tím budeme dělat?" 

"Trochu jsem začaroval jejich pokoj. Nevím jestli to proti stínu pomůže. Jsou to spíše taková všeobecná kouzla. Nic speciálního. Uvidíme."

Jen jsem to dořekl, usnul jsem. 

V noci mě probudilo tahání za ruku. Lepší než budíček fackou, to se musí nechat. 

Otočil jsem hlavu k Lindě a ve tmě viděl její zářící zelené oči. Takhle jsem je vídával zářit jenom když měla strach. Byly jako maják, podle kterého bych ji kdekoliv našel. 

'Někdo je v pokoji,' ozval se mi v hlavě její vyděšený hlas. 

Okny do pokoje pronikalo jen minimum venkovního světla, nebylo vidět vůbec nic. Ale Linda byla přesto vystrašená. Přepnul jsem na noční vidění. Pokoj byl prázdný. 

'Nikdo tady není,' poslal jsem Lindě svou myšlenku. 

'Ale já někoho cítím.'

Z ničeho nic se po stole začali pohybovat některé naše věci. Potom se posunulo jedno z křesel a v jeho polstrování se objevil důlek, jako kdyby si do něj někdo sedl. Linda to v té tmě nemohla vidět, ale určitě slyšela zvuky hýbajících se předmětů. 

'Richarde. Co je to? Bojím se," šeptal mi v hlavě její hlas. 

Usmál jsem se a zašeptal jedno obecné zaklínadlo, odhalující vše skryté. Na duchy fungovalo taky. 

Pokoj projasnil mdlý namodralý přísvit. V křesle seděl průhledný duch ženy, která si prohlížela nehty na rukou. Na sobě měla dlouhé šaty, bílou zástěru a čepec. Přesně takhle jsem si představoval služebnou z první republiky. 

'Hele, naše pokojská.'

'Richarde já se bojím, ať jde pryč.'

'Neboj princezno.  Asi jsme zrovna svědky jednoho cyklu její smyčky. Je to jedna z devíti zavražděných. Je to hodnej duch, neublíží nám.’ 

'To je hrozně zajímavý, ale s duchem já spát nebudu.'

Pokojská vstala z křesla, znovu srovnala pár předmětů na stole a šla ke dveřím. Ale ještě než jimi mohla projít, zmizela. Část jejího cyklu skončil. 

"Je pryč," řekl jsem už normálním hlasem. 

Uslyšel jsem cvaknutí vypínače a loktem si zakryl oči. Linda rozsvítila lampičku. 

"Promiň lásko, já zapomněla," řekla, když viděla, že mám zakryté oči. 

"Dobrý, stih sem to." Přepnul jsem se zpět do normálního režimu a odkryl si oči. 

"Tak tohle byl hodný duch? Hrozně jsem se bála, bylo to strašidelné."

"Jo, měli by si to dát do brožury k hotelu. Byla by z toho prima strašidelná atrakce."

 

Ráno u snídaně byli všichni svěží a odpočinutí. Petr přemýšlel, jestli si nemá dát před lyžovačkou panáčka na zahřátí. Asi jsem ho něco naučil. Lucie tvrdila, že takhle dobře už se dlouho nevyspala. Ty magoři z tři sta čtyřky se asi museli odstěhovat. A nebo taky nedokázali pařit každý den. Adam se nakonec rozhoupal a pozval nás všechny na likérek. Prý aby se nám lépe lyžovalo. Ještě tak dva dny a alkoholici budou z nich.

Po snídani mi Linda nabídla, že se mnou dnes zůstane v hotelu, abych zase zbytečně nemrznul celý den venku. Vzpomněl jsem si na Petru. Nevím, že by u ní v občerstvení mrzlo, ale to jsem Linde samozřejmě neřekl. Místo toho jsem ji pověděl, že pro ní mám překvapení. Byla hrozně zvědavá. Snažila se to ze mě vypáčit ze všech stran, ale já se nedal. Po snídani jsme se měli sejít dole v hotelové hale. 

"Kde máš Richarda?" zeptal se Adam Lindy. 

"Nevím. Říkal, že pro mě má překvapení. Ať na něj chvíli počkáme."

Ten rozhovor jsem slyšel. Stál jsem v hale za rohem a rozhodoval se, jestli do toho mám jít. Ale já jsem přece lovec zombií. Trocha sněhu mě nemůže rozhodit. I když v těch hadrech jsem si připadal jako idiot. Vyšel jsem z poza rohu. 

Byl jsem navlečen do černé lesklé, tenké, upnuté kombinézy, ve které jsem si rozhodně  nepřipadal jako lyžař, ale jako účastník Love parade. Ale náčelník specialista hotelové půjčovny vybavení tvrdil, že je to vyrobeno z nejmodernějších materiálů a že mi v tom bude nádherné teplíčko. Na hlavě jsem měl kulicha s bambulí tak velkou, že kdyby byla naplněna heliem, vznášel bych se jako vzducholoď. V ruce jsem nesl snowboard. 

Když mě Linda uviděla, zavýskla radostí a skočila na mě. Abych ji mohl chytit, pustil jsem prkno, které dopadlo na zem s hlasitou ránou. Rázem jsme byli středem veškeré pozornosti. 

Obtočila nohy kolem mého pasu a objala mě kolem krku. 

"Vypadáš sexy broučku," usmívala se na mě. 

"Vypadám jako kdybych právě opustil bednu v Zedově sklepě. Už mi chybí jenom kožená kukla se zipem místo úst."

Zasmála se. 

