Poslední boj

 

DHP25horrorstory

Emil Friedberg

Světlá stránka temnoty

Poslední boj

 

Jaro 1993

Krásná Hora, Česko

 

„Takže. Kdy byla vydána Zlatá bula sicilská? Richarde?“

„26. září 1212 ji vydal v Basileji budoucí římský král Fridrich II. Přemyslu Otakaru I. za pomoc v boji o říšskou královskou korunu.“

Učitel sklapl. V duchu jsem se usmál. Zase jsem ho dostal. Myslel si, že jeho výklad neposlouchám. A měl pravdu. S Liborem jsme potřebovali probrat mnohem důležitější věci než nějakou přiblblou bulu. Třeba, co podnikneme o polední přestávce, která byla zbytečně moc dlouhá. Jenomže dějepis byl jediný předmět, který mě ve škole doopravdy bavil. Zlatou bulu sicilskou jsem měl dávno zmáknutou. Mě stačila jakákoliv knížka přečíst jen jednou, abych si ji zapamatoval. Dokonce i učebnice dějepisu. Schopnost, která se mi později hodila, při studiu Necronomiconu Ex-Mortis. Knihy, kterou nebylo moudré vůbec brát do rukou, natož ji opakovaně číst. 

Učitel zrudnul. Takhle se mě pokoušel nachytat každou hodinu. Nikdy mu to nevyšlo a on mě proto nenáviděl. Nenáviděl mě za to, že jsem měl mnohem lepší paměť než on. Proto jsem od něj nikdy na vysvědčení nedostal jedničku. Ale já byl v šesté třídě základní školy. Nějaký učitel dějepisu mi byl úplně ukradený. Pro mě existovali mnohem důležitější věci. Třeba co budeme dělat dnes o polední přestávce. 

V zimě by to bylo jednoduché. Neměl jsem zimu rád. Takže místo toho, abych blbnul s klukama ve sněhu, nebo mrazu, bych se na ty dvě hodiny, které jsme museli nějak přežít, než nám začali dvě hodiny tělocviku, uklidil domů. Do tepla. Neměl jsem to nijak daleko. Dvě stě metrů. Když to šlo, chodil jsem ve školních pantoflích i domů. Bylo zbytečné ztrácet čas, přezouváním ve školní šatně. Obzvláště, když jsem nebyl schopen do školy nikdy dorazit včas. Nešvar, který se se mnou táhl i na střední a vlastně celý život. 

Ale teď bylo jaro. Venku za okny svítilo sluníčko, které už krásně hřálo. Stromy už byly dávno zelené, neboť prázdniny se kvapem blížili. Těšil jsem se na léto, až sednu na kolo a vyrazím k Panskému rybníku. Zítra mi bude dvanáct. Po prázdninách mě čeká sedmá třída. Už budu skoro mazák. Máma už se po mě nebude shánět, když vezmu kolo a na celý den zmizím. Alespoň doufám. 

To byl můj plán na letošní prázdniny. U Pánského rybníku jsem to miloval. A to jsem ještě netušil, že v budoucnu u něj strávím nejen dny, ale i noci. Pod celtou, nebo jen tak pod širákem. U ohně, nebo bez. Ale vždy se svým nejlepším kámošem Johnniem, kterého nakonec anihiluji i se hřbitovem Svaté Trojice. 

Ale teď byl důležitý dnešek. A plán na dnešní odpolední pauzu se pomalu rýsoval. 

Většinou, když bylo venku hezky, jsem s klukama ze třídy chodil do naší zahrady. Líbilo se jim tam. Všechny ty jeskyně. Jezírko. Altán. Temná zákoutí. Hluboká studna, do které jednou vlezl Jirka a nám dalo mnoho úsilí ho z ní dostat ven. A dům na stromě, který jsem postavil a který svým návštěvníkům hrozil akutní smrtí po pádu z výšky pěti metrů. Materiálu na stavbu bylo málo a ani já velký stavitel nebyl. Navíc byla některá prkna, která jsem ukradl v nedalekém lomu, po zimě značně ztrouchnivělá. Ale o to to bylo dobrodružnější. 

Ale dnes byl plán docela jiný. Jirka s Honzou, kteří rádi prozkoumávali jeskyně a vůbec všechna podzemní zákoutí, kterých byla Krásná Hora plná, se doslechli, že na Císařské cestě se takových neprobádaných jeskyní nachází spousta a měli v plánu je dnes prozkoumat. 

Já měl Císařskou cestu, která vedla kolem naší zahrady po protějším břehu Vratislavice, probádanou docela dobře. A i když jsem o žádných neprobádaných jeskyních nic nevěděl, mohl jsem je alespoň dovést k těm, které jsem znal. Nabídl jsem se tedy jako průvodce. 

Ihned po zazvonění jsme opustili školu a vydali se do údolí Vratislavice cestou, která vedla pod svatým Prokopem. Mohli jsme se sice napojit na místní komunikaci, seběhnout o pár stovek metrů z kopce a Vratislavici pohodlně přejít po mostě, za kterým vedla mezi zahrádkami úzká pěšina přímo na Císařskou cestu. Ale to by nebylo to pravé dobrodružství. 

Hned pod Prokopem jsme sešli z cesty a hustým porostem se probojovali do koryta řeky, které bylo zrovna v tomto místě velice široké. Vratislavice nebyla známá jako široká a hluboká řeka. Vlastně to byla jen taková říčka a v období sucha spíše jen potůček. Ani teď v ní nebylo mnoho vody a nám se jí podařilo překonat suchou nohou. Všem tedy ne, ale většině ano. A po výstupu z koryta do zalesněného svahu jsme nakonec stanuli u našeho cíle. Na Císařské cestě. 

Císařská cesta vedla asi kilometr a půl, údolím řeky, pod celým historickým jádrem města. Z některých míst, kde ve výhledu nebránily stromy z ní byl opravdu překrásný výhled na naše nejvýznamnější památky. Především na chrám svatého Prokopa a Muzeum krásnohorských havířů. Také náš dům a hospůdka U Prokopa odsud byla vidět. Jen v tři a devadesátém v tom domě ještě žádná hospoda nebyla. 

Z jedné strany byla Císařská cesta přetnuta jednou z hlavních výpadovek z města, zatímco z druhé, té ke které jsme toho dne mířili, končila u starého opuštěného mlýna. Posledního krásnohorské mlýna, napájeného vodami Vratislavice. I když ne tak docela. K mlýnu vedl tři kilometry dlouhý kamenný náhon, nedílná součást Císařské cesty. Z druhé strany cesty vedli koleje příměstského vlaku, které se asi v polovině křížili s náhonem a dále vedli ve svahu vysoko nad ním. Ale to bylo na druhé straně. My se vyškrábali do kopce, překročili koleje, přeběhli cestu, přeskočili asi metr a půl široký náhon a ocitli se v lese, který se po pár kilometrech napojoval na les nad Panským rybníkem, ve kterém nerostli žádné houby a nikdo do něj nechodil. 

Na dnešní výpravu jsem šel já, Libor, Jirka, Honza a Radek, který do naší party tak úplně nepatřil, ale občas šel prostě s námi. Nevadilo nám to. Většinou toho moc nenamluvil a to bylo vlastně dobře. Pořád lepší, než když se do naší party chtěl vetřít ten blbec Michal, který si myslel, že ví úplně všechno a tu svou hubu snad nikdy nezavřel. I když s ostatníma to nebylo o moc lepší. 

„Hele Ríšo. Víš kam nás vůbec táhneš?“ zeptal se Libor. 

„Komu říkáš Ríšo? Ty vole neříkej mi Ríšo. Já ti taky neříkám Líbo,“ ohradil jsem se. 

„Proč by si mi říkal Líbo? Copak sem Kopečková, abys mi říkal Líbo?“

„Copak Kopečkový někdo říká Líbo? Všichni ji říkaj Libuna, protože to nesnáší,“ zapojil se do rozhovoru Jirka. „Včera mi říkala, že by se chtěla jmenovat Soňa.“

„Proč zrovna Soňa?“

„V sobotu dávali v telce Rudou Sonju. Jak tam hraje Schwarzenegger. Tak asi proto.”

„Jo to sem viděl. Conan je lepší,“ řekl jsem na to. Conana jsem zbožňoval. 

„Líbí se mi ten jeho meč.“

„Však máš meč.“

„To není meč, ale mačeta, vole.“

„Ale taky si ji našel v jeskyni. Jako Conan.“

„A jo. To mě nenapadlo. Úplně jak von.“

Libor měl pravdu. Tu mačetu jsem nalezl v jedné jeskyni na naší zahradě. Ale na rozdíl od Conanova meče, byla zakonzervována tlustou vrstvou vazelíny, takže na jejím ocelovém těle, nebyla jediná známka po rzi. A když jsem jí později ošetřil symboly z Knihy mrtvých, dokázala přeseknout i ocelovou kolejnici.

„Od kdy máte s Kopečkovou takový důvěrnosti?“ navázal Libor na předešlý rozhovor. 

„Nemáme.“

„Kecáš vole. Jedeš po ní. Seš do ní zabouchlej.“

„Seš debil? Vždyť je vošklivá. Těma svejma brejlema by dokázala podpálit i azbest, jak sou silný.“

„Jo, jako silnice. Kolik myslíš, že má dioptrií?“

„Nevím. Dvacet osm? A navíc je úplně tupá. Pořád si myslí, že ženská otěhotní, když jí dá chlap pusu.“

„To ti řekla?“

„Jo.“

„Na to, že se nemáte rádi, si nějak moc povídáte. Že vona už je s tebou těhotná.“

„Debile. Tvoje bába je těhotná.“

Jirka se rozběhl za Liborem. Ten před ním utíkal, i když byl o hlavu větší. Smál se u toho. My ostatní také. 

„Hele, co je to tady?“ ozval se vůbec poprvé od začátku naší malé výpravy Radek. 

„Tady končí náhon. Můžem se tam mrknout,“ změnil jsem směr výpravy. 

Celý areál mlýna z této strany byl obehnán drátěným plotem. Ale to pro nás nebyla žádná překážka. Plot byl zrezlý a místy povalený. Stačilo ho překročit a ocitli jsme se v úplně jiném světě. Celý les, jako by najednou ztichl. Zpěv ptáků ustal. Jediné zvuky, které teď byli slyšet, pocházely od našich kroků po starém zetlelém listí. 

Náhon končil hlubokou temnou šachtou, do které padala voda, která už dávno neměla co pohánět. Stáli jsme na vršku bývalého kamenolomu, který obklopoval mlýn ze dvou stran a na jehož hraně náhon končil a shlíželi na pozemek mlýna dole pod námi. Hlavní budova mlýna, byla třípatrová, s opadanou omítkou a částečně probořenou střechou, na jejíž úrovni jsme právě stáli. Kousek dál byla vilka bývalého majitele, která byla ve stejně zuboženém stavu. Celé tohle místo působilo zcela opuštěným a tísnivým dojmem. Bylo to jako město duchů, do kterého už dlouhá léta nikdo nevkročil. 

„No ty vole,“ řekl potichu Honza. „Spadnout do tý šachty, tak už tě nikdy nikdo nenajde. Jak myslíš, že je to hluboký.“

„To nevím, ale určitě to vede někam pod zem.“

„Cože? Ještě sem nikdy neviděl, že by bylo mlýnský kolo pod zemí.“

„Nemyslím, že tady používali mlýnský kolo. Ta budova nevypadá tak staře. Možná tady používali vodní turbínu. Proto ta šachta vede až pod zem.“

„Hele, proč všichni šeptáte?“

„A proč šeptáš ty?“

„Já nevím. Je to tady celý divný. Vůbec se mi tu nelíbí. Asi by sme měli vypadnout.“

„Hej, Richarde. Seš si jistej, že tady nikdo nebydlí?“

„Co pak by v takový ratejně moh někdo bydlet?“

„Tak co je tohle?“ ukázal Honza na jedno okno ve druhém patře budovy mlýna. 

Za špinavým sklem byla vidět stojící postava. Mohlo to být cokoliv. Stín, zapomenutá figurína. Jen kdyby se ta postava nezačala pomalu klátit ze strany na stranu. 

„Radši vypadnem,“ řekl jsem a otočil se k odchodu. Ostatní mě následovali. Ale já, jako bych v zádech cítil mráz. Jako by mě stále někdo sledoval, i když už jsme dávno zmizeli v lese a z oken mlýna na nás nebylo vidět. Ten pocit trval, dokud jsem nepřekročil povalený plot. Teprve potom zmizel. A co víc. Zpěv ptáků a všechny ostatní ruchy přírody se vrátili. 

„Hele to bylo fakt divný,“ řekl Jirka, když jsme se od mlýna trochu vzdálili.

Ten pocit tísně z nás rázem spadl. Zase jsme si přišli v pohodě a bezstarostní. 

„Co bylo divný?“ reagoval Libor. 

„Všechno ty vole. Celej ten blbej mlejn. A hlavně ten chlap za voknem.“

„Jak víš, že to byl chlap? Nebylo mu ani vidět do ksichtu.“

„Nevím. Měl chlapskou postavu. Široký ramena.“

„Třeba to byla Kopečková,“ zasmál jsem se. „Ta má taky široký ramena a chlapskou postavu. Jak Rambo.“

Kluci se tomu zasmáli. Dobrá nálada se vrátila. 

„Tak kde jsou ty jeskyně?“

„Pojďte za mnou,“ zavelel jsem a nahrnul se do čela skupiny. 

„Myslíte, že by sem s náma Kopečková někdy šla?“

„Hele vole. Ty seš do ní vopravdu zabouchlej.“

„Nejsem.“

„Tak proč vo ní pořád mluvíš?“ otočil jsem se na Jirku, který šel lesem asi pět metrů za mnou. 

Už se nikdy nedovím, co mi na to chtěl říct. Jeho oči se náhle rozšířily hrůzou. Spokojený výraz jeho tváře, vystřídalo zděšení. Nechápal jsem, co se děje, ale pak jsem si uvědomil, že se nedívá na mě. Ale někam za mě. Otočil se na patě a utíkal. 

Také jsem se otočil. Na to, co jsem spatřil, bych nikdy nezapomněl, kdyby to Necronomicon nechtěl. 

Asi pět metrů přede mnou jsem spatřil postavu muže. Byl vysoký. Měl široká ramena. Oblečený byl do roztrhaných kalhot a košile. Neměl žádné boty, ale jak se ke mně blížil rychlou klátivou chůzí, jeho kroky duněly, jako by měl na nohou kanady. 

To nebylo to nejhorší. 

Nejhorší byla jeho tvář. Tvař mrtvoly. Modrozelená opuchlá tvář s očima mléčně zakalenýma. S visícími cáry modré kůže. I jeho ruce byly modré, avšak na prstech měly dlouhé černé nehty. Jako drápy. A šel přímo po mě. 

