Stará fara

 

DHP25horrorstory

Emil Friedberg

Světlá stránka temnoty

Stará fara

Rychlý dvojitý sek. Z prava vlevo, šikmo přes hruď. Poklek, změna úhlu a další sek z leva do prava přes břicho. Teď jsi bokem k útočníkovi. Tvůj útok ho nezabil, ale ochromil. Máš čas, zkontrolovat záda. V případě útoku do zad, vedeš sek obráceně. Zleva vpravo přes hruď nahoru a když už jsi nahoře, změníš úhel a sekneš ho z prava do leva přes krk. Další útočník je ochromen. Zase kontroluješ záda. Člověk by byl mrtvý, ale zombíka tímhle z boje nevyřadíš. Takže pravděpodobně tam bude ten samej, co jsi ho už dvakrát sekla. Bodneš ho do krku, až na páteř, tím přerušíš míchu, vyřadíš ho z boje. Opět si kontroluješ záda."

Tak tohle byla teorie. Ale praxi žádná teorie nenahradí. 

Když se Linda konečně vrátila domů na letní prázdniny, splnil jsem svůj slib a učil ji techniku boje s mačetou, dole na naší zahradě. Cvičili jsme skoro každý den. Linda měla talent. Velice rychle se s mačetou sžila. Byla čím dál rychlejší. Neměl jsem z toho radost. Nerad jsem viděl, jak se z ní stává další nebezpečnej parchant, jako já. Jenomže v jednom měla pravdu. Kdyby se tenkrát v Darknessu dokázala bránit, nemusel bych vyvolat démona, aby nás zachránil. Možná. 

"A co když můj protivník bude mít také sečnou zbraň. Jak se mu ubráním?" zeptala se mě jednoho letního večera Linda. 

"Zombíci nepoužívají zbraně lásko," odpověděl jsem. 

"Ale upíři ano. V Darknessu jich měli spousty."

To byla pravda. V Darknessu měli i pravé samurajské meče, které museli mít šílenou cenu. S tím co jsem do teď Lindu naučil, by si dokázala poradit s jakýmkoliv nemrtvým, nebo člověkem, byť ozbrojeným, ale bez výcviku. Ale na upíra by to nestačilo. Bylo načase přejít od bojových sestav k reálnému výcviku boje. Jen jsem se modlil, aby to co jí učím, nemusela nikdy použít. 

"Mačeta má oproti jiným sečným zbraním výhodu ve své délce a hmotnosti. Boj s ní je jako tanec," začal jsem svou první lekci. 

"Není nezbytně nutné, vždy vykrýt protivníkovu ránu."

Linda zaútočila, tak jak jsem ji učil. Provedl jsem úkrok stranou, sklonil se, nechal ji promáchnout, vlastní mačetou jistil, aby nemohla vést sek zpět a přiložil ji mačetu na krk. Jednoduché, ale velmi účinné. 

Samozřejmě jsme netrénovali s ostrými mačetami. Na výcvik bohatě stačily dva rovné klacky. Také jsem Lindu neučil přesně můj styl boje, který byl částečně založen na síle, kterou jsem získal od démona. I do Lindy přešlo něco z démonovi síly, ale stále to byla velmi křehká dívka. Proto jsem při jejím výcviku kladl důraz především na rychlost a přesnost. Z Lindy se pomalu, ale jistě stávala Machete chica asesina. Prostě děsně nebezpečná dívka. 

 

"Hej, mladej! Jestli máš natankováno, tak s tím křápem vodjeď!" 

"No jo," mávl jsem rukou na týpka v BMW, nasedl do auta a popojel na parkoviště. 

Auto bylo prázdné. Ale Lindu s Luckou a Simonou jsem viděl kousek vlevo na lavičce pod slunečníkem. Asi se jim nechtělo čekat v tom vedru v autě. Zaparkoval jsem a šel k nim. 

"Kde jsou ti dva?" zeptal jsem se holek. 