"Vypadáš skvěle a jestli jsi se takhle oblékl jenom kvůli mě, připravím ti na večer jedno sladké překvapení," nasadila na mě svůj sametový podmanivý hlásek. 

Přimhouřil jsem oči. 

"Tak sladké překvapení říkáš. Že ty máš v kufru schovanou Studentskou pečeť?"

Znovu se zasmála. 

"To taky, máš mě přečtenou. Ale já spíš myslela, že by jsi mohl strhnout pečeť z jedné studentky."

"Wow," řekl jsem. "No tak v tom případě jdeme lyžovat. Ty jdeš lyžovat a já snowboardovat. Snad nepojedu domu předčasně se zlámanejma hnátama."

Náčelník měl pravdu. I když byla kombinéza tenoučká a nalepená na tělo jako latexový obleček Catwoman, bylo v ní nádherné teplo. A to i v případě, že jsem svištěl z kopce dolů. S tím svistem to sice nebylo tak horký, ale večer všichni tvrdili, že jsem se neuvěřitelně zlepšil. Nevěřil jsem jim. 

Když jsem řekl Lindě, že si odskočím na pauzu na jeden čaj s rumem, vůbec nic proti tomu neměla. Dokonce se na mě usmála. Důvěra byla zpátky. Zase jsme byli v naprosté harmonii. 

"Čágo belo," strčil jsem hlavu do okénka. 

"Čágo belo mladej. Co si dáš?"

Ztuhl jsem. Místo Petry byl v občerstvení děda v červeném svetru a vesele se na mě usmíval. 

"Se omlouvám," dostal jsem ze sebe nakonec. "Sem myslel, že tady bude Petra."

"Petra je ve škole mladej. Ve Vrchlabí, vrací se až k večíru. Tady pomáhá jenom o víkendech. Tak co si teda dáš?"

"Dám si čaj s rumem."

Počkal jsem až mi nápoj připraví a vrazil mu do ruky kilo. 

"To je i s dluhem za včerejšek. Pozdravujte ode mne Petru." 

Vzal jsem si čaj a posadil se na zahrádku na zasněženou lavičku. Ta kombinéza byla skvělá. Chlad jsem vůbec necítil. 

Takže Petra chodí do školy? Kolik jí je. Myslel jsem, že bude stará stejně jako já. Říkala, že má kluka na vojně. To mám tak špatnej odhad? A není to buřt? Vrátil jsem hrnek a připojil se k ostatním. Vždyť na světě je tak krásně. 

 

Po večeři jsme se zase usadili v proskleném rohu restaurace. Zázvorová limonáda byla zapomenutá. S klukama jsme si dali pivo a holky si dali sklenku vína. Ale nijak jsme to s alkoholem nepřeháněli. Vyprávěli jsme si historky z dětství a všem nám bylo fajn. Nikdo nevěděl, že se s Lindou známe prakticky celý život a zaujala je naše mírně upravená historka o tom jak jsme se po deseti letech odloučení dali dohromady. Mírně upravená historka? Když jsme z ní odstranili všechny zmínky o démonovi, stal se z toho úplně jiný příběh. 

Na pokoje jsme se rozešli relativně brzy. Bylo to snad poprvé v životě, co jsem měl možnost a neopil se. Že bych konečně začal dospívát? Né.

Na pokoji mi ukázala slíbené sladké překvapení. Opravdu sebou měla Studentskou pečeť. Věděla, že ji mám rád. 

Nejprve jsem si rozbalil Studentskou pečeť a pak studentku. Bylo to moc fajn. Na všechny duchy, démony a stíny bylo pro tuto chvíli zapomenuto. 

 

V noci mě probudil pronikavý výkřik. Posadil jsem se na posteli a zjistil, že Linda sedí také. Museli jsme se vzbudit ve stejnou chvíli. 

Chvíli jsme takhle tiše seděli a poslouchali. Ale já nic neslyšel, neviděl ani necítil. 

"Asi to nic nebylo," řekl jsem a zase si lehl. 

"Ne," řekla Linda. "Něco se děje. Cítím to."

Znovu jsem se posadil. Věřil jsem ji. Na tyhle věci měla lepší cit než já. 

Skoro jsme ani nedýchali. Zdálo se mi, jako bych ze tmy slyšel nějaký šepot. Velice tichý, nezřetelný. Linda mě chytla za ruku. Asi to slyšela taky. 

Potichu jsem vyslovil jednoduché zaklínadlo, které sloužilo k odposlouchávání hovorů vzdálených lidí. Něco jako směrový mikrofon se zesilovačem. Ale lehce jsem ho modifikoval, aby dokázalo zesílit všechny okolní zvuky. Nezřetelný šepot se změnil v šepot jasný, který stále dokola opakoval čtyři slova. 

Pokoj tři sta pět, pokoj tři sta pět. 

"Lucka!" vykřikla Linda. Rozsvítil lampičku, vyskočila z postele, hodila na sebe župan a utíkala ke dveřím. 

I já vyskočil z postele. Župan jsem na sebe nehodil, žádný jsem neměl. Ale pod polštářem jsem měl schovaný svůj nůž. Popadl jsem ho a přiskočil ke dveřím dříve, než stihla otevřít. 

"Teď je řada na mě princezno," jemně jsem jí odstrčil od dveří. 

Pomalu jsem otevřel a vyhlédl na hotelovou chodbu, která byla osvětlená jen slabými pozičními světly. Všude byl klid a ticho. Jen jedna z žárovek nepravidelně poblikávala a při tom vydávala bzučivý zvuk. Vstoupil jsem do chodby a hned si vzpomněl na odvod. Měl jsem na sobě jenom tričko a trenýrky. Podlaha byla hrozně studená.