Celé mé zhodnocení situace, od Jirkova zděšení, až po netvorovu prohlídku, netrvalo ani vteřinu. Víc času jsem stejně neměl. Už byl skoro u mě. Otočil jsem se a utíkal. Utíkal jsem lesem tam odkud jsem přišel. Nezastavoval jsem. Neohlížel se. Měl jsem pocit, že netvor je stále těsně za mnou. Cítil jsem jeho shnilé ruce na svém krku. 

Přeskočil jsem náhon, jako by měl jen půl metru šířky, přeběhl cestu, přeběhl koleje, lhostejný k vlaku, který by tou dobou mohl projíždět. Přeběhl jsem Vratislavici, bez ohledu na mokro v botách a zastavil se až vysoko na cestě pod Prokopem. Myslím, že větší výkon jsem v běhu ještě nepodal. A nebyl jsem sám. Ostatní kluci tu byli se mnou. Všichni. A všichni zadýchaní a na konci sil, jako já. 

Ale konečně jsme se mohli vydechnout. Netvor za námi nešel. 

„Zabiju vás!“ roznesl se náhle nad údolím děsivý křik. „Všechny vás zabiju!“

Neblížil se. Volání znělo odněkud z druhého břehu řeky. Ačkoliv jsme byli dostatečně daleko, v bezpečí jsme si vůbec nepřipadali. Sebrali jsme poslední zbytky sil a raději se vrátili zpátky do školy. 

Později jsme se nedokázali shodnout na tom, co jsme toho dne viděli. Jirka tvrdil, že ten muž vypadal jako utopenec. Honza tvrdil, že spíš jako zombie. Já názor neměl. Byl jsem mu ze všech nejblíž. A jestli jsem mu chtěl utéct jako ostatní, kteří mě tam mimochodem nechali, neměl jsem čas si ho prohlížet. Ale na jednom jsme se nakonec shodli všichni. Ten muž byl mrtvý. Něco tak šíleného přeci nemohlo být živé. 

 

Tak jsme tu apokalypsu nakonec přežili. A dlužno dodat, že ve zdraví. U Prokopa. Na hadry. Tedy já byl na hadry. Linda se se mnou celý druhý den nebavila. To bylo poprvé, kdy jsme měli tichou domácnost. 

Prý jsem tam obletoval nějakou kočičku. Linda ji nazvala jinak. Ale její označení oné dívky se do vysoce uměleckého díla, jako je toto, vůbec nehodí. 

Já nevěděl. Měl jsem okno jak od Microsoftu. Probudil jsem se někdy ráno, opřený o krb ve společnosti cizích lidí, kteří na tom byli stejně jako já. Od Aloise jsem se dověděl, že Linda odešla kolem druhé a že byla pěkně naštvaná. 

Mě bylo pěkně blbě. Dal jsem se trochu do pořádku a šel za ní. Ani mě nechtěla pustit do domu. Její zelené oči jsem viděl i skrze zeď, jak byla naštvaná. První bouře v ráji, ale nakonec jsem dostal milost. Poprava byla odložena na neurčito a já zavařil žehličku. Ale nakonec jsem to vyžehlil. Dvěma lístky do divadla na hru, kterou jsem vůbec nepochopil. Ale čemu se divit. Tahat lovce stínů do divadla, bylo jako tahat démona do kostela. 

A o jakou že apokalypsu to šlo?

Přeci o šťastný nový rok 2000. Spousta bláznů tvrdila, že s úderem půlnoci na 1. ledna 2000 nastane konec světa. Zase jim to nevyšlo. Dokonce ani fenomén Y2K se neodehrál. Celosvětová počítačová síť si jela veselé dál. Dokonce ani SkyNet nezaútočil. Jaká to smůla. Byl jsem vážně zklamaný. Teď abych na apokalypsu čekal až do 12.12.2012. 

Ale zpět do divadla.

Aby si někdo nemyslel, nedával jsem pozor, protože by mě hra nebavila. Nebylo to poprvé, co jsem byl s Lindou v divadle. Od té doby, co jsme spolu chodili, se ze mě stal kulturní člověk. Chodil jsem do divadla, do knihovny, dvakrát jsem byl s Lindou na plese a učil jsem se latinsky. Ale to bylo spíš pro to, že démoni neměli latinu vůbec rádi. A to i přes to, že všechna jejich jména pocházela z latiny. Vždyť kromě Legie to mezi nimi byl samý „us“. Morphus, Locutus, Invisiblus. S těmi ostatními jsem se zatím nesetkal, ale jejich jména také končila na „us“.  Až na toho prvního, ale na toho jsem myslet nechtěl. Protože jestli ten se na Zemi objeví, na všechno už bude pozdě. 

Mé nesoustředění plynulo z jediné podstatně věci. Toho parchanta, co se po celou dobu plazil po stropě divadla. Byl to jeden z nižších a tím pádem i bezejmenných démonů pekelných. Možná jméno měl, ale Locutus se o takovém podřadném tvorovi v Necronomiconu nezmiňoval. 

Byl trochu podobný tomu, kterého jsem zlikvidoval na podzim U Prokopa. Jen měl pro lidi běžnější počet končetin. Tedy čtyři. Ale to mu nijak nebránilo, aby běhal po stropě divadla jako moucha. 

Čekal jsem, kdy zaútočí, ale vůbec se k tomu neměl. A pak se naše oči setkaly. A on uhnul! Uhnul svým černým démonským pohledem. On se mě bál. Démon z pekla se bál člověka. Neuvěřitelné. Musel jsem se tomu zasmát. 

Jenomže ta scéna ve hře zrovna vtipná nebyla. Pár lidí se na mě pohoršeně podívalo. Včetně Lindy. 

‚Přestaň mi tu laskavě dělat ostudu,‘ zazněl mi v hlavě její naštvaný hlas. 

‚Promiň princezno. Když to jinak nešlo,‘ odpověděl jsem pobaveně, též myšlenkou. 

‚Co je tady tak děsně zábavného?‘

‚Mrkni nahoru,‘ zvedl jsem oči ke stropu. 

Linda mrkla a pak úplně zbledla. 

‚Ty vole, to je démon,‘ řekla vyděšeně. 

Skvělý postřeh. 

‚Neboj. Myslím, že nezaútočí. Bojí se tě.‘

‚Mě?‘

‚Asi se doma doslechl, že jsi ten největší zabiják démonů ve městě.‘

Jen se na mě podívala, jestli to myslím vážně. Nemyslel. Největší zabiják démonů ve městě, jsem byl přirozeně já. Ale její oči zase děsně zeleně zářily. Takhle zářily jen když byla naštvaná. Na mě. Nebo měla strach. 

‚Máš u sebe pětsedmu?‘

‚Mám jí v kabelce. Bez ní se po Krásné Hoře nehnu. Co chceš dělat?‘

‚Dej mi jí. Uvidíš.‘

Od události U Prokopa jsem pětsedmičku ještě trochu vyladil. Přidal jsem na ní další symbol, který eliminoval záblesk při výstřelu a další odhlučňovací symbol na závěr. Takže teď nebyl výstřel ze zbraně ani slyšet, ani vidět. A to dokonce ani v tichu divadelního sálu. 

Linda mi nenápadně posunula zbraň, tak aby si toho nikdo nevšiml. Já si ji schoval pod sako a když jsem měl démona hezky v úhlu, vystřelil. Nikdo si ničeho nevšiml. Až na démona. Tomu se kulka zaryla hned vedle hlavy. Konečně přestal pobíhat po stropě jako moucha a zastavil se. Obrátil k nám svou znetvořenou hlavu. Linda se na sedadle trochu srazila, zatímco já mu zamával. Démon vycenil zuby. Ukázal jsem mu pětsedmu. Moucha zmizela ve stínu, kde se rozplynula. Démon souboj vzdal. Alespoň prozatím. 

Vrátil jsem zbraň Lindě a pošeptal jí, že si musím odskočit. 

„Teď? Když je tady démon? Zbláznil ses?“

„Neboj princezno. Démon už se nevrátí.“

„Proč jsi si vždycky vším tak děsně jistý?“

Tak to jsem sám nevěděl. Ale jistý jsem si byl. 

Lidé, kolem kterých jsem se musel protáhnout, nesouhlasně mručeli. Právě tohle jsem na všech těchto společenských událostech miloval. Všichni byli tak upjatí a dokonalý. Jako by nikdy nechodili na záchod. 

Opustil jsem sál bočním vchodem a zamířil ke vstupu, kde byly toalety. Na chodbě nikdo nebyl. Žárovky ve světlech na zdech poblikávaly a bzučely. Dokonalá hororová atmosféra. Přesně takhle jsem to měl rád. 

Rozepl jsem si sako a za zády nahmatal rukojeť své nové mačety, pro kterou jsem ještě neměl jméno. Ještě si ho nezasloužila. Ale bylo jisté, že její čas přijde. 

Vešel jsem na toalety. I tady žárovky poblikávaly. Teplota navíc znatelně poklesla. Nejen známkou přítomnosti ducha, ale i démona byl náhlý pokles teploty. 

Procházel jsem kolem stěny s umyvadly, která byla celá pokrytá jediným velkým zrcadlem. Zastavil jsem se uprostřed. Díval jsem se na svůj odraz v zrcadle, který se s blikáním žárovek měnil v odraz démona. Tasil jsem mačetu a z otočky ťal za sebe. Ale démon tam nebyl. Něco mě popadlo za ramena a strhlo dozadu. Čekal jsem náraz na zrcadlo. Ale místo něj mě obklopila temnota. Sledoval jsem obdélník světla. Výřez toalety, která se rychle vzdalovala. Byl jsem za zrcadlem, odnášen daleko do temnoty. 

No ty vole. Teď jsem jak Alenka. 

Najednou jsem stál před svatým Prokopem. Jen nevypadal tak jak jsem si ho pamatoval. Byla z něj ruina. Hromada suti a trámů, před kterou stálo množství křížů s lidmi ukřižovanými hlavou dolů.  Nebe bylo rudé, jako by plálo ohněm. Vzduch byl horký a páchl sírou. Kolem mě se proháněly hordy nižších démonů. A z dáli přicházel Locutus ve své černé kápi. 

„Bratře,“ roztáhl své kostnaté ruce, jako by mě chtěl obejmout. 

„Kde to jsem?“

„Na Zemi, která propadla peklu.“

„Lžeš. Nic takového se nestalo.“

„Stane. Pokud mi nevrátíš mou knihu.“

„Nemohu ti ji vrátit. Nemám ji u sebe.“

„Pak mě k ní zaveď. Vím, že ji zde někde skrýváš.“

„A když ne?“

„Rozhlédni se. Tohle není moje práce. Nestvořil jsem Knihu mrtvých, abych zničil Zemi. Ale po knize teď touží všichni démoni. A všichni nejsou tak shovívavý, jako já. Musíš ji vydat mě. Jen já ji mohu ochránit.“

„Darkness club. Proč jsi nás v něm zachránil?“

Démon ztuhl. Úplně, jako by se vypnul. Nevěděl, co má odpovědět. On ani nevěděl o čem mluvím, protože on v Darknessu nebyl. 

Sekl jsem ho mačetou od krku až po pás. Apokalyptická Země zmizela. Zase jsem byl v divadle na toaletách. Otočil jsem se a ťal do démona za sebou. Přesně podle poučky, kterou jsem vtloukal do hlavy Lindě a která zněla, že jakmile vyřadíš z boje nepřítele před sebou, očekávej, že další je za tebou. Dalším švihem mačety jsem démonovi ze sálu uťal hlavu a vrátil se zpět k prvnímu. Ale ten už tam nebyl. Tělo nižšího démona se zatím začalo roztékat. Ta břečka, která se vpíjela do spár mezi dlaždicemi, vypadala jako ropa smíchaná se žlutozeleným slizem. Prostě hnus. Nechtěl bych tady dneska uklízet. 

Vrátil jsem se zpátky do sálu. Právě včas na děkovačku. Lidé pomalu začali opouštět sál. Podle mého vnímání času jsem nebyl pryč ani pět minut. Ale ve skutečnosti to muselo být déle než hodinu. 

Počkal jsem na Lindu a společně jsme šli do šatny pro kabáty. Nic neříkala. To bylo dobře. Do hovoru se dala až venku. Až když nehrozilo, že nás někdo uslyší. Mohli jsme spolu sice mluvit v myšlenkách, ale dávali jsme přednost komunikaci slovy. Pěkně po staru.

„Co se stalo? Byl jsi pryč hrozně dlouho. Už jsem o tebe měla strach.“

„Byl tam démon. Ale ne ten, kterého jsme viděli v sále. Toho jsem zlikvidoval. Tenhle byl jiný. Vlezl mi do hlavy. Snažil se mě přesvědčit, že je Locutus, že jediná šance, jak zachránit Zemi, je vydat mu Necronomicon. Tohle nebyla žádná moucha, co se nám snaží nahnat strach tím, že leze po stropě.“

„Mě teda strach nahnal. A pořádný.“

„Myslím, že to byl Mendaxus. Mistr klamu.“

„Lhář,“ doplnila za mě. 

„Tenhle parchant patří do top twelve. Víš, co to znamená?“

„Vím. Pekelná brána se znovu rozšířila. Musíme ji najít, než se sem dostane něco horšího.“

Chvíli jsme šli mlčky. Přemýšlel jsem o tom, co se dneska stalo. Pokud se sem dnes dostal vyšší démon, situace byla zlá. Tohle nebylo jako v Praze, kde se objevil Legie. Temnější brána ve studni, byla příliš slabá na to, aby mohl plně rozvinout svou moc. Jinak už by bylo dávno po nás. Přeci jen to byla druhá nejmocnější bytost v pekle.

Ale jestli se zdejší brána ještě rozšíří, pak sem pronikne v plné síle. A pak už nás nezachrání ani šest otců Patriků se všemi zvony, co jich v Krásné Hoře je. 

„Možná bychom mu ji měli dát.“

„Co. Komu?“

„Knihu. Locutovi.“

„Blázníš? Přesně na to čeká. A nejen on. Všichni démoni.“

„Ale brána se stále otevírá. Nakonec skrze ni projdou i bez knihy. A my pořád nevíme, jak se jí zbavit. Locutus by to možná věděl.“

„Locutus je démon, žádnej kámoš. Musíme postupovat systematicky. Najdem bránu, zavřeme ji, zničíme knihu.“

„Vždyť ani nevíme kde brána je. O tom, jak zničit knihu, nemluvě.“

„Řekl jsem, že musíme postupovat systematicky. Vyřešit jeden problém, pak další. Tak jak jdou za sebou. A teď máme úplně jiný problém.“

„Vážně? Jaký?“ 

„Je asi padesát metrů za námi.“

Zrovna jsme procházeli kolem hospůdky U Prokopa. Byla zavřená. V oknech byla tma. A to bylo divné. Takhle brzy večer. Takže hospoda, jako útočiště nepřipadala v úvahu. Jediné další místo, kam jsme se mohli uchýlit, byl svatý Prokop. 

Otočil jsem se. Parta buzíků od nás byla už jen dvacet metrů. Ale kvůli nim jsem se schovávat nechtěl. 