Vypadaly zničeně. Těch 150 kilometrů v tomhle pařáku v rozpálené stopětadváce, jim dávalo pořádně zabrat. A to nám ještě dalších sto zbývalo. 

"Šli dovnitř pro nějaký pití. Museli jste se minout," odpověděla Lucka. 

Podíval jsem se na Lin. Měla na sobě jenom šortky a vrchní díl plavek. Na čele se jí perlil pot. Otevřela petku s minerálkou a zhluboka se napila. Natáhl jsem k ní ruku a dopil zbytek lahve. 

"Fajn," řekla Linda," dojdu pro další. Dej mi nějaké peníze."

Poslušně jsem vytáhl peněženku. Ještě jsme se ani nedostali na místo a já už byl o patnáct set lehčí. Většina z toho padla za benzín. Tak jak bylo auto naložené, žralo jako tank. 

Linda odešla do obchodu u benzínky na D1, kde jsme zrovna tankovali. Uvnitř byla klimatizace, alespoň se trochu osvěží. Ve dveřích se potkala s Adamem a Ivanem. Něco na ní hulákali, ale přes rachot dopravy, ženoucí se po dálnici jsem jim nerozuměl. Ti dva už ji měli jak z praku. Na to, že se znali teprve tři hodiny, se skamarádili docela rychle. Aby taky ne. Chlast nás rozděluje, chlast nás spojuje. Obzvláště pivo v plechovkách a… 

Ty magoři si koupili láhev vodky. Už takhle byli pěkně nametený. Jestli mě někde stopnou policajti, ten svůj čerstvej řidičák si asi moc neužiju. Bohatě stačí, že je nás v autě pro pět, šest. Z toho dva na šrot. Ještě, že ty holky mají dost rozumu a nechlastaj. 

Abych jenom nepyskoval. Kdyby některá z holek měla řidičák, asi bych seděl vzadu s těma třema. Myslím Adama, Ivana a tu láhev vodky. 

"Héj, Riči!" 

Ivanovi se motal jazyk. Byl nalitej jak žok. Jinak by mi Riči neřekl. Věděl, že nesnáším, když se mi říká jinak než Richard. Ignoroval jsem to. 

"Dáš si pivko?" zeptal se, když se dopotácel k autu. V ruce držel balení po šesti plechovkách. Jen už jich bylo pět. Šestou držel rozdělanou v druhé ruce. 

"Řídím blbečku," zněla moje odpověď. 

"Jó řidič, ten tvrdej chleba má… Holky! Kdo si dá pivko."

Ivan zamířil k Simoně s Luckou. Simona z něj moc nadšená nebyla. Asi mu trochu nadávala, ale to šlo mimo mě. Zrovna jsem měl dost práce s Adamem. Jak se blížil s vodkou v ruce, zakopl a málem se natáhl. Zachytil jsem ho právě včas, jinak by se teď asi válel ve střepech z rozbité lahve. 

"Díky brácho," poděkoval a škytl. Odpotácel se k holkám. Jestli mi pobleje auto, pojede v kufru. A to by fakt nechtěl. 

Konečně se ve dveřích obchodu objevila i Linda. V jedné ruce držela láhev minerálky a v druhé dvě Cornetta. 

"Sláva, konečně někdo na úrovni," řekl jsem jí, když mi podala jedno z Cornett.

Sedli jsme si opodál do stínu jednoho ze stromů, lemujících parkoviště a sledovali Adama s Ivanem, kteří si vymysleli novou zábavu, spočívající ve vymýšlení písniček na ostatní řidiče tankující u stojanů. 

"To se nám ta zábava hezky rozjíždí," řekla po chvíli Linda a olízla si trochu čokoládové zmrzliny z horního rtu. V tu chvíli jsem netoužil po ničem jiném, než dojet na místo, zalézt s Lindou do stanu a zůstat tam až do rána. 