S Lindou v závěsu jsem šel pomalu podél zdi k Lucčině pokoji. U dveří číslo 304 jsem se zastavil a zaposlouchal. Nic. Pokračoval jsem ke dveřím pokoje 305. Přiložil jsem ucho na dveře a naslouchal. Chvíli nebylo slyšet vůbec nic a já myslel, že šlo o planý poplach, ale potom jsem uslyšel zvuk jako kdyby…

"Pozor," odlepil jsem se od dveří a jediným kopnutim je otevřel a vrazil dovnitř. 

V pokoji bylo rozsvíceno. Uprostřed klečela Lucie a vydávala chrčivé zvuky. Pokoušela se nadechnout. To byl ten zvuk, který mě přinutil jednat. Na krku měla jasně viditelné prohlubně vytvořené něčími prsty. Hnědé oči měla vykulené a pomalu začínala modrat. 

Linda, která stála za mnou, ji chtěla pomoci, ale já ji zdviženou rukou zkřížil cestu a zase ji odstrčil zpátky za sebe. Potřeba okamžité pomoci kamarádce byla chvályhodná věc, ale nebezpečná. Boj proti stínům vyžadoval chladnou hlavu. 

Pronesl jsem zaklínadlo, kterým jsem včera zviditelnil ducha pokojské. Zabralo dobře i na stin. 

Obergruppenführer SS i se svou černou uniformou se zjevil za Luckou. Jeho prsty svíraly její krk. Snažil se ji uškrtit. 

Linda za mnou vyděšeně vyjekla. 

Stín rozhodně nevypadal jako duch. Nebyl průhledný. Právě naopak. Jako by se v pokoji zjevil další člověk. Šílenec. S krví podlitýma očima. Vraždou vepsanou v pokřivené tváří. S dlouhou potrhanou ranou na krku, ze které prýštila krev na jeho černou uniformu, na Lucii, na koberec pod ní. Když zjistil, že ho vidíme, začal něco mlít hrubou němčinou. Vůbec jsem mu nerozuměl, ale znělo to jako nějaký Hitlerův projev. Přitom se díval na mě. Lucku škrtit nepřestal. 

Přiskočil jsem k němu a máchl nožem proti jeho rozřezanému krku. Symboly na noži zlatě zajiskřily. Stín okamžitě zmizel. Lucie se v bezvědomí skácela k zemi. Linda stála ohromená za mnou. 

"Pomoz ji," řekl jsem.

Konečně se probrala z šoku. Setkání se stínem si nijak nezadalo se setkáním s démonem. Přiklekla k Lucii a na zakrváceném krku se jí snažila nahmatat tep. 

Můj nůž nemohl stín zabít, byl už mrtvý. Ale narušil jeho energii a donutil ho se stáhnout. Zmizel jako kdyby byl vypnut vypínačem. Jen krev která prýštila z jeho rány na místě zůstala. Byla všude. Na Lucii, na Lindě, která mi právě oznamovala, že Lucie dýchá i na mém noži, který jsem stále držel ve svěšené ruce a krev z něj pomalu odkapávála na zem. 

Otáčel jsem se po pokoji a drmolil některá ochranná kouzla, která jsem používal v boji s démonem. Zdálo se, že stíny a démoni mají několik rysů společných. Možná že kouzla proti démonům budou funkční i proti stínům. 

V tom do pokoje vtrhli Adam s Petrem. Vzbudil je hluk vykopnutých dveří a šli se podívat co se děje. Docela jim to trvalo. Přišli o tu nejlepší část. Vlétli do pokoje, když už bylo po všem. 

"Ty!" zařval Adam, když spatřil scénu do které vstoupil. "Já věděl, že nejsi normální!" vrhl se na mě. 

Nedivil jsem se mu. Stál jsem uprostřed pokoje se zakrváceným nožem v ruce, nad zkrvaveným tělem jeho kamarádky. Na první pohled to muselo vypadat jako krvavá vražda.

Zvedl jsem ruku a mávl mu ji před obličejem. Obrátil oči v sloup a pomalu se sesunul k zemi. Obdivoval jsem jeho odvahu. V takové situaci by většina lidí vzala nohy na ramena. Ale na prokazování toho, kdo je tady větší chlap nebyla vhodná doba. Jednoduše jsem ho uspal. 

Petr stál nerozhodný ve dveřích. Bylo na něm vidět, že by nejraději utekl, ale zároveň nechtěl opustit svoje kamarády. To už jsem taky jednou zažil. 

"Pojď dovnitř a zavři," řekl jsem mu. 

Poslechl i když jsem v ruce stále svíral krvavý nůž. Uvědomil jsem si to a položil nůž na stůl. 

"Jak je jí?" zeptal jsem se Lindy na Lucii, která zrovna otevřela oči. Ztěžka polkla, pohmožděný hrtan musel bolet. Očima přeskakovala z Lindy na mě a zpátky. 

"Myslím, že bude v pořádku," řekla Linda a utěšovala vyděšenou Lucii. 

"Pomoz mi s ním," řekl jsem Petrovi a ukázal na Adama. "Dáme ho na gauč. Za chvíli se probere."

Petr poslechl, potom se posadil do jednoho ze dvou křesel u stolu. 

Potom jsem Lindě pomohl postavit Lucku na nohy. 

"Musí se umýt a převléknout, je celá od krve," 

"To ty taky lásko."

Společně jsme odvedli Lucku do koupelny. 

"Mám ti s ní nějak pomoct?" 

"Co, chceš se dívat?" 

"Ne, ale sotva se udrží na nohou."