„Čau kreténi,“ slušně jsem pozdravil šestici do hladké těsné kůže oblečených upírů. „Proč vy všichni vypadáte jak bukvice, co utekli z koncertu Eltona Johna?“

„Musíš pořád všechny provokovat?“ vyjela na mě pološeptem Linda. 

„Nesnáším upíry. A nejsem sám. Copak to neslyší?“

Linda zbystřila. Všude kolem nás byl slyšet tlukot stovek, možná tisíců křídel. 

„Co je to?“

„Ti, co nesnáší upíry víc než já.“

„Ty!” řekl prostřední upír.

„Richard debile. Jmenuju se Richard, ne Ty.”

„Ty. Zabil jsi Villaina, za to zaplatíš.”

„Za Villaina? Proč? Byl to kretén.”

„Jo, to je pravda. Byl to kretén. Ale byl to starší našeho klanu. Nikdo nesmí beztrestně zabít staršího našeho klanu. Připrav se na smrt,” upír vytáhl z pod dlouhého pláště katanu.

„Až po tobě sráči,” vyslal jsem k nebi ohnivý kruh.

Nad námi, v chaotickém tanci, poletovaly stovky nižších démonů. Měli hladkou hnědou kůži, ruce s dlouhými drápy a kožnatá netopýří křídla. Obludné hlavy plné ostrých zubů. 

Původně si přišli pro mě. Ale jak jsem řekl. Jediní, koho démoni nesnáší víc než mě, jsou upíři. 

Hejno se sneslo k zemi. Neměli jsme moc času. Démonů bylo příliš. S upíry si poradí během chvilky a pak půjdou po nás. 

Běželi jsme, jak nejrychleji jsme mohli. Svatý Prokop byl ještě daleko. Ale uvnitř se svítilo. To znamenalo, že uvnitř někdo je a že bude otevřeno. Byla to naše jediná šance. Proti takové přesile byla i má mačeta krátká. 

Démoni se s upíry vypořádali rychle. Ale to už jsme byli u bočních chrámových dveří. Byly zamčené. Rukojetí mačety jsem začal bušit do staletími zčernalých, masivních dřevěných dveří. 

„Otče!“ křičeli jsme s Lin současně. 

Démoni se zformovali před chrámem jako hejno ptáků. Kroužili ve výšce, jako dravec, který vyhlíží svou kořist. 

Nechal jsem Lindu u dveří a postoupil dva kroky před ní, abych ji chránil svým tělem. 

Zvažoval jsem své možnosti. Ohnivý kruh na démony neplatí. Kletba světla je může zpomalit, ale nezastaví je. A na ostatní kouzla je jich prostě moc. Mačetou jich pár zvládnu, ale stejně nás nakonec dostanou. 

Hejno démonů naposledy zavířilo a střemhlav se sneslo dolů. Přímo na nás. 

Kdysi jsem používal symboly z Knihy mrtvých, abych uvěznil Locuta v Lindině domě. Jenomže démoni jsou jako bakterie. Časem najdou způsob, jak se s kouzly vypořádat. Obzvláště, pocházejí-li ze samotného pekla. Jediná magie, kterou překonat nedokážou, je ta křesťanská. Necronomicon drží na uzdě dvě Bible a spousta křížů. A mě napadla myšlenka, která asi nebyla tak úplně šťastná. Vždyť v mé mačetě je také zakován jeden takový mocný kříž. 

Pozvedl jsem mačetu vysoko a skrze ni vyslal ohnivý kruh proti útočícím démonů. Pekelný oheň skrze kříž svatého Vojtěcha. Šílená kombinace. 

A pak vše kolem zčernalo. 

 

Toho léta roku 1989 nebyl snad jediný den, kdyby zem nesvlažila alespoň jedna malá přeháňka.

Ale po přeháňce se vždy ukázalo sluníčko, které vysušilo mokrou trávu v parku před naším domem a my si zase mohli nerušeně hrát.

Jenomže tahle přeháňka trvala už pátý den.

Slabý, ale vytrvalý déšť, nepřetržitě smáčel okolní přírodu. Všude bylo mokro. Dokonce i před domem pod převislým jilmem, jehož dlouhé husté větve sahaly až na zem a proto pod ním obvykle bývalo sucho. Ale teď ne.

Naštěstí jsme znali ještě jedno suché místo, kde se dalo v létě schovat před deštěm. Altán na zahradě našeho domu.

Seděl jsem na lavičce v altánu a četl otrhaný komiks od Káji Saudka Lips Tullian, který jsem tu náhodou našel. 

Linda, která seděla vedle mě už nějakou dobu hřebínkem usilovně rvala vlásky jedné z panenek, které si s sebou přinesla, ve snaze, vytvořit ji na hlavičce účes.

„Richarde! Domů, večeře!“ rozlehlo se zahradou volání mé matky. 

„To je máma,“ řekl jsem očividné, „musím jít.“ 

Linda se zvedla z lavičky a posbírala panenky a hřebínky.

„Jdu taky. Sama tady nebudu.“ 

Jen dořekla, zahradou se rozlehlou volání její matky k večeři. 

Takhle to chodilo u všech. Jen volání znělo většinou do parku a po něm následovalo škemrání ostatních dětí, zda by mohl dotyčný zůstat venku o něco déle. Hra se prostě musela dohrát. 

Otevřel jsem dveře průchodu a vstoupil, Linda šla za mnou. Nesnášel jsem ten průchod. Nebylo v něm žádné osvětlení. Jediná možnost, jak nezůstat v absolutní tmě, bylo otevřít dveře dokořán a proběhnout asi deset metrů dlouhým průchodem dříve, než se dveře samy zavřely.

Vždycky jsem se bál, že se dveře zabouchnou dříve a já zůstanu ve tmě. 

Ale nestalo se vůbec nic. Tak, jako vždy jsme proběhli průchodem dříve, než nás pohltila tma. 

Zavřel jsem za sebou dveře průchodu a rozloučil se s Lindou. 

„Tak zase zítra?“ zeptal jsem se nesměle. 

Do Lindy jsem byl tajně zamilován. Ale ona o tom nevěděla. Styděl jsem se jí to říct. 

„Nevím. Táta říkal, že teď když pořád prší, rostou houby. Chtěla bych jít na houby,“ řekla a z pod trika vylovila klíč na provázku. Odemkla a bez dalšího slova zmizela ve dveřích. 

Ještě chvíli jsem tam stál a koukal na zavřené dveře. 

Příště. Příště už jí to určitě řeknu, přísahal jsem si. Ale věděl jsem, že svůj slib nedodržím. 

Otočil jsem se na patě a se svěšenou hlavou zamířil domů. 

Před naším bytem jsem z pod trika vylovil klíč na provázku a odemkl si. 

„Ahoj Richarde.“

„Ahoj tati.“

„Kde se touláš celý den?“

„S Lindou, na zahradě v altánu.“

„S Lindou? A co pak jste tam dělali?“ usmál se na mě šibalsky.

„Linda si hrála s panenkama. Já si čet tohle,“ ukázal jsem tátovi otrhaný komiks. 

„No ne! “ vykřikl radostně. „To je přeci můj starý komiks Lipse Tulliana. Kde jsi ho vzal?“

„V altánu. Pod lavicí.“

Jako by se na chvíli zamyslel. 

„Pojď. Něco ti ukážu,“ odběhl do obýváku. Šel jsem za ním. 

Z horní skříně, kam jsem zatím nedosáhl, vylovil předmět zabalený ve starém hadru. Byl plochý a hranatý. Možná kniha. 

„Tohle je mnohem lepší čtení než Lips Tullian. Mám ji od svého táty, tvého dědy. Ale smí se číst jen na jednom místě v domě.“

Jestli se do teď usmíval, najednou vypadal děsně vážně a tajemně. 

„Není to jen tak lecjaká kniha. Je tajná. A tajemná. Tak pojď. Ukážu ti ji.“

Vzal mě za ruku a vedl ven. Byl jsem zvědavý. Takové tajemství a táta mi ho teď ukáže. 

Vedl mě po schodech dolů a na dvůr ke dveřím od sklepení, které odemkl starým velkým rezavým klíčem. A potom dál. Po dlouhém schodišti dolů do podzemí. Skrze kruhový sál a chodbu osvětlenou svícemi do velkého, dalšími svícemi osvětleného podzemního sálu se stropem tak vysokým, že ve tmě nebyl vidět. 

Teprve tam z hadru vybalil knihu. Byla stará a ošklivá. Vázaná v kůži. Jako by z ní šel chlad a samotné zlo. Otřásl jsem se. Měl jsem strach. 

„Tati. Bojím se. Chci jít domů.“

Otcův výraz tváře se změnil. Najednou v ní bylo zlo. Začal jsem před ním couvat, ale on mě pevně chytl za ruku. 

„Ještě ne. Ještě musíš z knihy číst.“

„Nechci z ní číst.“

„Musíš!“ zařval na mě vztekle. Jeho oči planuly. Jeho tvář byla náhle tváří šílence. 

„Ne!“ vytrhl jsem svou ruku z jeho a utíkal zpět chodbou ozářenou svícemi. 

„Tady všechno začalo a tady to i skončí!“ zněl za mnou otcův hlas. „Jen tady dole můžeš číst z Knihy mrtvých. Musíš tu knihu číst!“

Neohlížel jsem se. Běžel jsem dál. Můj otec zešílel. Bál jsem se ho, ale jako kdybych věděl, že to, co říká, je pravda. Jako bych přesně věděl, co mi chce říct. 

 

Je tohle konec? Žádný tunel. Žádný boží soud. Jen tma?

A zima. Je mi kurevská zima. Ležím na zádech a skrze zavřená víčka vnímám světlo. Takhle peklo určitě nevypadá. 

„Otče. Probouzí se,“ jako bych z dáli slyšel Lindin hlas. 

Takže ona je tu také? Co se děje?

Pomalu jsem otevřel oči. Nejprve jsem viděl jen mlhu, ale ta se postupně začala rozplývat a já spatřil vysoko nad sebou klenutý strop. A potom mi do zorného pole vpluly dvě hvězdy. Jasně zářící zelené hvězdy. 

„Co se stalo?“ pokusil jsem se posadit, ale moc to nešlo. 

Ležel jsem v chrámu svatého Prokopa na zadní lavici. Zima mi byla proto, že i venku byla zima a chrám samozřejmě žádné vytápění neměl. Hlava mi třeštila, ale Lindina přítomnost, jako by mi dodávala sílu. 

Zelené hvězdy zmizely a nahradila je blonďatá kštice otce Patrika. Zamračil jsem se. Linda byla hezčí. 

„Co se stalo?“ zeptal se otec. 

„Na to jsem se ptal první otče.“

Otcova hlava zase zmizela. Znovu jsem se pokusil posadit. Kupodivu to šlo, i když hlava mi stále třeštila. 

Linda seděla na lavici vedle mě. Otec stál vedle lavice a sledoval mě. 

„Démoni otče. Stovky démonů. Pekelná brána musela být otevřena víc, než jsme si mysleli.“

„Musela být? A teď už není?“

„Ne otče. Teď už není.“

„Jak?“

„Mačeta. Kde je?“ rozhlédl jsem se kolem. 

Linda sáhla vedle sebe a mačetu mi podala. Vzal jsem si ji a prohlédl. Vypadala úplně stejně jako dřív. Jen z ní byla cítit nezměrná síla. 

„Ani nevíte, jak mocný nástroj jste nechali vyrobit,“ řekl jsem Lindě i otci zároveň. „Vyslal jsem pekelný oheň skrze mačetu, ve které je zakován kříž svatého Vojtěcha. Napadlo mě, že tak změním pekelný oheň na svatý, který spálí démony. Ale víc už si nějak nepamatuju.“

„Bylo to úžasné,“ vyhrkla Linda. „Jakmile se plamen dotkl mačety, změnil svou typickou rudou barvu na světle modrou. Démoni po jeho dotyku doslova explodovali. Někteří se snažili uletět, ale šířilo se to jako řetězová reakce. Od jednoho ke druhému. Myslím, že shořeli úplně všichni. Alespoň co jsem viděla, než nám otec odemkl a pomohl mi tě vtáhnout dovnitř. Omdlel jsi skoro hned.“

„Omdlel? Já? Taková démonská kapacita?“ usmál jsem se. Chtělo se mi smát. Zase jednou jsme vyvázli z předem prohraného boje.

„Proč jsi omdlel?“ zeptal se otec. 

„Kombinovat pekelný oheň s mačetou svatého Vojtěcha asi nebyl zrovna dobrý nápad, otče.“

„Mačetou svatého Vojtěcha?“

Pokrčil jsem rameny. 

„Vlastně proč ne. Ale co bude dál?“

„Brána je skoro zavřená. Ale zase se rozšíří. Bitvu jsme vyhráli. Máme čas se připravit.“

„Připravit na co?“

„Už vím, kde brána je. A jak ji natrvalo zavřít. Ale potřebuji čas.“

„Jak to víš.?“

„Měl jsem něco jako vidění.“

„Vidění? Máme se řídit viděním?“

„Otče. Celá vaše víra je postavena na proroctvích a vidění. Myslím, že nám někdo pomáhá a my toho musíme využít. Jen to chce čas.“

„Kdo nám pomáhá?“

„To byste měl vědět nejlíp, otče.“

 

Pekelná brána pod Lindiným domem byla téměř uzavřena. To byla pravda. Do města se zase na čas vrátil klid. Ale bylo jasné, že to nepotrvá dlouho. Nám to však alespoň na chvíli umožnilo zase normálně žít. 

Já zase chodil do práce. Černá vdova mi padáka nedala, protože mě tajně milovala. A Linda zase studovala tu svou univerzitu. Její kolej pro ni teď stejně byla tím nejbezpečnější místem. Díky vysvěcené studni ve sklepě se k domu žádný démon nemohl ani přiblížit. Bezpečněji už bylo jen v kostele. 

Já trávil volný čas v týdnu studiem krásnohorské historie, geologie, speleologie, chováním podzemních toků a studiem latiny s otcem Patrikem. Démoni latinu nesnáší, stejně jako upíry. Bylo na čase, přejít od pekelné magie, která byla velice zrádná k magii křesťanské, která se nejednou osvědčila. 

Víkendy jsme potom s Lindou trávili výhradně spolu. Užívali jsme si, jak jen to šlo. Poslední boj se blížil. A nikdo neměl ponětí, jak skončí. 

A k čemu ono studium krásnohorské historie? 

To ta vzpomínka na nemrtvého z roku 1993. Vím, že o všechny vzpomínky na události spojené s Necronomiconem mě připravil Necronomicon. Myslel jsem si, že mi je vrátil později za jistým účelem, který mi dosud unikal. Ale teď už vím, že to tak nebylo. Ty vzpomínky a vůbec celou historii Knihy mrtvých jsem měl v hlavě od někoho jiného. Od někoho, kdo se mi snažil pomoct. Celou dobu nade mnou držel ochrannou ruku a vzpomínka z roku 1993 byla jen posledním střípkem do mozaiky, stejně jako sen, který jsem měl ve svatém Prokopovi. Tam kde to začalo, to také skončí, volal za mnou můj otec, kterého jsem nikdy nepoznal. 

Všechno začalo v podzemním sále pod Lindiným domem, když starý pan Poláček, který dostal Necronomicon od mé matky, vyvolal Locuta. Sedmého nejmocnějšího démona pekelného a zároveň autora Knihy mrtvých. Jenomže ani s tím autorstvím to nebylo tak horké. Locutus vlastně jen nechal opsat jinou knihu, která byla v pekle už od jeho stvoření. Možná si ji trochu upravil k obrazu svému, ale stále to byla kniha, která patřila někomu jinému. A já mu ji chtěl vrátit.

Ale k tomu jsem musel najít odpověď na další otázku. Totiž jak. Jak se démoni z jeskyně dostávali. Dokonce ani oni nemohli volné projít třiceti metry skály, které nad jeskyní byly. A všechny známé vchody do jeskyně byly zasypány. Ten, který vedl ze sklepení Lindina domu se zřítil při otřesech po naší první porážce Locuta. Ten, co ústil do štoly svaté Barbory, jsem strhl po mé poslední návštěvě. Tak kudy se démoni dostávali ven? A proč jsem v devadesátém třetím narazil na nemrtvého ve starém mlýně na konci Císařské cesty? 

 

„Kam to jdeme? K Panskému rybníku? A není na koupání ještě trochu zima?“

Linda měla pravdu. Byl začátek května. Venku bylo nádherně a teplo. Sluníčko krásně hřálo a příroda kolem nás se zelenala. Ale voda v Paňáku byla stále ledová. Vím to. Zkoušel jsem ji předevčírem, ještě než Linda přijela na víkend. 

„Nejdeme k Paňáku. Chci ti něco ukázat. Není to tak daleko.“

To, co jsem chtěl Lindě ukázat se nacházelo ještě před prvním mlýnem. A abych ji to mohl ukázat, museli jsme překročit řeku na druhý břeh. Nebylo to nijak obtížné, protože vody bylo posledních pár let v řece málo. Z koryta čněla spousta oblých balvanů, přes které se dalo pohodlné přejít. Tedy alespoň pro mě. 

„Co blázníš? To nepřejdu. Ty balvany jsou moc daleko od sebe.“

Lindě se přechod přes řeku po šutrech moc nezamlouval, ale nejbližší most byl dobré dva kilometry proti proudu. Nemluvě o tom, že terén od mostu k místu, na které jsme mířili, byl neschůdný. To všechno už jsem měl dávno zmapované.

„Jinak to nejde princezno. Věř mi.“

„Ale co když uklouznu a spadnou do vody. Sám jsi říkal, že je ledová.“

Vzdychl jsem. Tohle že je lovkyně démonů?

Popadl jsem Lindu do náruče, až vyjekla, jak to nečekala. A potom jsem s ní přeskákal po balvanech na druhý břeh. Ječela celou cestu. Obzvláště ve chvíli, kdy mi na jednom vlhkém kameni ujela noha. Málem jsme šli do vody po zádech oba. Ale ustál jsem to a přenesl Lindu v pořádku na druhý břeh. 

Postavil jsem ji na nohy. Stáli jsme těsně u sebe a ona se mi podívala do očí. 

„Tohle nebylo přenesení přes práh kočko. Nejdřív zásnuby,“ mrkl jsem na ni. 

„Moc si fandíš kocoure,“ také na mě mrkla. Úplně se mi zatočila hlava. Ten pohled do jejích nádherných zelených oči byl tak hypnotizující. Chodili jsme spolu skoro dva roky, ale mě její oči vždycky dostaly. A ona to věděla. Schválně se na mě tak dívala. Hrála si se mnou. A mě se to líbilo. 

„Tak jdeme,“ probral jsem se z hypnózy a raději vyrazil. Nebylo to daleko. 

„Někdo tady před námi šel,“ upozornila mě bystrá Linda, která ukazovala na osekané větve křoví, kterým jsme se prodírali. 

„To je moje práce princezno. Už jsem tady byl, když jsem si zjišťoval všechny skutečnosti.“

„Co že jsi dělal?“ 

„Prováděl průzkum.“ 

„Průzkum?“

„Jo průzkum. V terénu. A v knihovně,“ dodal jsem potichu. 

„V terénu a... To druhé jsem nějak přeslechla.“

Mrcha jedna blonďatá. Já vím, že mě slyšela moc dobře. Zase si mě dobírá.

„V knihovně!“

„Wow. A sám? To musela být podívaná. Knihy vzplanuly rudým žárem. Knihovnici zbělely vlasy a pak se rozpadla v prach. Kočky a psi žili pohromadě…“

„Tak hele ty bloncko jedna praštěná. Cácorko bláznivá. Já tě...“ naznačoval jsem, že ji uškrtím. 

Linda se rozesmála. Já také. Tohle jsme občas dělávali. Byla to sranda. A navíc výborný způsob, jak uvolnit napětí. 

Místo, abych ji uškrtil, jsem ji obejmul a políbil. 

„Vážně jsi šel sám do knihovny? To od tebe bylo odvážné,“ řekla potom uznale. 

„Jo to bylo. Pravačku jsem z mačety nesundal. Když jsem tam s tebou, tak je to v pohodě. Ale sám...“

„Proč je to se mnou v pohodě?“

„Protože seš šprtka. A šprti se do knihovny hodí.“

„Ty!“ Linda mě chtěla dát pohlavek, ale já uhnul. 

„Tak já na tebe s uznáním a ty na mě takhle,“ stále se mě snažila zpohlavkovat a já stále uhýbal. V křoví, kterým jsme se proplétali to nešlo nijak snadno. 

„Promiň princezno. Já nechtěl. Ale nemoh sem si pomoct,“ smál jsem se. 

Konečně mě přestala mlátit. Zase jsme se líbali. Zatím jsme neušli ani deset metrů. Tímhle stylem nám cesta potrvá až do června. Ale nevadilo mi to. 

Nakonec jsme však pokračovali. 

Po dalších pár desítkách metrů jsme zastavili u vyschlého kamenného koryta, na které jsem ukázal. 

„To je ono? Co je to?“

„Náhon k Novému mlýnu.“

„To je který?“

„Starý mlýn, na konci Císařské cesty.“

Linda se na mě podívala jako na idiota. 

„Říkal jsi, že k novému mlýnu.“

„Vždyť jo. Starý mlýn dole ve městě. Vedle Vratislavice.“

„Já vím, který myslíš. Ten starý, polorozpadlý. Ve starém lomu. Tak proč mu říkáš nový?“

„Protože se tak jmenuje lásko. Nový mlýn. Velké en.“

„Tak proč si to neřekl hned ty vole.“

Zazubil jsem se. Protože schválně. To je jasný. 

„A to je všechno?“ zeptala se mě hned po významném pohledu, kterým mě poctila. 

„Ne. Projdeme se,“ ukázal jsem rukou po proudu. 

Tedy po proudu. Náhon byl úplně suchý, na což se mě Linda zeptala. 

„Už pár let je ve Vratislavici málo vody. Vlastně od povodní v devadesátém sedmém, je náhon vyschlý. Jeho první verze tady byla už někdy ve čtrnáctém století. 2760 metrů dlouhý, končící v bývalém lomu na Dolním městě. V tom lomu se dříve těžila zlatá ruda. Bylo to jediné nehlubinné ložisko zlata ve městě. Voda z náhonu pohaněla drtičku kamene. Byl to vlastně takový primitivní vodní mlýn na šutry. 

Když později přestal lom vynášet, vznikl na jeho místě klasický vodní mlýn na obilí. Ten sloužil až do roku 1897, kdy celý lom i s mlýnem koupil jistý Hans Nowotny.“

„Nowotny?“ přerušila mě Linda. 

„Jo. S dvojitým vé. Možná to byl nějaký vás předek. Ale o tom se mi nic zjistit nepodařilo.“

„Zjišťoval jsi i tohle? To muselo dát spoustu práce. A spoustu času v knihovně.“

„Jo. Nejen knihovnici zbělely vlasy.“

„Ale jdi ty. Náhodou jsi šikula. A taky trochu šprt. A mě šprti přitahují.“

„Tak hele princezno. Já vím, že ta vaše univerzita je plná maminčinejch mazánků, co si ani sami nezavážou tkaničky u bot. Přechytralejch šprtíků s ksichtama plnejma beďarů, tlustejma brejličkama a astmatem. Možná, že se ti takový chudáci líbí. Ale kvůli tomu, že jsem byl párkrát v knihovně,“ vytáhl jsem ze závěsu na zádech mačetu svatého Vojtěcha, „mě s nima nesrovnávej.“

„Á, pan drsňák. Úplně s tebe jde strach,“ vysmívala se mi. „Úplně, jako Fantomas, když se zlobí.“

„Co to meleš? Jakej Fantomas? Vždyť i obočí už mi dorostlo.“

Zase jsem mačetu schoval. Bylo na čase, neboť jsme se v takto přátelském rozhovoru dostaly po kraji náhonu až k silnici, která jej přetínala a za kterou už začínala Císařská cesta. 

Přešli jsme silnici, pod kterou tekla voda z náhonu velkou betonovou rourou, tedy tekla by, kdyby nebylo sucho a pokračovali podél náhonu po Císařské cestě. 

Tady už to Linda znala. Císařská cesta byla oblíbeným místem pro procházky Krásnohořanů všech věkových kategorií. 

„Tak pokračuj,“ pobídla mě Lin k dalšímu vyprávění. 

„Kde jsem skončil?“

„Nevíš?“

„Ne. Protože jsi mě přerušila. Kdybych přerušil já tebe, dostal bych lepáka.“

„Přerušila tě ta silnice broučku. A vůbec. Přestaň se tak rozčilovat.“

„Já se nerozčiluju.“

„Ale rozčiluješ. A mračíš se u toho. Budeš mít vrásky.“

Vrásky. To je to poslední, co by mě zrovna trápilo. 

Počkal jsem, až nás mine mladý pár s kočárkem a pokračoval ve výkladu, i když jsem musel každou chvíli zmlknout, neboť Císařská cesta byla plná lid, které ven vytáhlo krásné počasí. 

„Tak kde jsem to teda přestal?“

„Hans Nowotny.“

„Jasně. Takže,“ řekl jsem jen, abych si utřídil myšlenky. 

„Hans Nowotny. Původem Němec. Nic neobvyklého, neboť za císařského Rakouska byly Čechy Němců plné. Zakoupil bývalý lom s mlýnem roku 1897. Celý mlýn nechal zbourat a na jeho místě postavil supermoderní továrnu na barvení látek, která byla poháněna ještě supermodernější vodní turbínou poháněnou vodou z náhonu, který též prošel modernizací a místo obyčejné strouhy byl celý vyložený kamenem. Tak byl zajištěn lepší průtok a mnohem snazší údržba. Celé to místo nakonec dostalo jméno Nový mlýn, i když už s mlýnem nemělo nic společného. 

Krom barvírny si na pozemku lomu postavil i rodinné sídlo v barokním stylu, který byl v té době velmi oblíbený. 

Barvírně se dařilo a to především kvůli vlastnímu zdroji energie, přelomové Francisově turbíně. 

Náhon, podél něhož právě procházíme, ústí na vrcholu lomu ve výšce dvaceti tří metrů. Ale aby byla Francisova turbína maximálně efektivní, potřebuje spád minimálně čtyřicet metrů. Proto byla v lomu zbudovaná šachta o hloubce dalších dvaceti metrů, zakončena takzvanou turbínovou halou, ve které je Karlíkova továrna na čokoládu.“

Tak to byl hodně chabý pokus o vtip. Linda se ani neusmála. Jen pozvedla obočí. Raději jsem pokračoval. 

„Takže jak jsem řekl. Barvírně se dařilo a to až do roku 1945 kdy byla rodina pana Nowotneho odsunuta z republiky spolu s ostatními Němci a to i přes to, že zde žila a pracovala nejméně po sedm generací. Jednou skopčák, navždy skopčák. A to mu ani spolupráci s náckama neprokázali. Stejně šel. 

Po jeho odchodu zůstala továrna uzavřena. Po několika letech sice byla snaha ji znovu zprovoznit, ale tou dobou byla nepoužívaná a nijak neošetřená Francisova turbína mrtvá. Po letech už nebyla šance ji znovu zprovoznit. Byly tu nějaké nápady, jak budovu továrny využít. Třeba přestavět ji na obytný dům. Jenomže tou dobou už byli u moci komunisti. A těm se zase nehodil barokní zámeček, který na pozemku stál. A tak byl celý areál mlýna oplocen a pomalu zchátral, až do dnešního žalostného stavu. To je asi tak historie Nového mlýna v kostce.“

„Dobře. To je moc hezké povídání. Ale co to má společného s námi?“

„Pojď ukážu ti to.“

Během rozhovoru jsme došli až na konec Císařské cesty, která se odkláněla od náhonu a strmě klesala až k silnici, která obkružovala areál Nového mlýna a pod kterou protékala samotná Vratislavice z jejíhož horního toku byl náhon napájen. 

Těsně před areálem mlýna vedla přes řeku lávka. Tou se mohli dostat pěší na druhý břeh do čtvrti rodinných domků s názvem Dolní město. 

Přešli jsme lávku a po druhém břehu došli naproti Novému mlýnu. 

Ty budovy byly ve strašném stavu. Opadaná omítka. Vymlácena okna. Částečně propadlá střecha, ze které vyrůstali malé břízky. Celý areál mlýna působil tísnivým, ba děsivý dojmem. Pro mě a pro Lindu z něj vyzařovalo čiré zlo. 

„Taky to cítíš lásko?“

„Jo, teď už jo. Z toho místa jde strach. Určitě s ním není něco v pořádku.“

„A teď se podívej tam dolů,“ ukázal jsem na strmý sráz pod silnicí na protějším břehu, který tvořil pravý břeh řeky. 

V jednom místě z něj trčela dva metry široká, betonová roura, ze které vytékala voda. 

„Co je to? Kanál?“ zeptala se Lin. 

„To je odtok z náhonu. Voda padá šachtou na turbínu, kde ji předá energii a potom odtéká zpět do Vratislavice.“

„Aha. A co z toho plyne?“

„Proto jsem tě provedl po celé délce náhonu. Od jeho začátku, až na konec. Vážně sis ničeho nevšimla?“

Linda jen pokročilá rameny a zakroutila hlavou. Ale potom v úžasu otevřela pusu. Došlo ji to.

„Je sucho. V náhonu není žádná voda. Tak jak to, že z téhle roury teče?“

„Chytrá holka. Z tebe jednou něco bude,“ pochválil jsem Lin a málem dostal facku. 