Linda se mi podívala do očí, ale jediné co z nich mohla vyčíst byla starost o kamarádku. 

Pomohl jsem ji vysvléknout Lucii z noční košile a usadit do sprchy. Linda, která byla také celá od plukovníkovi krve se rovněž celá svlékla a vlezla do sprchy za Luckou. 

"Tohle už zvládnem," usmála se na mě. "Sežeň nám něco na sebe."

Vrátil jsem se do pokoje, ze skříně vybral několik Lucčiných svršků a odnesl je do koupelny. Potom jsem se vrátil do pokoje za Petrem a Adamem, který se právě probral. 

Adam vypadal, jako kdyby pařil tři dny v kuse. Po jeho vzdoru nebylo ani památky. 

"Co se to tady děje?" zeptal se Petr. 

"Počkáme až tu budou všichni, nemíním se opakovat," řekl jsem já. 

Za chvíli z koupelny přišly holky. Lucčino oblečení na Lindě trochu viselo, ale to teď bylo jedno. Obě měly hlavy omotané ručníky. Když měla Linda zvednuté vlasy, vynikala její nádherná štíhlá šíje. Její oči zase zeleně zářily. Lucie vypadala úplně jinak. Bez brýlí a makeup, který používala z ní byla úplně jiná holka. Všiml jsem si, že Adam na ni může oči nechat. Hádám, že takhle ji určitě ještě nikdy neviděl. 

Holky se posadil na gauč vedle Adama, já zabral poslední křeslo. 

"Jak je?" zeptal jsem se Lucky. 

"Jde to," zachraptěla. 

"Myslíš, že můžeš mluvit?" 

"Myslím, že jo."

"Dobře.Tak nám řekni co se tady stalo."

Lucka zakašlala. Linda odběhla do koupelny a přinesla ji sklenici vody. Když se Lucka napila, vyprávěla nám svůj příběh. 

"Vzbudil mě zase ten hluk z vedlejšího pokoje. Jako kdyby tam pařila banda středoškoláků. Potom někdo začal bušit na zeď. To mě vytočilo. Zabušila jsem na zeď taky. Hluk od vedle ustal. Myslela jsem, že teď už bude klid, ale jen jsem zavřela oči, bouchání na zeď se rozjelo nanovo. Rozsvítila jsem a chtěla je jít vedle pořádně seřvat, ale jak jsem došla ke dveřím, někdo mě chytil za vlasy a odtáhl doprostřed pokoje. Otočila jsem se, jenže v pokoji nikdo nebyl. Hrozně jsem se bála. Zakřičela jsem a on mě popadl za krk a začal škrtit. Myslela jsem, že je po mě. A pak jste se objevili vy. Víc už nevím."

"Stín se mi podařilo odehnad těsně předtím, než jste přišli vy dva. Všechna ta krev je jeho. Nedivím se, že jsi na mě vyběhl. Muselo to vypadat přesně tak jak to vypadalo."

"Stín?" řekl Adam. 

"Stín je velice zlý duch, který utekl z pekla aby terorizoval lidi. Čím víc ho poznávám, tím víc zjišťuji, že má mnoho společného s démony. Nebude snadné ho ulovit, ale na to my nakonec přijdem."

"My? Kdo my?" zeptal se Petr. 

"Já a Linda. Už jsme něco podobného jednou dělali." 

"Co?"  ozval se znovu Adam. "Co se nám to tady snažíš nabulíkovat. Že tady straší? Že tohle," ukázal na krvavou skvrnu na koberci, "je práce nějakého ducha?" 

"Není to jen tak nějaký duch. Je to stín. Stín obergruppenführer SS, který v tomhle hotelu spáchal genocidu a po tom co byl sám zavražděn odmítl opustit zemi a zůstal aby lidem dál škodil. Lucii napadl, protože si od něj nechtěla nechat líbit jeho teror. Ale hlavním jeho cílem jsi ty, " ukázal jsem na Petra. "Proto jsi byl jediný z nás kdo ho viděl. Proto místo tebe dnes napadl Lucii. Začaroval jsem váš pokoj, aby do něj neměl tak snadný přístup."

"Jak, začaroval?"  

"Ochranným kouzlem." 

"Cože?" Adam vyprskl smíchy. 

'Asi ho proplesknu,' vyslal jsem myšlenku Lindě. 

"Tak jim něco předveď," řekla Linda normálně hlasem. Adam sklapl. 

No tak jo. Vyslovil jsem jedno zaklínadlo a zmizel. Ale ne tak docela. Zmizet z jednoho místa a objevit se jinde jsem vážně neuměl. Alespoň zatím ne. Ale maskovací kouzla jsem ovládal na jedničku. Zmizel jsem pouze jejím zrakům. 

Odsunul jsem křeslo a vstal. Všichni na samo se pohybující křeslo valili bulvy. Jen Linda se lehce usmívala. 

Došel jsem k Adamovi a dal mu pohlavek. 

"To máš za to, že zpochybňuješ moje slova," zazněl můj hlas jakoby odnikud. 

Potom jsem chytil za opěradlo Petrovo křeslo a naklopil ho na záda. Petr máchal rukama jak se snažil balancovat jen na dvou nohou křesla, ale já ho pevně jistil. 

"To už stačí," řekla Linda. 

Opět jsem se zviditelnil. Postavil jsem Petrovo křeslo zpátky na čtyři nohy. 

"Takhle nějak by na vás možná působil obyčejný duch. A takhle nějak," ukázal jsem na Lucii a na rudou skvrnu na koberci, "stín." 

"Kdo ty vlastně jsi," zeptal se Adam. 