„Vrátíme se zpátky na Císařskou a já ti cestou povím další část mého bádání.“

Vrátili jsme se k lávce a potom zpět na Císařskou cestu. Ten kopec, který na ni vedl byl opravdu velice strmý. Nahoru jsme vylezli lehce zadýchaní. Linda se postavila na okraj metr a půl širokého náhonu a dívala se do něj. Ale na jeho dně nebylo nic než uschlé listí. Podívala se směrem k mlýnu, ale tam nic spatřit nemohla, neboť náhon se ztrácel v neudržovaném lese. Popošli jsme o pár desítek metrů zpět po cestě a usadili se na jednu z mnoha laviček po Císařské cestě rozesetých. 

„Vzpomínáš na podzemní řeku v jeskyni pod vaším domem?“ pokračoval jsem ve výkladu. 

„Na tu si vzpomínáš spíš ty. Táhl jsi mě jí v bezvědomí po tom, co jsi porazil Locuta.“

Jo. To byl skvělej zážitek. 

„Správně. Ale ta řeka není žádným tajemstvím. Ví se o ni už skoro sedmset let. Poprvé na ni narazili havíři, razicí štolu svaté Barbory. Další do ní porazili z kruhového sálu pod vaším domem. 

Ale co není tak známé je výprava z roku 1963. Tehdy se našla parta odvážlivců, kteří chtěli zjistit nejen kam řeka ústí, ale také kde pramení. Jako vstupní bod do tunelu řeky si vybrali štolu svaté Barbory. Bylo jich šest. Rozděleni byli na dva týmy. Jeden tým šel po proudu, druhý proti. Ani jeden se nevrátil. Záchranná výprava byla zformována záhy. Ani ta se nevrátila. Další pátrání tehdejší úřady zakázali jako příliš nebezpečné. Štola svaté Barbory byla uzavřena a na celou záležitost se postupně zapomnělo. Nakonec se ujala verze, že štola svaté Barbory je uzavřena z důvodu nestability, jak jsme se mohli sami přesvědčit, při exkurzi do štoly svatého Jiří.

To jsou fakta. A teď přichází na řadu trocha té dedukce. 

Původně jsme si mysleli, že pekelná brána pod vaším domem se otevřela poté, co pan Poláček v roce 89 vyvolal démona. Ale co když tam ta brána byla daleko dříve. A co když proklela obě výpravy. Z jeskyňářů se stali nemrtvý. Jedni prošli tunelem řeky až pod hřbitov Svaté Trojice, kde připravili půdu pro Johnnieho. A druhá se dostala až do opuštěného turbínového sálu, který byl vyhlouben těsně vedle tunelu řeky, aniž by o tom někdo věděl. Řeka mohla časem sama prorazit tenkou stěnu do sálu. Ale protože je mlýn opuštěný, nikdo o tom neví. Proto z té roury pod mlýnem vytéká voda, i když je náhon suchý.“

„Proto jste zde jako kluci potkali nemrtvého. Nejen že se dostal do turbínového sálu, ale i ven z něj. Do mlýna a pak do lesa ve kterém vás honil. To celkem dává smysl.“

„Přesně tak. A my nejen, že jsme objevili ústí podzemní řeky. Navíc jsme našli další vchod do jeskyně pod vaším domem. Do jeskyně, kde je neustále otevřená pekelná brána. Jediné místo, kde může být zničená Kniha mrtvých.“

„Takže zase pod zem?“ zeptala se smutně Linda. 

„Takže zase pod zem. Jen bych byl radši, kdybys tam nemusela. Bude to…“

„Já vím,“ položila mi prst na rty. „Bude to nebezpečné. Ale já tam s tebou musím jít. Sám to dobře víš. Spolu jsme to začali, spolu to dokončíme.“

S tím jsem tak docela nesouhlasil. My nic nezačali. To démoni. Ale my to dokončíme. Tím jsem si byl jistý. I když jsem stejně jako Linda nevěděl proč. 

„Mrknem na konec náhonu?“ navrhl jsem. 

„Proč?  Co když tam budou tamti?“

„Ne tamti,“ zavrčel jsem. „Mě zajímá jenom jeden. Stejně na ně narazíme, až půjdeme dolů. Proč si na příště neušetřit trochu práce.“

„Ty se chceš pomstít.“

„To si piš, že chci. Když na mě tenkrát vyběh, málem jsem se posral. Kdybych na to setkání nezapomněl, byl bych vysranej ještě dneska. Dlužím mu to. Takže jdeme?“

Pomohl jsem Lindě překonat metr a půl široký vodní náhon. Vůbec se jí do jeho přeskakování nechtělo. Prý je to na ní moc daleko. Přitom vím, že dokáže doskočit mnohem dál. Ale jakmile má někdo pod sebou dvou metrovou hloubku, hned se cítí nejistý. Nakonec jsem se musel přes náhon rozkročit a při přeskoku jí jistit. Ještě, že ten náhon není širší. Nějaké to bojové umění sice ovládám. Ale gymnasta, jako Van Damme fakt nejsem. 

Nejprve jsme navštívili mělké jeskyně, u kterých na nás kdysi zaútočil nemrtvý. Posvítil jsem si do vnitř ohnivý kruhem. Kdyby v nich byly, ven by se vypotácely jen ohořelé nemrtvoly. Ale jeskyně byly prázdné. 

Vrátili jsme se zpět k náhonu a po jeho okraji pomalu pokračovali k jeho konci. Ten povalený zrezivělý plot tam ještě pořád byl. Stejně povalený a zrezivělý, jak jsem si ho pamatoval. V okamžiku jeho překročení, jako by se svět kolem nás změnil. Veškeré ruchy přírody ustaly. Obklopila nás tíseň. Pocit strachu zesílil. Tehdy jsem si to neuvědomoval, ale dnes už jsem věděl, že tady číhá něco mnohem horšího, než je parta přiblblých modrozelených zombií.

Přesunul jsem si Lindu, která šla po mé pravé straně na levou. Významně se na mě podívala. Už věděla, co to znamená. V případě nebezpečí, musela být má práva strana volná. 

Levačkou jsem ji chytil za ruku, zatím co pravačkou jsem obejmul rukojeť mačety pověšené na zádech. Palcem jsem odjistil patentku, držící mačetu v pouzdru. Takto jsem mohl tasit během zlomku sekundy. Pocit nebezpečí sílil. 

Linda ani nedutala. Její zelené oči zářily, jako dva obrovské smaragdy. Měla strach. Ale to já také. Tohle místo v člověku vyvolávalo tíseň a mrazení v zádech. Každý jiný člověk by vzal nohy na ramena. A my byli jiní. Ale jiní než ostatní. Pokračovali jsme dál. 

Zastavil jsem asi deset metrů od hrany lomu. Dál jsem nešel. Nebylo třeba. Věděl jsem, co tam uvidím. Dvacetimetrovou propast. Temné ústí šachty do turbínové haly. Polorozpadlý dům bývalé barvírny. A možná i temné stíny. 

Nechtěl jsem jít až ke hraně útesu z jediného důvodu. V případě napadení bych neměl kam ustoupit. 

Linda pustila mou ruku a pokračovala dál. Já zatím sledoval okolí. Byli tady. Cítil jsem je. Jen jsem je neviděl. Zatím.

„Richarde,“ ozval se za mnou Lindin hlas. „Tam v okně někdo je. Dívá se na mě.“

Přesně, jako tenkrát na mě. 

„Pojď zpátky ke mně,“ přikázal jsem. Linda pochopila. Tón mého hlasu ji musel prozradit vše. Na protesty teď nebylo kdy. 

„Dva metry za mnou, kryj mi záda. Kdyby něco, křič. Jinak mlč.“

Další rozkaz, ale důležitý. Dva metry proto, abych měl volný prostor pro práci s mačetou. Dokud mlčela, vše bylo v pořádku. Pokud by zaječela vím, kde je problém. 

Chvíli jsem počkal a potom hodil okem za sebe. Linda klečela na jednom koleni dva metry za mnou, otočená zády. Takhle naše oči pokryly celý prostor. 

A pak přišli oni. Respektive nepřišli. Už tam byli. Schováni pod zetlelým listím, které jako by najednou ožilo. Začalo se nadzvedávat. Zombie vylezli ze svých skrýší. To bylo zajímavé. Tohle byla jasná past. Jenomže takhle se zombie nikdy nechovají. Nikdy neplánují. Někdo je musel ovládat. 

Bylo jich pět. Vytvořili kolem nás půlkruh. Linda stále mlčela. To bylo dobré znamení. V zádech jsem žádného neměl. Ten, kdo je ovládal, si nejspíš myslel, že dvaceti metrová propast v zádech je dostatečná pojistka na to, abych neutekl. Ale já útěk v plánu neměl. 

„Ty!“ ozvalo se syčivým hlasem, ztichlým lesem. 

Všichni démoni měli syčivý hlas. A všichni vždy začínali stejně. Nevěděl jsem proč. Prosté ahoj by bohatě stačilo. 

Zem pod mýma nohama začala rytmicky dunět. Někdo se rychle blížil. Už jsem ho mohl spatřit. 

Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatoval. Modrozelený hranatý obličej. Černá kštice. Mohutná postava. Ruce s černými drápy. 

Jedné věci na nemrtvých jsem si všiml už dávno. Jejich těla se nerozkládají tak rychle, jako těla mrtvých. Asi je chrání nemrtvá kletba. Ta pětice přede mnou vypadala zchátrale, ale rozhodně ne na to, že by byli mrtvý padesát let. Ale ten habán, jejich šéf, vypadal úplně stejně jako před sedmi lety. Jeho tělo chránilo před rozkladem ještě něco. Něco mnohem temnějšího než nemrtvá kletba. 

Démon. Démon v těle mrtvého jeskyňáře. 

„Minule jsi mi unikl. Ale teď už tě nic nezachrání,“ syčel démon hrozivým hlasem. 

„Takže si na mě pamatuješ. A vyhrožuješ. Hmm. Asi jsi dlouho nebyl doma. Alespoň e-mail sis mohl sčeknout. Alespoň bys věděl, do čeho jdeš,“ vytáhl jsem ze závěsu mačetu. 

Démon pokynul rukou. Zombie zaútočili. Moc jsme si nepokecali. Škoda. 

Mačeta párkrát zasvištěla a k zemi se skácela pětice bezhlavých mrtvol. Hračka. 

S démonem to ani nehlo. Výraz jeho mrtvolné tváře byl pořád stejně kamenný. Dokonalý pokerface. Jen jeho oči rudě žhnuly. 

„Já vím, kdo ty jsi. Moriartus. Ten, kdo ovládá mrtvé. Jedenáctý nejmocnější pekelný démon.“

Démonovi lehce cukl koutek úst. Mé znalosti démonů ho asi překvapili. 

„Vážně bys měl alespoň občas brnknout domu. Zjistit co je nového. Pozdravit se s bratry. Locutem. Morphem. Legií. Ty všechny jsem porazil. Co myslíš, že bude s tebou?“

„Lžeš!“

„Nelžu sráči. Nejsem démon.“

Tentokrát jsem zaútočil já. Čekal jsem, že Moriartus bude mít tužší kořínek. Jenomže tady teď úřadovala mačeta svatého Vojtěcha. Démon neměl nejmenší šanci. Rozsekal jsem jeho tělo na několik kusů, které se okamžitě roztékali v černozelenou slizkou břečku, vpíjející se do suchého listí. 

Zpěv ptáků se vrátil. A s ním všechny ruchy okolního lesa. Pocit ohrožení zmizel. Tohle místo bylo po letech zase bezpečné. 

 

Večer jsme se sešli s otcem Patrikem U Prokopa. Vyprávěli jsme mu, co jsme objevili a kterého démona jsme poslali do pekla tentokrát. Už při našem vyprávění nebyl ani tak bledý, jako dřív. Nejspíš si zvykl. 

„Takže co máte v plánu teď?“ zeptal se, když jsme domluvili. 

„Musíme tam dolů. A to i s Knihou mrtvých. Projdeme do tunelu řeky skrze turbínovou halu. Podle odhadů to do jeskyně s branou nejsou ani tři kilometry. Takže hračka.“

„A kdo všechno tam půjde?“

„Jen já a Linda.“

„Proč?“ zeptal se otec, ale bylo na něm vidět, jak se mu ulevilo. 

„Protože to tak má být. Neptejte se, proč otče. Jediné, co vám k tomu můžu říct je, že to prostě vím. Někdo řídí naše kroky a ten někdo to tak chce.“

„A nenapadlo tě třeba, že ten někdo je Bůh?“

„Napadlo otče. A to je taky jediný důvod, proč věřím tomu, že by to mohlo vyjít.“

Otec na to nic neřekl. Jen se napil vína. Také jsem se napil. Piva samozřejmě. 

„Ale my máme větší problém, než je naše víra.“

„Opravdu? Co může být většího?“

„Ta podzemní řeka. Podle odtoku pod mlýnem je v ní teď dost vody. Navíc to může být jen její část. Další může klidně pokračovat tunelem do původního ústi. Takže samotný tunel pro nás může být neprůchozí. Nebo jen s velkými obtížemi. Každopádně voda v řece bude ledová. A já nemám ledovou vodu vůbec rád.“

„A co tedy navrhuješ?“

„Musíme řeku odklonit. Nebo alespoň zatarasit přítok na nezbytně nutnou dobu.“

„Aha,“ řekl jen otec. 

„Aha,“ řekl jsem já. „To musím vážně všechno vymyslet já?“

„Já jsem jen kněz. O zastavení toku podzemní řeky nic nevím.“

„Já taky ne. Ale znám někoho, kdo by to vědět mohl.“

„Čus bambus,“ ozval se mi jeho typický pozdrav v zádech. 

Otočil jsem se. Za mnou stál jediný člověk, na kterého jsem se v této věci mohl spolehnout. Bývalý člen speciálního úderného oddílu. Specialista na zbraně a jak jsem se nedávno dozvěděl, také na výbušniny. 

„Fici! Nazdar ty vole!“ pozdravil jsem radostně svého kamaráda. Jednoho ze dvou, kteří se mnou přežili Dickův hřbitovní příběh. Toho, který mě kryl v Darkness klubu a to vše bez ptaní a bez ohledu na vlastní bezpečí. 

Fici se posadil k našemu stolu a nepromluvil, dokud do sebe na ex neotočil jedno Krásnohorské. Otec ho s despektem sledoval. Fici si toho nemohl nevšimnout. 

„Co je padre? Církev je snad proti pivu?“

„Otec se nadechl v odpověď, ale pak místo k Ficimu, promluvil ke mně.

„Nechápu, jakým přínosem pro nás tenhle člověk může být.“

„Hele padre. Sedím naproti vám. Co kdyby ste se zeptal rovnou mě.“

Otec se znovu nadechl. Nejspíš chtěl Ficimu vytknout oslovení padre, jako mě tenkrát na koleji. Ale Linda mu nedala příležitost. 

„Ale no tak, hoši. Zklidníme ty vášně. Všichni tři.“

Tentokrát jsem se v odpověď nadechl já. Jak všichni tři? Vždyť já vůbec nic neřekl. 

Linda se na mě významně podívala. Zase jsem vydechl a raději mlčel. 

„Tak co jsi zjistil?“ zeptala se Ficiho po chvíli ticha. 

„Je to mnohem lepší, než jsem očekával. Hladina v kráteru po svaté Trojici nedosahuje ani tři metrů. Zával do tunelu podzemní řeky tvoří jen pár větších balvanů. Téměř všechna voda mezi nimi uniká, proto není jezírko ani po dvou letech plné. Navíc je v něm voda dokonale průzračná. Při dobrém světle je zával tunelu vidět i ze břehu. Myslím, že všechno by mohla vyřešit jedna malá bomba.“

„Bomba?“

„Ano otče. Bomba. Taková ta věc, co rozprskne lidi po ulici na karbanátky. Ale my ji použijeme jinak.“

„A kde takovou bombu seženeme?“ vyptávala se dál Linda. Mě se nikdo na nic neptal. Jako bych tam nebyl. 

„Vyrobíme ji. Není to nic složitého, když se ví jak na to. Stačí trocha ledku, pár běžně dostupných chemikálií, hrst střelného prachu a elektrická rozbuška. Všechno se to uzavře do vodotěsného sudu a na laně spustí do odtoku. Proud strhne bombu do tunelu. Pak už ji stačí jen dálkové odpálit. 

Výbuch způsobí zával, který přehradí řeku, dokud se zase neprotrhne.“

„Neprotrhne?“

„Ano. Až bude tunel uzavřený, hladina v kráteru začne rychle stoupat. A s ní i tlak na zátku. Možná vydrží na vždy a možná ani ne pár hodin. To se nedá nijak odhadnout.“

„Takže budeme počítat raději s tím horším,“ pustili mě konečně taky ke slovu. 

„Dobře. Fici, ty běž sestrojit bombu. Já s Lin se připravíme na cestu pod zem. Otče, pro vás mám úkol nejdůležitější. Budete se za nás modlit.“

„To dělám od té doby, co vás znám,“ usmál se otec. 

„Takže kdy to provedem?“ zeptal se Fici. 

„Za jak dlouho budeš mít bombu?“ 

„Dva dny.“

„Fajn. Provedeme to tedy příští týden v…“

Nedomluvili jsem. Světla U Prokopa náhle zhasla. 

„Ó mio dio!“ ozval se z poza baru Aloisův hlas. 

Docela jsem ho chápal. Takhle nějak to začalo i minule. 

„Teď pochopíte, proč se bojíte tmy,“ zasyčel místností démonův hlas. 

V témže okamžiku místnost prozářil stroboskop bílého světla. Vycházelo od ústí hlavně Ficiho pé devadesátky, která na sobě měla jen odhlučňovací kouzlo. Proto nebyla střelba slyšet, ale záblesky výstřelu vidět ano. Fici vystřílel celý zásobník speciálně upravených, protidémonských střel do místa, ze kterého svítily dva temné rudé body. Démonovi oči. 

Přepnul jsem se do nočního módu. Démon stál u stěny s jednou rukou nataženou před sebou. Před rukou se ve vzduchu vznášelo padesát lesklých střel 5,7x28 milimetrů. 

„No ty vole. To je Neo,“ nezmohl jsem se na nic jiného. Opravdu to vypadalo, jako ve finální scéně z Matrixu, kde Neo pohybem ruky, zastavil kulky agentů. 

Ale démon moc jako Keanu Reeves nevypadal. Spíš jako Locutus. Také na sobě měl černý hrubý plášť s kápí. Také mu nebylo vidět do obličeje. Jen jeho rudé démonské oči z pod kápě zářily. A ještě jednoho rozdílu jsem si všiml. Tenhle démon svíral v ruce meč. Obrovský ocelový obouruční meč s čepelí širokou nejméně deset centimetrů a snad dva metry dlouhou.

Tohle musel být Gladius. Ten, co kosí nepřátele mečem. Čtvrtý pekelný démon. 

„Utečte,“ houkl jsem za sebe. „Běžte, tady ničemu nepomůžete.“

Linda s Ficim a otcem Patrikem se rychle odebrali k zadnímu východu na terasu. Alois se k nim u dveří připojil a všichni společně odešli ven. Ještě, že Alois měl dnes oficiální sanitární den a nebyli tu žádní hosté. 

„Bídný červe,“ zasyčel démonův hlas. „Vydej mi Locutovu knihu.“

Bídný červe? Takhle mi ještě nikdo neřekl. 

„Hele! Ty pekelná vykopávko!“ zakřičel jsem na démona. „Já vím, že vy slizký kreatury toho normálně moc nenamluvíte. Ale proč kurva všichni chcete tu posranou knížku?!“

„Až zničím toho, jenž porazil mé bratry a získám knihu knih, stane se ze mě nejmocnější démon. Vládce pekla! Cha, cha, cha!“

„Cha, cha, cha. A já myslel, že kniha knih je Bible. No nic. 

„Asi ti budu muset zkazit celej večer! Ale knihu ti nedám!“

„Pak zemři,“ démon zaútočil. 

Vždycky mě zajímalo, jak by ze mě chtěli dostat knihu, když bych byl mrtvý. Protože se na její skrýš nikdy neptali. Jak by pak zjistili, kde kniha je, když bych jim to nemohl říct. 

Odpověď jsem našel, jak jinak než v Knize mrtvých. 

Necromancerus. Ten, který vyslýchá mrtvé. Poslední démon z top dvanáctky. Ten nejposlednější ze všech. Dokonce i jeho bratři jim opovrhovali. Ale o výslech mého mrtvého těla by se požádat nestyděli. 

Ale proč vyslýchat mé mrtvé tělo, když by měli mou nesmrtelnou duši? Anebo neměli? 

Gladiův meč zasvištěl. Tedy zasvištěl. Má mačeta svištěla. Tohle byl zvuk, jako by kolem prolétala bé padesát dvojka. Úplně mi to rozhodlo ofinku. Sotva mi stačila nějaká narůst po tom, co mi vlasy shořely na Lindině koleji. A teď tohle. 

Meči jsem se vyhnul. Postavit se něčemu takovému do cesty, byla prostá sebevražda. 

Démon pokračoval v útoku. Tentokrát vedl úder z vrchu dolů. Opět jsem se mu ladně vyhnul. Meč udeřil do jednoho z Aloisových masivních hospodských stolů, který se rozletěl na třísky. 

Důvod proč lidé vyměnili těžké obouruční meče za lehké a hbité kordy byl zjevný. Rychlost. Ať démon udeřil, kam chtěl, já už tam dávno nebyl. 

Pohrával jsem si sním. Kdyby to byl člověk, brzy by padl únavou k zemi. Ale tohle byl démon. Nemohl se unavit. Byl čas skončit se hrou a změnit taktiku. Tak tedy stará dobrá klasika. 

Nechal jsem démona ještě jednou promáchnout a kotoulem se mu dostal do zad, kde jsem mu přeťal obě achilovky naráz. Ano. I démoni mají Achillovu patu. 

Skácel se k zemi, jako podťatá hrušeň. Potom už to bylo jednoduché. Stačilo mu nedat šanci na odvetu. 

První jsem mu usekl ruce. Pěkně u ramen, aby ho snad nenapadlo útočit na mě jejich pahýly. Potom nohy. Šlo to ztuha. Démonovi nohy byly silné, jako můj trup. 

Pak už to šlo snadno. S torzem těla se blbě bojuje dokonce i démonům. 

Přetočil jsem si ho na záda, abych mu viděl do tváře. Byl to vážně hnus. Myslím, že Fešákus mezi démony nebyl. 

Nevypadal zrovna nadšeně. Asi jsem mu vážně zkazil celý večer. 

„Nakonec stejně skončíš u nás. Navěky budeš trpět v mukách spolu se svým ot…“

Vrazil jsem démonovi mačetu do řadami ostrých zubů posázených úst. Do té jeho velké nevymáchané huby! Už jsem měl těch jeho keců dost. Bavilo mě sledovat, jak se dusí vlastní černou krví. 

Ne na dlouho. 

Rozsekal jsem jeho zrůdnou hlavu na maličké kousíčky. Jeho tělo se rozteklo v nechutnou, páchnoucí černo žluto zeleno bílou břečku. Vypadalo to jako obrovský nechutný kemr, vytažený rovnou ze somrákovy paty. Prostě hnus. Tohle až uvidí Alois, sekne to s ním. Vlastně ne, rozhlédl jsem se po zdemolované hospodě. Tohle s ním sekne. Hned ve dveřích. 

 

Alois ten šok nakonec přežil. Seklo by to s ním hned ve dveřích. Ale to by mu nejprve nějaké museli zbýt. Gladius vzal demolici krčmy opravdu důkladně. Všechny stoly, židle a celý výčep byl na odpis. Jen hromada skla a třísek. Jediné, co po boji s démonem zbylo, byl jeho obrovský obouruční meč. 

Ficiho napadlo, že prodejem meče by se dala alespoň částečně zamáznout škoda na vybavení krčmy. Byl to opravdu nádherný meč. Ač byl Gladius zrůda, jeho meč byla špičková kovářská práce. Ale sám si ho jistě nevyráběl. Mohli jsme ho střelit nějakému milovníku chladných zbraní za těžký peníz, jak řekl Fici. Špatný nápad, prodávat pekelný meč nějakému šílenci do zbraní. 

Napadlo mě, že bych si ho schoval pod postel. Přidal ho do své sbírky zbraní. Ale asi by se pod ní nevešel. I se záštitou a jílcem měl na délku dva a půl metru, ale má postel byla standartní délky. Tedy dvoumetrová. Meč by z pod ní asi trochu čouhal. 

Nápad s rozřezáním a roztavením meče jsme nakonec taky zavrhli. Sekl jsem do jeho ostří svou mačetou. A ne jednou. Asi po půl hodině usilovně práce se mi do ostří meče podařilo vyseknout ani ne milimetrový zoubek. Chtěl bych vidět, co by něco takového dokázalo přeříznout. Nehledě na to, že pokud má mačeta dokázala přijmout energii z relikvie svatého Vojtěcha, mohla by z roztaveného pekelného meče přejít energie do předmětu, který by z něho byl odlit. Třeba do sady příborů. Pekelná poslední večeře. To vážně nikdo nechce. 

Nakonec jsme meč odnesly do krypty pod svatým Prokopem, kde jsme ho důkladně ukryli. Při troše štěstí ho tam nikdy nikdo nenajde a nebude tak moci ztropit nějakou neplechu. 

A potom už byl čas vyrazit pod zem. Pokud se sem tak snadno dastal Gladius, brána musela být otevřená v téměř plné síle. Na její uzavření nezbývalo mnoho času. Prostě jsme sebou museli hodit. 

 

Naposledy jsem se rozhlédl, jestli nás někdo nesleduje a potom přesekl mačetou masivní ocelový řetěz, jistící hlavní bránu na pozemek Nového mlýna. 

S Lin jsme proklouzli dovnitř a já drátem spojil řetěz, aby to z venku vypadalo stejně jako dřív. Tedy, že je brána zajištěna. Potom jsme šli rovnou do hlavní budovy bývalé barvírny. 

Před naší výpravou jsme se pokoušeli sehnat nějaké plány budovy, ale neměli jsme příliš štěstí. I to byl důvod, proč jsme do budovy vstoupily tak brzo před začátkem akce. Museli jsme najít vchod do turbínové haly a navíc zde na nás mohlo čekat překvapení v podobě dalších nemrtvých. Nesměli jsme nic ponechat náhodě. Víc jak jeden pokus jsme prostě neměli. 

Hlavní dveře do budovy někdo vykopl už dávno před námi. Z budovy šel chlad a zápach hniloby. Zdivo bylo vlhké, omítka opadaná. Těch několik kusů nábytku a vybavení, které tu zbylo, bylo potaženo rzí a plísní. Moc zdravě to tu nevypadalo. 

Podle kreseb na zdech, odpadků a několika vyhaslých ohnišť, se tu museli skrývat bezdomovci. Ale nemyslel jsem, že na nějakého narazíme. Předpokládal jsem, že všichni, kdo po roce 1963 vstoupili na pozemek Nového mlýna, už ho nikdy neopustili. Alespoň ne jako živý. 

Pomalu jsme postupovali přízemím budovy, ve snaze najít vchod do podzemí. Na okamžik jsem zastavil. Z horních pater jsem zaslechl nějaké zvuky. Byly tam. Zombie. Tím jsem si byl jistý. Za téměř čtyřicet let museli na pozemek Nového mlýna vstoupit desítky lidí. Bezdomovců, tuláků, zvědavců, dětí toužících po dobrodružství, jako my tenkrát. Nikdo z nich se nevrátil. A pokud nepřešli tunelem podzemní řeky do jeskyně pod Lindiným domem, nebo dál do jeskyně pod Svatou Trojicí, museli být pořád tady. Jenomže na to teď nebyl čas. Budova barvírny byla docela rozlehlá. Její prohledání by zabralo spoustu času. A my ho tolik neměli. 

Zkontroloval jsem hodinky. Ano já měl hodinky. Poprvé od doby, co mé původní digitálky posloužily jako časovaná roznětka, která zažehla tuny výbušnin pod hřbitovem Svaté Trojice, jsem měl na ruce hodinky. Byly to jen obyčejné digitálky za tři stovky, z hodinářství dole na Palackého náměstí v Krásné Hoře. Neměli ani podsvícení, ale to já nepotřeboval. Mě stačil jen čas, neboť načasování bylo pro naši akci důležité. 

Pomalu a potichu jsme prošli celé přízemí budovy a nakonec jsme našli, co jsme hledali. Vchod do suterénu. Anebo si vchod našel nás? 

Z širokých kovových dveří na konci jedné z chodeb se na nás vyřítil jeden z nemrtvých. Slovo nemrtvý jsem použil záměrně, neboť tohle nebyl zombík. Pohyboval se děsně rychle. Útočil dlouhou ocelovou tyčí. To zombíci nedělali. Trochu mě zaskočil. V přítmí chodby osvětlené jen mdlým světlem pronikajícím dovnitř skrze špinavá, na půl vymlácená okna, zvenku zarostlá křovím, jsem si ho všiml na poslední chvíli. Moje blbost, že jsem neměl oči přepnuté do nočního módu. 

Odstrčil jsem Lindu stranou. Ocelová trubka třískla o zem mezi námi. Z podlahy vyletělo pár jisker. Nemrtvý znovu pozvedl trubku vysoko nad hlavu. A to byl jeho konec. My byli dva a on mohl zaútočit jen na jednoho. Nemohl si vybrat. Linda ho střelila pé devadesátkou mezi oči. Jediné, co při tom bylo slyšet, byl praskot nemrtvého lebky, roztříštěné Lindinou střelbou. I Ficiho zbraň jsem ošetřil kouzly, tak aby byla naprosto nehlučná. A potom ji dal Lindě. Na podzemní operaci to chtělo lepší kvér, než byla pětsedma, kterou na oplátku vyfasoval Fici. Musela mu stačit. Při operaci „Kráter“ jsme žádné potíže nečekali. 