Posadil jsem se zpět do svého křesla a pak jsme těm třem s Lindou vyprávěli zkrácenou verzi našeho příběhu. 

"Můžete si hned ráno zabalit kufry a zmizet," řekl jsem když naše vyprávění skončilo. "Ale já a Linda tady zůstáváme. Ty schopnosti, které jsem získal z Knihy mrtvých jsem získal z nějakého důvodu. Jsem jediný o kom vím, že tohle může zastavit a já to udělám. Možná byste mi s tím mohli pomoct, ale když ne, poradím si s tím sám." 

"Poradíme si s tím spolu broučku," řekla na to Linda. Usmál jsem se na ni. 

"Ale," řekl Petr. "Říkal jsi, že ten Necronomicon pochází přímo z pekla. Proč ti dal takové schopnosti?"

"To nevím, možná, že to takhle vůbec nezamýšlel. A nebo je možné že i temnota má svou světlou stránku."

 

Kluci se vrátili zpátky do svého pokoje. Zkontroloval jsem ochranná kouzla. Zatím držela. 

Lucii jsme na noc vzali k nám. Ve větším bezpečí už být nemohla. Myslel jsem, že mě holky vezmou do postele mezi sebe. Dostal jsem facku a skončil na gauči. Ale možná mi tou fackou Linda zachránila život. Taky bych mohl být do rána umlácený kozama. 

Spalo se mi fakt výborně. Alespoň, že stín už se do rána neukázal. 

Ráno mě vzbudilo holčičí štěbetání. Ležel jsem zlomený na půl na gauči, na půl na podlaze před ním. Deka, kterou jsem si přinesl z Lucčina pokoje se válela na zemi. V trenýrkách a tričku mi byla trochu zima. Taky jsem měl ranní erekci. Myslím že to holčičí štěbetání byl spíš holčičí výsměch. 

Vyskočil jsem z gauče a vrhl se na postel mezi štěbetavé dívky. Obě hrozně zaječely a začaly mě mlátit polštářema. Přitom řvaly něco o tom abych vypadnul, ale já se nedal. Popadl jsem obě naráz a svalil je na záda. Držel jsem je dokud se nezklidnili. Neměly nejmenší šanci. 

Potom jsme se zase posadili a nedůvěřivě na sebe koukali. Byla to sranda. 

"Co čumíš,"  řekla po chvíli Linda. "Nikdy jsi neviděl dvě holky ve spodním prádle?"

"Nikdy jsem nebyl se dvěma šťabajznama v jedný posteli," usmíval jsem se.

"Dáme trojku?" 

"Ty debile," Linda mi chtěla dát další facku. Uhnul jsem. 

"Dělám si srandu. Ale je fakt, že lepší probuzení, než dvě krásný holky v jedný posteli jsem si přát nemohl."

"Dvě krásný holky jo?" řekla smutně Lucka. 

'Lindo promiň,' řekl jsem myšlenkou, 'tohle já prostě udělat musím.’ 

Pomalu jsem Lucii sundal ošklivé hranaté brýle a její neposedné vlasy strčil za uši. 

"Takhle je to mnohem lepší. Máte s Lindou skoro stejné postavy. Mohla by ti půjčit nějaké své věci, místo těch děsnejch vytahanejch hadrů, co nosíš. Pak se za tebou budou kluci otáčet. Věř mi."

"Jenže já bez těch brýlí vidím úplný hovno, ty chytrej. A tady asi teď lepší neseženu."

Zamyslel jsem se. Linda to postřehla a obrátila oči v sloup. Tady jsem ani číst myšlenky nemusel. Jako bych ji slyšel. ‘Bože, co za kravinu zase vymyslí.’ 

Položil jsem dlaně na Lucčiny spánky a řekl jí, aby zavřela oči. Poslechla. Vyslovil jsem zaklínadlo. 

"Otevři oči," řekl jsem. 

Lucka otevřela oči. Zamrkala a rozhlédla se kolem. 

"Já vidím. Do prdele já fakt vidím! Jak jsi to udělal?" 

"Neraduj se kočko. Tohle kouzlo má spravovat věci, ne lidi. Je to jenom dočasné. Pár dní, maximálně týden. Do tý doby si seženeš kontaktní čočky, nebo alespoň hezčí brejle."

"Diky Richarde," objala mě. 

Hodil jsem okem po Lindě. Usmívala se. 

'Tak za tohle si se mnou v noci můžeš dělat co chceš.' řekla mi myšlenkou 

'Jen jsem jedný hezký holce zvednul sebevědomí. Zasloužila si to. Ale tu tvoji nabídku beru.'

"A teď vysmahni," řekla už normálně. "Chceme se převléknout."

"Takže trojka nebude?" 

"Padej!" 

 

Měl jsem pravdu. Když jsme se objevili dole v restauraci, všichni chlapi mohli na Lucii oči nechat. Měla na sobě Lindiny upnuté džíny a triko končící nad pupkem, které zvýrazňovalo její vnady. Linda ji sčesala vlasy, tak jak to dělala sobě. Ta proměna byla dokonalá. 

Ten idiot Adam už seděl u našeho stolu. Nejspíš si myslel, že s námi ke stolu přichází někdo cizí. 

"Ahoj," pozdravil ho Lucka. 

Teprve teď mu došlo s kým má tu čest. Vyprskl na stůl doušek čaje a jak chtěl vstát, převrhl se na záda i se židlí. 

"Co blbneš," řekla mu Lucie, ale nebyla v tom škodolibost. Klekla si vedle něj. 

"Jsi v pořádku?" 

"Jo, nic mi není. Já. Jenom jsem tě nepoznal. Jsi krásná."