Nemrtvý se odporoučel k podlaze. Upravené střely ráže 5,7 milimetrů měly vážně sílu. Nemrtvého hlava byla všude kolem. 

Zvuky z horních pater se začaly přibližovat. Prošli jsme dveřmi do suterénu a zavřeli za sebou. Potom jsem je zajistil kouzly. Nemrtvý jimi neprojdou. Na cíl mise, budeme mít klid. Tedy v případě, že nemrtvý nebudou i zde. Proto jsme i suterénem museli procházet opatrně. Tady dole byla úplná tma. Já v nočním módu viděl dobře, ale Lin byla omezena jen na světlo, vycházející z jedné z mnohých baterek, které jsme s sebou měli. 

Vůbec jsme byli docela dobře vybavení. Oba jsme měli zelené kvalitní kapsáče, zastrčené do vysokých pevných bot. Kožené motorkářské bundy s chrániči na ramenou, loktech a zádech. To kdyby zas jeden z nás klouzal po ostrých skalách v jeskyni. V batohu na zádech jsme nesli helmy a tenké lyžařské kombinézy. Přesně takové, do jaké jsem se oblékl vloni na horách. V podzemí bude kosa. Obzvláště v tunelu ledové podzemní řeky. Podchlazení nás minule málem zabilo, nebylo nutné si to zopakovat. A spoustu svítidel. Baterky na baterky. Baterky na kličku. Baterky, kterými se pro rozsvícení muselo zatřást a spoustu chemických tyčinek, které svítil po rozlomení. Také nějaké magnesiové pochodně, svítící i pod vodou jsme měli. Všechno tohle mě stálo téměř celou moji výplatu. Především ty kožené bundy a boty. Jestli to dneska přežiju, řeknu si o zvýšení platu. Budu drsnej. Vletím do kanceláře a řeknu. Šéfova, buď přidáš, nebo jdu. A budu doufat, že nepůjdu. 

Vstup do turbínové haly jsme našli záhy. Masivní ocelové dveře. Otevřené. Byla z nich slyšet tekoucí voda. Naše podzemní řeka. 

Vešli jsme dovnitř. Na to, co jsem spatřil jsem nebyl až tak připraven. Ale mohl jsem to čekat, po tom, co jsem o podobných dílech zjistil. 

Stáli jsme na ochozu, na vrcholu hluboké betonové šachty. Zvedl jsem hlavu a spatřil tenký proužek denního světla. Nad námi byla padací vrata, vedoucí na povrch. Všechno to zařízení sem nějak dostat museli. Ale důležitější bylo to dole. Hluboko dole. Šachta byl čtverec o straně asi pěti metrů. Ale co bylo hlavní, dobrých dvacet metrů hluboký. A na jeho dno vedlo jen úzké kovové schodiště. A asi nemusím říkat, proč mě to tak vyděsilo. Celá šachta byla díky vodě, která ji protékala vlhká. Voda se srážela na betonových zdech a také na kovové konstrukci schodiště, které bylo úplně zrezivělé. Jestli nás tohle unese, bude to zázrak. Ale nemrtvý se po schodišti museli dostat nahoru. Ovšem těžko říct, jestli dnes, nebo před čtyřiceti lety. Vůbec se mi po schodišti dolů nechtělo. 

Linda zlomila jednu svítící tyčinku a hodila ji dolů. Letěla dlouho a dole cinkla o něco kovového. 

„Tak co, jdeme?“ zeptala se. „Nebo snad chceš žít věčně?“

„To už jsem někde slyšel.“

„To říkala Valerie Conanovi.“

„No jo. To je fakt. Jak jen jsem mohl zapomenout. Ale taky je fakt, že ve dvojce už si nezahrála.“

„Nebuď posera. Když to schodiště vydrželo do teď, deset minut ještě vydrží,“ mrkla na mě a vyrazila. 

Schodiště pod Lindinými sotva padesáti kilogramy, jen lehce zavrzalo. To mi dalo naději. Počkal jsem, až sestoupí o jedno patro a vyrazil za ní. 

Pode mnou schodiště zavrzalo o trochu víc, ale jinak se zdálo, že vydrží. Šli jsme pomalu a v klidu, abychom nadělali co nejméně vibrací. Hukot podzemní řeky pod námi stále sílil. Do toho se přidával chlad. Venku bylo příjemných jarních dvacet stupňů, ale tady dole téměř mrzlo. Především kvůli ledové vodě, která celé místo ochlazovala. 

Každou chvíli jsem čekal, že se kovové schodiště vytrhne z betonové stěny a mi se zřítíme dolů, kde si rozbijeme hlavy o Francisovu turbínu. Ale nic takového se nestalo. Za chvíli jsme byli bezpečně dole. 

Prohlížel jsem si ten zázrak moderní techniky konce devatenáctého století. Vlastně toho moc vidět nebylo. Velké ozubené soukolí, napojené na generátor, který jako by vystřihli z Titanicu. Všechno úplně zrezivělé. Dokonce tak moc, že ocelová roura, sloužící jako odtok od turbíny, byla úplně děravá. Kdyby nebyla, celá šachta by byla pod vodou, neboť podzemní řeka se valila otvorem ve zdi, jako vodopád. 

Měla obrovskou sílu. Nahlédl jsem do otvoru. Bylo to přesně tak, jak jsem si myslel. Kamenná stěna dělící tunel řeky od šachty, byla nanejvýš pět centimetrů silná. Dělníci, kteří šachtu hloubili, vlastně měli obrovské štěstí. Kdyby do tunelu porazili, celá práce by přišla na zmar. Na tom všem bylo asi patnáct centimetrů betonu. Nikde žádná ocel. Na konci devatenáctého století si s nějakými výztužemi asi hlavu nelámali. Ale šachta pořád stála. Jen v ní zel asi dva metry široký a půl metru vysoký otvor, kterým se do šachty valila ledová voda, aby ji o patro níže opustila prorezlou odtokovou rourou o průměru dva metry. Byla to vlastně obrovská souhra náhod. Jinak by byla šachta plná vody. 

Posadili jsme se na schodiště a čekali. Ještě nám zabývala asi půlhodina času. Ale podzemní řeka dělala strašný randál, při kterém nebylo slyšet vlastního slova. 

Vyřkl jsem jedno zaklínadlo a veškerý hluk ustal. Jestli byl pohled na řítící se vodní masu děsivý, teď v nastalém tichu, byl úplně omračující. 

„Nedívej se tam,“ řekl jsem Lindě. „Dívej se na mě.“

Linda poslechla. 

„Jak dlouho ještě?“ 

Koukl jsem na hodinky. 

„Sedmnáct minut. Měli bychom se obléknout.“

Vybalili jsme z batohu lyžařské kombinézy. Byly úžasné tenké a přitom dokázaly ochránit i před tuhým mrazem. Oblékli jsme si je a na vrch přidali naší koženou výstroj. Takhle nám v tunelu řeky i v jeskyni pod domem, bude krásně teplo. Ne jako minule, když jsem vláčel zmrzlou Lindu v bezvědomí do štoly svaté Barbory. Brr. Úplně jsem se při té vzpomínce oklepal. 

„Co když už se nevrátíme?“ zeptala se Linda v nastalém tichu. 

„Vrátíme lásko. Vždycky jsme se vrátili. Dokážeme to i tentokrát.“

„Zase si tak děsně věříš. Jak to, že jsi si vždycky vším tak jistý.“

„To já nevím. Jen vím, že to tak musí být. Prostě tomu věřím. Vždyť je to jednoduché. Dojdeme do jeskyně. Trochu si začarujeme. Uzavřeme bránu a zase půjdeme. Žádná věda,“ usmál jsem se. 

Ale Linda se nemalá. Linda se bála. Její zelené oči zářily tak, že jsem ani nemusel být v nočním módu, abych své okolí viděl. 

Raději jsem z batohu vyndal dvě energetické tyčky a dvě plechovky Pepsi. Cukr. Rychlá energie, kterou dnes budeme potřebovat. 

Znovu jsem zkontroloval čas. 

„Dvě minuty. Připrav se,“ oznámil jsem Lindě. 

„Tři, dva, jedna teď.“

Samozřejmě se nestalo vůbec nic. Na „Teď“ měl Fici odpálit bombu v kráteru Svaté Trojice, která měla uzavřít tunel podzemní řeky. Ale mi byli od kráteru dobrých pět kilometrů vzdušnou čarou. Navíc dvacet metrů pod zemí, obklopeni odhlučňovacím kouzlem. Neslyšeli bychom, ani kdyby nám nad hlavou vybuchla atomová bomba. 

Podle odhadů vzdálenosti a profilu podzemní řeky, jsme spočítali, že voda by měla přestat proudit přibližně za patnáct minut po výbuchu. Takže jsme měli ještě chvilku čas. Tedy jestli Fici neselhal. Mohlo se stát cokoliv. Bomba mohla selhat, nebo vybuchnout jinak, než bylo v plánu a tunel řeky nezavalit. Nebo si ho mohl někdo všimnou, zavolat benga a k odpalu nemuselo vůbec dojít. Co bych teď dal za to, abych mohl s Ficim mluvit v myšlenkách na neomezenou vzdálenost, jako s Lindou. Jasně. V dnešní době existují takové vymoženosti, jako vysílačky a mobilní telefony. Ale k čemu nám tady byly. Jen si zkuste vlézt dvacet metrů pod zem a zavolat si. 

To čekání bylo ubíjející. Každá minuta se táhla jako hodina. Teorie relativity v praxi. Ale nakonec začal proud řeky slábnout a to docela rychle. Výbuch bomby v kráteru musel vyjít přesně podle plánu, neboť rychlý pokles proudu znamenal, že uzavření tunelu proběhlo naráz. Jediným rychlým závalem. Konečně jsme mohli vyrazit. 

Na hodinkách jsem si nastavil odpočet na dvě hodiny. Jak říkal Fici. Zával může vydržet na vždy a nebo taky ne. Dvě hodiny byl náš mezní čas. Ale doufal jsem, že zával vydrží déle. Do jeskyně to byly tři kilometry, ale vzdušnou čarou. Tunel mohl mít mnoho zákrut, které mohly cestu prodloužit o další kilometry. Museli jsme spěchat. 

Zpočátku se nám šlo dobře. Kamenným hladkým korytem, protékal jen malý potůček, ne větší než ten při naší poslední návštěvě, když bylo sucho. Tunel řeky byl většinou kruhového tvaru o průměru nejméně tři metrů, takže jsme mohli jít narovnaní a cesta nám hezky ubíhala. Ale potom se terén změnil. 

Ze dna tunelu čněly ostré skály a koryto bylo poseto malými tůňkami vody. Hodil jsem do jedné takové svítící tyčinku. Klesala tak dlouho až se nám její svit v ledové vodě úplně ztratil. Musela být hodně hluboká. Ale naštěstí se daly všechny tůně nějak obejít. Až na tu poslední. 

Té by neřekl tůňka ani Rákosníček. Bylo to normální podzemní jezero. Jezero plné ledové vody rozprostírající se od jedné zakřivené stěny tunelu ke druhé. Nejméně dvacet metrů dlouhé. A podle svítící tyčky, nejméně pět metrů hluboké. Těžko se to dalo odhadnout, ale ponořit se do černé ledové vody, se mi fakt nechtělo. 

„Co teď? Přeplaveme?“ zeptala se Linda. 

„Blázníš? Voda je ledová. Na druhou stranu se nedostaneme. Nevydržíme ani dvě minuty.“

„Pche. Padavko. Rose vydržela uprostřed Atlantiku až do konce filmu.“

„Rose jo. Ale Jack ne.“

„Tak co chceš dělat?“ 

„Vzpomínáš tenkrát u vás, jak jsem levitoval nad postelí? Od té doby jsem trochu trénoval. Svlékni se.“

„Proč?“

Kdybychom spadli do vody, ať se máme do čeho obléknout.“

Linda se svlékla. Já také. Naše věci jsem namačkal do batohů, které jsem přehodil na druhou stranu jezera. Bylo to daleko. Ale pro někoho, kdo dokáže hodit mačetu na vzdálenost dvou set metrů, je nějaký hod batohem na dvacet metrů hračka. 

Linda se klepala přede mnou. V tunelu byla kosa. Pára nám stoupala od úst. V nočním módu jsem ji viděl jako černé oblaky na šedém pozadí. Lindina světlá kůže vypadala jako stříbrná. Noční mód měnil barvy naprosto nepředpokládaným způsobem, ale jediné, co změnit nedokázal, byly její oči. Tak nadpozemsky krásné, zářivé zelené drahokamy, které jsem dokázal vidět i na kilometry daleko pokud zrovna měla strach a nebo byla naštvaná. Naštvaná byla většinou na mě, ale teď měla strach. Ani mě se do ledové vody nechtělo. Zimu jsem nesnášel. A ve vodě, která má jen pár stupňů nad nulou zima byla. A kurevská. 

„Tak jdeme na to,“ chytl jsem ji do náruče. A pak ji zase položil. Na něco jsem zapomněl. Zapálil jsem jednu z magneziových pochodní, které jsme měli od Ficiho a hodil ji na druhý břeh. 

„Jestli spadneme, plav přímo ke světlu. Neohlížej se, jen plav, jak nejrychleji dokážeš. Až budeš na břehu, rychle se oblékni. A neboj se. Budu hned za tebou.“

Jen přikývla. Její oči se rozzářily ještě víc. 

Vypl jsem noční mód. Potom i Lindinu baterku, kterou křečovitě svírala v ruce. Vzal jsem ji do náruče. A soustředil se. Soustředil se na dva zelené body v jinak dokonalé tmě. To pro ni jsem to chtěl dokázat. 

Najednou jsem ucítil, jak se mé nohy odlepují od země. Najednou jsem se vznášel asi deset centimetrů vysoko s Lindou v náručí.  Soustředil jsem se na červené světlo v dáli. Světlo magnéziové pochodně, ke které jsem se chtěl dostat. Dal jsem se do pohybu. Plachtil jsem nad černou vodní hladinou skoro jako Superman. Superman, který drží v náručí nahou Louis Laneovou. Byla to bomba. Najednou se mě zmocnila euforie. Potichu jsem si začal broukat Supermanovu znělku. Linda se usmívala. Ve tmě jsem to neviděl, ale cítil jsem to. V pohodě jsme doplachtili až na druhý břeh, kde jsem hladce přistál na studené skále. 

Rychle jsme se oblékli a pokračovali dál. Linda konečně přestala drkotat zuby. Pohyb ji zahřál.

Další cesta byla namáhavá, avšak prostá jakýchkoliv nepřekonatelný překážek. 

„Už jsme blízko.“

„Jak to víš?“ 

„Posviť si v pravo.“

Linda posvítila baterkou na pravou stěnu. Po chvíli kužel světla nalezl otvor ve stěně. Asi půl metru široký, metr nad zemí. 

„To je štola svaté Barbory.“

„To tudy jsi mě táhl v bezvědomí?“

„Jo.“

„Je to děsně úzké. A vysoko. Jak jsi mě tudy protáhl?“ 

„No. Lehký to nebylo. Naštěstí nevážíš třicet kilo ani s postelí.“

„Vážím čtyřicet osm kilo, ty náfuko.“

„Vlastně nešlo ani tak o váhu, jako o objem. Nejvíc práce mi dalo, procpat tě tamtudy přes prsa.“

„Každá nemá to štěstí, aby byla plochá, jako baterka. Jestli ti to vadí, najdi si jinou.“

„Ale já si nestěžuju. A na víc. Ať s kozama, nebo bez. Zelenooký blondýny se shánějí dost těžko.“

„Zato namachrovanejch debílků je všude spousta.“

Tak to jsme byli celý my. Pár set metrů od otevřené pekelné brány a stejně jsme si ze sebe navzájem dokázali dělat legraci. To jsem na Lindě miloval. Proto jsem ji tolik zbožňoval. 

„Co to bylo?“ zeptala se po chvíli chůze vyděšený hlasem. 

Já o nich už nějakou dobu věděl. Byli všude. Lezli po stropě i po stěnách tunelu. Byli jich desítky. V nočním módu jsem je viděl docela dobře. 

„Nižší démoni,“ odpověděl jsem. „Ale nemusíš se bát. Prchají před námi, jako švábi.“

Byla to pravda. Nižší démoni se nás báli. Sledovali nás. Ale zaútočit se neodvážili.

A pak jsme konečně došli do jeskyně. Po příchodu jsem měl v plánu vyslat ke stropu ohnivý kruh, který by nám, především Lindě, posvítil. Ale ani toho nebylo třeba. Uprostřed jeskyně zela pekelná jáma. Brána do podsvětí, ze které sálal rudý žár, který se odrážel od stropu jeskyně a celou ji osvětloval. A také jeskyni hezky ohříval. Až sem se pod lyžařskou kombinézou začal potit. Ale mě to nevadilo. Já měl teplo rád. 

Stejně jsem ke stropu vyslal ohnivý kruh. Kvůli Lindě, aby lépe viděla. 

Jeskyní se rozlehl hluk střelby z pé devadesátky. Tady dole má odhlučňovací kouzla nefungovala. 

Zrovna se na nás řítila horda asi dvaceti nižších démonů. Buď sebrali odvahu, nebo je někdo vyslal. Někdo mocnější, než byli oni. Ale pé devadesátka je zklidnila. K řevu automatu se přidal i řev raněných démonů. Zbytek tlupy se stáhl. 

Pohlédl jsem na Lindu. Klečela na jednom koleni, pažbu zbraně pevně zapřenou do ramene. Mířila rychle a přesně. A byla při tom tak děsně sexy. Až mě to málem stálo život. 

Uskočil jsem na poslední chvíli. A to jenom proto, že jsem slyšel svist jeho meče. Útočil ze zadu. Parchant křivej. Ale co čekat od démona. Tasil jsem mačetu a pustil se do souboje. Měl zahnutý japonský meč. A černou japonskou zbroj. Proč? To jsem nevěděl. Japonci jsou přeci budhisti. A budhisti přece peklo nemají. 

Každopádně jsem věděl o koho jde. Tohle byl Armisus. Čtvrtý, nebo pátý vyšší démon. Nějak jsem si zrovna nemohl vzpomenout. Ono se vůbec dost těžko přemýšlí, když vás chce někdo rozsekat katanou. Armisus byl zakován ve své černé zbroji. Byl velice rychlý. Jeho meč svištěl kolem, jako stříbrná šmouha. Chvilku mě to bavilo, ale pak jsem si všiml, že nižší démoni se k nám začínají stahovat. A Linda měla jen pět zásobníků. Teď už jen čtyři. 

Tak fajn. Usekl jsem Armisovi ruku s mečem. A potom ho rozsekal na kusy. To nižší démony přesvědčilo, aby se zase stáhli. 

A pak se objevil on. Démon, jenž sepsal Knihu mrtvých. Autor Necronomiconu Ex-Mortis osobně. 

„Bratře,“ zasyčel jeskyní jeho hlas. „Konečně jsi přišel. Přinesl mi mou knihu.“ 

„Jak vím, že ji odneseš zpátky? Jak vím, že uzavřeš pekelnou bránu?“

„Máš mé slovo. Kniha na Zem nepatří, byla to chyba. Vrátím ji zpět do pekla. Všechno tohle skončí. Věř mi, bratře.“

Věřit démonovi? To určitě. 

Vytáhl jsem z batohu knihu zabalenou v hadru a předstoupil před démona. 

Veškerý pohyb v jeskyni, jako by ustal. Nižší démoni přestali rejdit kolem. Jako by čekali na vyhlášení Oskara za nejlepší herecký výkon. Toho měl nejspíš dostat Locutus, ale já mu na jeho lži neskončil. Podal jsem mu knihu zabalenou v hadrech a ustoupil k Lindě. Všiml jsem si totiž ještě něčeho. 

Země pod mýma nohama se začala chvět. Z dálky jsem slyšel dunění, které pomalu nabývalo na síle. Nemusel jsem být jasnovidec, abych věděl, co se děje. Zával v tunelu u Svaté Trojice povolil a na nás se řítila masa chladné vody. Nezbývalo mnoho času. 

Takže tak jak jsem si to naplánoval to dnes neskončí. Ale skončí to. Skončí to teď a tady. Ukončím to přesně tak, jak jsem na začátku slíbil. 

Klekl jsem si na jedno koleno vedle Lin a vzal si od ní pé devadesátku. Skrze její mířidla jsem pozoroval démona, který stále držel v rukách před sebou knihu zabalenou v hadrech. 

„Začni lásko.“

Linda sundala ze zad batoh a z něj vytáhla knihu, která v hadrech zabalená nebyla. Našla stránku s příslušným textem, což nebylo vůbec jednoduché, neboť kniha měnila pořadí stránek podle toho, jak se jí to samotné líbilo a začala potichu číst. 

Démon si nás vůbec nevšímal. On měl svou knihu, kterou se zrovna snažil vybalit ze starých hadrů. Mě zatím zněla do ucha tichá latina. 

To byl ten pravý duvod, proč musela jít Linda pod zem se mnou. Text, který jsem potřeboval přečíst, byl psán jazykem Boha a jeho andělů. Jazykem, kterému rozuměl ten, kdo mohl všechno ukončit. A na latinu byla Linda mnohem lepší než já.

Locutovi se konečně podařilo rozbalit knihu. Náhle vzplál jasným žlutým světlem. Démoni by si neměli hrát s obrázkovou Biblí pro děti. 

Linda četla dál. A to i když Locutus, který se z šoku z Boží knihy rychle otřepal, vydal povel k útoku. 

Pé devadesátka rvala nižší démony na hadry. Linda stále nepřestávala číst. 

Locutus zaútočil. Otcem Patrikem posvěcené střelivo dělalo zázraky. Ale jednoho z nejmocnějších démonů pekla zastavit nedokázalo. Pořád se blížil a Linda ještě neskončila. Postavil jsem se před ní abych ji ochránil. Ale když jsem střílel na Locuta, zase se k nám přibližovali nižší démoni. Vytáhl jsem ze závěsu mačetu svatého Vojtěcha a vší silou hodil. 

Démon byl nepoučitelný. Už jednou jsem mu hozenou mačetou proklál hruď. A on neuhnul ani tentokrát. Mačeta mu projela hrudí a odhodila ho nejméně o deset metrů zpátky. Zůstal ležet. Ne zvedal se. Ostatní démoni přestali útočit a stáhli se. Zvuk z tunelu stále sílil. 

Poklekl jsem před Lindou a počkal až dočte latinský text. Netrvalo to dlouho. 

Pohlédl jsem jí do očí. Do těch nádherných zářivých zelených očí. 

Zvuk z tunelu už přímo řval. 

Z očí ji tekly slzy. Věděla, co teď přijde. 

‚Vyšlo to?‘ zeptala se myšlenkou, neboť přes rachot valící se z tunelu, nebylo nic slyšet. 

‚Vyšlo. Zachránili jsme svět. Jen už to neuvidíme.‘

Objali jsme se. 

‚To, že jsem tě poznala, byla nejlepší věc v mém životě. Jsem za to moc ráda. A ničeho nelituji. Miluji tě broučku.‘

‚Miluju tě princezno,‘ bylo jediné, na co jsem se ještě zmohl. 

Pevně jsem ji objal a zavřel oči. Snad se tam na druhé straně zase sejdeme. 

 

„Proč jsi mě přivolal,“ rozlehl se jeskyní jasný a nezvykle příjemný hlas. Byl pevný, ale hrozbu jsem z něj necítil. 

Uvědomil jsem si, že burácení vody náhle ustalo. Otevřel jsem oči a rozhlédl se. Necelé dva metry od nás stála černá masa vodní stěny, zamrzlá v čase. Podíval jsem se na Lin. Z očí ji tekly slzy, které zůstali viset ve vzduchu. Konečně mi došlo, co se stalo. Čas se zastavil. Stejně, jako tenkrát v Darknessu. 

Konečně jsem se podíval k pekelné bráně, odkud vycházel onen hlas. Ta bytost, která ke mně promluvila, byla naprosto úžasná. Celá zářila. Sledovali mě její pronikavé modré oči. Ale to nejúžasnější byla její křídla. Rozvinutá do obdivuhodné délky. Poskládaná z tisíců sněhobílých per. Bylo to naprosto neuvěřitelné a jen těžko popsatelné. Přede mnou stál první démon, kterého Linda vyvolala. 

„Rozhlédni se,“ odpověděl jsem na jeho otázku. 

Locutus, též zamrzlý v čase se právě zvedal ze země s mou mačetou v ruce, pohled upřený na Lin, která stále svírala Necronomicon. 

„Locutus, můj sedmý. Často se vrací na zemi, i když jsem mu to zakázal. Ale démoni už jsou takový. “

„A to víš, že tvůj sedmý se dal na dráhu spisovatele?“ ukázal jsem prvnímu Knihu mrtvých. 

První  přimhouřiloči a natáhl ruku. Došel jsem k němu, knihu mu podal a vrátil se k Lin, aniž bych z něj spustil oči. 

První chvíli listoval knihou. Jeho nádhernou zářící tvář pokřivil vztek.

“Má kniha?” řekl nevěřícně. “On opsal mou knihu a přinesl ji na Zem?”

První knihu zaklapl a máchl levou rukou. Locutus se rozprskl na atomy a zmizel. Má mačeta, kterou svíral v ruce, cinkla o kamenné dno jeskyně.

„Tahle kniha na zem nepatří,“ řekl a roztrhl knihu ve dví. 

Tak dlouho jsem se jí neúspěšně snažil zničit. Nešlo to. A on ji přetrhl, jako by to byl jen tenký list papíru. Obě poloviny v jeho rukou vzplály jasným rudým plamenem. Za okamžik z nich zůstal jenom popel, propadající mezi jeho prsty. Kniha mrtvých, byla minulostí. 

„Proč jsi se pasoval do role prvního démona?“ zeptal jsem se na otázku, která mi vrtala hlavou od té doby, co jsem zjistil, že prvním pekelný démonem, není nikdo jiný než Lucifer. Světlonoš. Padlý anděl. 

„Mezi démony vládne přísná hierarchie. Nikdy by nepřestali bojovat o místo prvního. Proto jsem prvním já. Proto se už celé věky snaží dostat na Zemi, kde by mohli vládnout vlastnímu peklu. Ale na to ještě nenadešel čas. Země jednou bude má, tak jak to Otec slíbil. Jenom má, ne ostatních démonů. Ty jsi jim v tom zabránil. Pomohl jsi mi. A teď já pomohu tobě. Co chceš?“

„Zachraň ji. Odnes ji domu. Není to její boj. Nesmí kvůli mně zemřít.“

„Vy lidi. A váš smysl pro sebeobětování.“

To už jsem jednou slyšel. Od Locuta.

„To Otec vám tenhle smysl dal. Nesouhlasil jsem s ním. Proto jsem skončil tam kde jsem. Bojovali jste s mými démony. Používali pekelnou magii. Za to patříte mě. Oba. Ale Otcova pravidla jsou jasná. Nelze je porušit. S Otcem se nevyjednává.

 Vím, že vy dva o nás píšete knihu. Postarejte se jen o jednu věc. Až budete psát o mě. Buďte shovívavý.“

Padlý anděl zmizel. Čas se vrátil a nás pohltila ledová temnota. 

 

Cítil jsem teplo v zádech. Měl jsem zavřené oči, ale skrze zavřená víčka, jsem viděl světlo. Spoustu světla. 

Pomalu jsem otevřel oči. Když jsem se rozkoukal, zjistil jsem, že klečím před dřevěnou lavičkou, na které leží Linda. Její oči byly zavřené. Její hruď se pomalu zvedla a zase klesala. Linda dýchala, byla živá. Vypadalo to, že jen spí. 

To teplo, které jsem cítil, bylo slunce, které se mi opíralo do zad. Rozhlédl jsem se kolem. Tohle místo jsem poznával. Byl to park u Muzea havířů. Ten, ve kterém skončila naše první výprava do podzemí. Linda dokonce ležela na té samé lavičce. 

Musel jsem se svléknout. Polední sluníčko pražilo jako kráva a já na sobě měl všechno. Koženou bundu i lyžařskou kombinézu. Bylo mi hrozné vedro. Polední sluníčko. Zajímavé. Zase jsme v podzemí strávili celý den, i když podle mě to nebyly ani dvě hodiny.

Začal jsem se svlékat. A zjistil další překvapení. Pod koženou bundou v koženém závěsu, vězela má mačeta. Mačeta svatého Vojtěcha, která měla navždy zůstat v jeskyni pod Lindiným domem. 

Linda se probudila právě v okamžiku, kdy jsem před ní stál jen v trenýrkách. 

Její zelené oči zamžourali do poledního slunce. Prohlédla si mě a beze slova se též začala svlékat. Muselo ji být stejné vedro jako mě. 

Seděli jsme na lavičce v parku jen ve spodním prádle s hromadou šatstva před sebou. Vychutnávali jsme si paprsky jarního slunce, hladící naší obnaženou kůži. Bylo nám tak fajn. 

Kniha mrtvých byla zničená, pekelná brána nadobro uzavřená. A my dva, ač to byl zázrak, jsme byli stále spolu, stále živý. 

„Lucifer ví o naší knize. Prý máme být shovívavý, až o něm budeme psát.“

„Vážně jsi viděl anděla?“

„Ano. Byl překrásný.“

„A spravedlivý. Zachránil nás.“

„Ne on. To ty jsi nás zachránila lásko.“

 

Ďábelské síly jsou mocné. Jsou věčné a existují i dnes. Ta pohádka je pravdivá. Ďábel existuje. Bůh existuje. A osud nás lidi závisí na tom, koho se rozhodneme následovat. Ed Warren. 

 

 DHP25horrorstory

Světlá stránka temnoty

 

 
 

 

 

 

dhp25.cz - všechna práva vyhrazena