"Nechcete si vy dva popovídat až budete na nohou? Jste středem pozornosti," řekl jsem. 

"A to je problém že?" řekla Linda. “Poprvé je tu středem pozornosti někdo jiný, než náš slovutný démonolog."

"Nerej krtku." 

"Krtku?" 

"Jo, seš jako krtek. Jak máš příležitost, reješ."

"Ale ty můj malej zabijáčku. Přece by ses nehněval na svojí princeznu," objala mě kolem krku a políbila. Rázem jsme byli středem pozornosti všichni čtyři. Začínal jsem si na to zvykat. 

"A kde je Petr?" zeptal jsem se, když jsme se konečně usadili ke stolu. 

"Nebylo mu dobře. Říkal, že dnes snídani vynechá."

"Jak, nebylo dobře?"

"Stěžoval si, že ho bolí hlava a na takovej divnej tlak na hrudi."

"Tak to je jasný. To je infarkt."

"Richarde, ty jsi fakt pako. Jak můžeš něco takovýho říct?" řekla Linda. 

"A navíc je mu teprve osmnáct," přidala se Lucka. Takhle mladý lidi infarkt nedostávaj."

"Infarkt to není," řekl Adam. " Říkal, že je to spíš, jako kdyby na něm někdo seděl."

Vystartoval jsem od stolu jako blesk. 

"Co je!" křičela za mnou Linda, ale já ji neodpověděl. Nebyl čas. Běžel jsem za Petrem. 

Přede dveřmi pokoje jsem se zastavil. Neměl jsem klíč. Za další vykopnuté dveře mě správce hotelu asi zabije. V chodbě se objevil Adam s holkama v závěsu. 

"Mám klíč!" zvolal, když viděl, že chci dveře vykopnout. Odemkl a ustoupil stranou. 

Petr ležel na posteli. Oči měl vyvalené. Ztěžka dýchal. Vyslovil jsem zaklínadlo. Plukovník se zjevil přesně tam, kde jsem ho čekal. Seděl na Petrově hrudi a debilně se usmíval. Tentokrát nekrvácel, ale o to hrozivěji vypadal. Potom zase začal mlít ty svoje německý keci.

"Neumím německy debile! Tady seš v Čechách, tak mluv česky ty sráči!" 

"Říká," ozval se za mnou Adamův hlas, "že tvůj nůž už mu teď nemůže ublížit. Prý ho nezastavíš. Nejdříve zabije Petra, potom tu tvojí vychrtlou nádheru a nakonec tebe."

Jestli tohle slyšela Linda… 

"Už tě mám plný zuby ty zasraný nacistický hovado. Uhni."

Odstrčil jsem Adama stranou a vyšel na chodbu. Podíval jsem se na Lindu. Slyšela ho. 

Došel jsem k pokoji 304. Takže dalším zničeným dveřím se nakonec stejně nevyhnu. 

V pokoji byla tma, závěsy na oknech zatažené. Rozhrnul jsem je a pustil dovnitř denní světlo. Místností zavířil prach, který se zde usazoval po desetiletí. 

Na to co jsem chtěl udělat, jsem žádné zaklínadlo nepotřeboval. 

"Zjev se!" zakřičel jsem do prázdného pokoje. 

"Zjev se stíne muže, jenž vykrvácel v tomto pokoji!"

Pokoj jakoby trochu potemněl. Pár metrů ode mne se zjevil stín muže s prostřelenou hlavou. Kulka, kterou mu plukovník střelil do týla, minula páteř a vyletěla ven předem. Při tom mu urvala polovinu dolní čelisti. Nechápal jsem, jak s takovým zraněním mohl dojít až do třetího patra a ještě mu zbylo dostatek sil na to, aby zabil plukovníka. 

Stín se na mě podíval krvavýma očima. Nebyl rád, že ho někdo ruší. Ale pak se zarazil. Byl jsem naštvaný. Mé oči byly stejně rudé jako jeho. 

Ukázal jsem rukou k vedlejšímu pokoji. Nic jsem říkat nemusel. Pochopil. Udělal pár kroků a prostě prošel zdí. 

Vyběhl jsem z tři sta čtyřky a vrátil se do tři sta šestky. Plukovník už na Petrovi neseděl. Příchod muže, který ho zabil ho totálně vyvedl z rovnováhy. Už se neusmíval. 

Popadl jsem Petra a vytáhl ho z pokoje. Zabouchl jsem za sebou. U toho co se za chvíli stane jsem být nechtěl. U toho by neměl být žádný živý člověk 

Z pokoje se ozývaly rány a křik. Souboj stínů. Hrozná věc. 

Jediný použitelný pokoj, který nám zůstal, byl ten náš. S Adamem jsme podepřeli Petra a všichni zamířili do něj. Cestou jsem zavřel tři sta čtyřku. 

"Jak jsi to věděl?" zeptala se Linda, když jsme se usadili. 

"Co?" 

"Že ten druhý je taky stín."

Vyndal jsem z ledničky plechovku piva a nabídl Adamovi. Petr ležel na mé posteli, na pivo nevypadal. Sám jsem si jednu plechovku rozdělal a napil se. 

"Zemřel nečekanou a násilnou smrtí. Ale sám před tím někoho zabil. Proto se z něj stal stín. Ale ne jako plukovník. Nebyl to zlý člověk. Proto v hotelu nikoho neobtěžoval. Došlo mi to, když Lucka vyprávěla o hluku, který slyšela ze tři sta čtyřky. Byl to zvuk rvačky. Oba zemřeli na stejném místě. A oba se na něm zase zjevovali. Museli spolu bojovat desítky let."

"Takže je po všem?" 

"Bohužel ne. Oni se teď porvou a zmizí, aby si to mohli zítra, nebo jinou noc rozdat znova. Jenom jsem nám získal čas."

"Čas na co?" 

"Na vyvolání démona." 

"Na co? Zbláznil ses?" 

Linda byla vyděšená. Ona jediná věděla co takový démon dokáže. 

"Nebude to vyvolání démona v pravém slova smyslu. Démoni a stíny mají několik společných rysů. Některá zaklínadla na démony, fungují i na stíny. Vyvoláme plukovníka podobně jako by jsme vyvolali démona a pak ho zavřeme do tohohle." 

Ukázal jsem přítomným Spirit Box. 

" Tak to ne," ozval se Adam. Zabalíme kufry a zmizíme  dokavaď to jde. Já žádný duchy vyvolávat nehodlám."

"Je pozdě," řekl jsem. "Plukovník už nás nikdy neopustí. Nejdřív zabije Petra a pak půjde po Lindě a mě. A je jedno jak daleko od hotelu budem. Musíme to vyřešit tady a teď. Hned."

"A to u toho musíme být?" 

"Ano. K rituálu je potřeba pět lidí."

Moc šťastně teda nevypadali, a já se jim nedivil. Taky se mi do toho nechtělo.  

"Prosím," řekl jsem. "Potřebuju vás."

 

Posadili jsme se na podlahu doprostřed pokoje. Každý z nás představoval jeden hrot pentagramu. Doprostřed jsem položil Spirit Box. Vedle sebe svůj nůž. 

"Teď mě dobře poslouchejte. Dělejte, jen to co vám řeknu. Chyťte se za ruce. Za žádnou cenu se nesmíte pustit. I kdyby se dělo cokoliv. Je to důležité. Teď vyslovím zaklínadlo, které přivede plukovníka přímo mezi nás. Když to vyjde, Spirit Box ho stáhne do sebe."

"A když to nevyjde?" zeptal se Adam. 

"Jenom se nepouštějte," řekl jsem já a vyslovil zaklínadlo. 

Jak už jsem jednou říkal, žádné ze zaklínadel tady nikdy neuvedu. Jsou tak nebezpečná, že by dokázala zničit celý svět. 

Plukovník se zhmotnil přímo uprostřed kruhu. Nemohl nám ublížit. Kruh ho svazoval. Začal zase mluvit německy. Překlad jsem nepotřeboval. Byl naštvaný. Kdyby mohl, pozabíjel by nás všechny. Spirit Box začal fungovat a stahovat stín do sebe. A pak jsem poznal, že jsem udělal chybu. Velkou chybu. 

Seděl jsem a z pravé strany držel za ruku Lindu, která byla naprosto klidná. Věřila mi. V levačce jsem svíral Lucčinu dlaň. Ta už tak klidná nebyla, ale nevypadala, že by se chtěla odpojit. Adam byl také v klidu. Držel. Ale pak se stín zaměřil na Petra. Začal mu vyhrožovat. S Petrem to dost otřáslo. Měl jsem ho posadit mezi sebe a Adama. Společně by jsme ho v kruhu udrželi. Ale Lucka neměla šanci. To byla ta chyba. Petr se jí vytrhl a opustil kruh. Démon byl volný. Vrhl se na Petra. 

"Ne!" Vyslovil jsem kletbu světla. Bylo to jako by v místnosti vybuchl oslepující granát. Na démony to fungovalo. Dokázalo je to na čas ochromit. Démoni světlo nesnášeli. Ale stín naneštěstí nebyl démon. Když jsem se rozkoukal, zjistil jsem, že drží pod krkem Lindu. 

"Nejdřív zabiju tu tvoji mrchu a pak tebe. A až mi vy dva konečně nebudete překážet, povraždím i všechny ostatní."

"Tak vida ty sráči, najednou česky umíš. Pusť jí a možná tě nepošlu zpátky do pekla, kam patříš."

Plukovník se zasmál a zvýšil sevření Lindina krku. Začínala modrat.

Zvedl jsem ze země svůj nůž. 

"Tohle je ti k ničemu. Na mě ty tvoje kouzla neplatí," znovu se zasmál. 

"Na jedno kouzlo jsi zapomněl ty zkurvenej německej šmejde. Nikdy si neměl vztáhnout ruku na moji holku!" zakřičel jsem a natáhl k němu volnou levačku. 

Na dálku jsem ho chytil za prsty, kterými svíral Lindino hrdlo. Trhl jsem a zlámal mu je všechny naráz. Potom jsem ho odhodil přes celý pokoj. Linda byla volná. Podal jsem ji Adamovi. Na city teď nebyl čas. Plukovník vstal ze země a zaútočil. Bodl jsem ho nožem do rozpáraného krku. A znova a znova. To kouzlo o kterém jsem mluvil mu dalo hmotu. Mohl jsem s ním bojovat jako s mužem. Ale on byl už dávno mrtvý, nožem jsem ho zabít nemohl. Zkroutil mi ruku a vytrhl z ní nůž. Potom mě hodil na zeď. Stejně jako démon tenkrát. Dopadl jsem na všechny čtyři. Stín si mě přestal všímat a nožem se vrhnul na Lindu. To neměl. Vyskočil jsem a zachytil čepel nože, dříve než proťala Lindin krk. Cítil jsem ostří klouzající po mých kůstkách v levačce. Bolelo to jako svině, ale na bolest teď taky nebyl čas. Odtáhl jsem stín doprostřed pokoje a pravačkou do něj začal bušit. Mlátil jsem ho po hlavě. Každá má rána by v tu chvíli porazila vola. Neměl mě tak příšerně nasrat. Hodil jsem ho na Spirit Box a bušil do něj, dokavaď jsem ho dovnitř nenamlátil i s botama. Jasně. Narvat chlapa do krabičky velikosti zápalek nebylo možné. Ale tohle nebyl chlap. Byl to stín. Vymlátil jsem z něj jeho hmotnou podstatu a do krabičky namlátil jeho temnou duši. Zaklapl jsem víko krabičky a omdlel. 

 

Probudil jsem se v bíle povlečené posteli. Levačku jsem měl ovázanou a pěkně mi v ní cukalo. Do pravačky jsem měl zapíchlou kapačku. 

Linda seděla u mé postele. Když viděla, že jsem vzhůru, rozzářila se jako sluníčko. Její zelené oči mě hladili na duši. Miloval jsem ten pohled. 

"Dobré ráno broučku," řekla tak měkce, až se mi rozbušilo srdce. 

"Dobré ráno princezno," také jsem se usmál. "Kde to jsme?" 

"V nemocnici, ve Vrchlabí. Operovali ti tady ruku. Málem jsi o ní přišel."

"Co se stalo? Kde je stín?" 

Chtěl jsem se posadit, ale byl jsem ještě příliš slabý. 

"Ztratil jsi spoustu krve. Omdlel jsi, ale svůj úkol jsi splnil."

Linda si sáhla do záňadří a vyndala Spirit Box omotaný izolepou. Chytrá holka. Takhle se nemohl otevřít ani omylem. 

“Co to bylo za kouzlo, kterým jsi ho do tohohle dostal?”

“To bylo přece to nejmocnější kouzlo na světě, kouzlo lásky. Neměl na tebe sahat.  Říkal jsem mu to.”

Linda se zase usmála.

"Co s ním uděláme?" zeptala se.

"Necháme si ho. Schováme ho společně s Necronomiconem. Zatím ho nech tam kde byl. Tam bude v bezpečí."

Linda schovala Spirit Box zpátky mezi svá ňadra. 

"Naše sbírka se nám začíná rozrůstat," řekla a políbila mě. 

 

Ze špitálu mě propustili hned druhý den. Doktoři nechápali, jak je možné, že se zotavuji tak rychle. Pustit mě nechtěli ani na revers, ale já uměl lidi dobře přesvědčovat. Do hotelu už jsem se nevrátil. Do nemocnice pro nás přijel Lindin otec. Vzadu v dodávce, kterou vozil jeho předák dělníky na stavbu, už seděli moji študentíci. 

Poldům nakecali, že nás v pokoji napadlo několik neznámých mužů a já je prý všechny zachránil. Sežrali to. Agresory samozřejmě nikdy nenašli. Můj nůž si nechali jako důkazní materiál. Nechal jsem jim ho. Svůj úkol už splnil. A málem mě zabil, to mu nikdy neodpustím. 

Pan Novotný rozvezl studenty po jejich domovech. Do Krásné Hory to měl pěkně po cestě. S každým z nich jsem se rozloučil a každému poděkoval za pomoc. A oni slíbili, že kdybych potřeboval s čímkoliv pomoci, ať se na ně kdykoliv obrátím. Vypadalo to, že démonolog získal své pomocníky. 

 

Když jsme dojeli do Krásné Hory, čekal jsem, že mě Lindin otec vyhodí před naším domem, mrskne po mě kufr, odhrábne to a já ho už nikdy neuvidím. 

Ale on jel rovnou k nim. Když jsme zastavili před jejich domem, Linda popadla pár tašek a řekla, že se vrátí pro další. 

Zůstal jsem s panem Novotným o samotě. 

"Slyšel jsem jak jsi zachránil mou dceru," řekl a položil mi ruku na rameno. Linda mu určitě vyprávěla krycí historku o bandě psychopatů, která nás v hotelu napadla. 

"Zachoval ses velmi statečně," pokračoval. 

"Jen jsem udělal to, co by udělal každý."

"Každý ne mladej. Spousta lidí by vzala nohy na ramena. Ale ty ne a to z tebe dělá muže. Vojenská služba to sice není, ale i tak se to počítá," usmál se na mě. 

Usmál se na mě. To bylo poprvé. 

"Pravačku máš zdravou. Tak popadni jeden kufr a jdeme. Žena vaří svíčkovou a nemá ráda když se ke stolu chodí pozdě."

 

Takže pan Novotný mě nakonec vzal na milost. Dokonce mi nabídl tykání, ale to jsem zdvořile odmítl. Stále jsem k němu měl obrovský respekt. Z hor jsme se vrátili už ve čtvrtek, ale já zůstal u Lindy až do konce týdne. 

V neděli Linda odjela na kolej a já se vrátil domů. Spirit Box se stínem obergruppenführera SS, jehož jméno jsem neznal a ani ho znát nechtěl, jsem přidal do skříňky s Necronomiconem. Když už jsem měl Knihu mrtvých venku, zběžně jsem ji prolistovat. O stínech v ní opravdu moc nebylo. Žádná zaklínadla, žádná specifická kouzla. Ale myslím, že jsme si s ním poradili dobře. Měli jsme kliku a já měl lepší představu, jak se stíny bojovat. Linda měla pravdu. Teď už jsem nebyl jen démonolog a zabiják zombií. 

Teď ze mě byl i Lovec stínů. 

 

 

 DHP25horrorstory

Světlá stránka temnoty

 

 
 

 

 

 

dhp25.cz - všechna práva vyhrazena