"Jo a to tam ještě ani nejsme. Netušil jsem, že tihle dva si budou takhle rozumět. Vysokoškolák a lopata s výučákem. Vzpomínáš, když mě Adam viděl poprvé? Chtěl mě zabít pohledem."

"Jo. A pak jsi z něj udělal alkoholika. A takhle to dopadlo. Vrána k vráně sedá."

"Jenom se trochu baví. Nemysli, že až dojedem do kempu, že si z tý lahve taky necvaknu." 

"Ovšem jestli v ní ještě něco bude." 

Rychle jsem spořádal svoji zmrzku. Bylo takové vedro, že se mi roztékala pod rukama, ale i tak byla osvěžující. 

"Tak popojedem," zavelel jsem pak. 

"Ještě chviličku," řekla Linda. "Po té minerálce se mi chce hrozně čůrat."

Vstala a šla za holkama. Stádní chování má svá jasná pravidla. Třeba, že holky nikdy nechodí na záchod samy.

Zahlédl jsem chlápka z BMW, který se právě vracel k autu. Mě od stojanu vyhazoval, ale sám u něj zacláněl už dobrých 15 minut. Kávička, cigárko, pohoda. Na sobě luxusní hadry, na krku zlatý řetěz a na ruce zlaté Rolexky. Buď pan podnikatel, nebo mafián. Protože zlatá devadesátá pořád ještě neskončila, nejspíš oboje. Vypadal trochu jako Ivan Drago z Rockyho čtyřky. Rukávy od košile měl vyhrnuté jako Brandon Walsh z 90210, ruce potetované až k zápěstím. Špatnej objekt pro kluků vtípky. Ale na druhou stranu, musím uznat, že kluci projevili určitou známku kreativity. Parkovištěm se dvojhlasem rozlehla jejich nová píseň. 

"Já mám starou, vomlácenou Škodovku, když vezmu benzín budu muset držet hladovku. 

Zato ty naskočíš do svýho bavoráka, kterým si kompenzuješ, že máš malýho ptáka."

Kluci propukli v smích. Já čekal problémy. 

Dolph Lundgren zase zabouchl dveře auta a rázoval si to rovnou ke klukům. První kdo mu přišel do cesty byl Ivan. Pravačkou ho chytl pod krkem a levačkou se chystal k úderu. 

"Hej, hej," vpadl jsem na scénu. 

"Kluci to tak nemysleli. Byla to jenom legrace, Omlouvaj se. Je to tak kluci?" 

"Jo, jo. Omlouváme se," řekli oba sborově. 

Lundgren odhodil Ivana na Adama a oba společně se odporoučeli na zem. Potom si mě změřil. 

"Víš ty kdo já sem?" ukázal na mě prstem. "Víš, co ti můžu udělat!" 

Tuhle otázku jsem za poslední rok slyšel už mnohokrát. A nikdy to nedopadlo dobře. 

Ukázal jsem mu pohrdavý prostředník.

Sorry, ale až porazíte armádu zombií, démona, stín a bandu krvelačných upírů, taky budete na výhrůžky háklivý. 

Lundgren zaútočil. Kontroval jsem pravou nohou. Nic světoborného. Prostě vystřelit chodidlem proti jeho ksichtu. Prakticky si na ni naběhl sám. Složil se na záda, jako pytel brambor. Spíš byl překvapený, než omráčený. Zase se postavil na nohy, rozžhaven do běla. 

"Nedělej to, jinak tě našlapu zpátky do auta," řekl jsem a zaujal bojový postoj, který jsem okoukal z nějakého filmu. Nejspíš byl úplně k ničemu, ale vypadal dost efektně. 

Lundgren chtěl něco říct, zase ukazoval prstem. Potom zavrčel a odkráčel zpět k autu. 

Ale já cítil, že tím to nekončí. Pomalu jsem šel za ním. Jak jsem předpokládal, nezamířil ke dveřím řidiče, ale spolujezdce. Otevřel a vytáhl něco z přihrádky. Postavil se a v ruce držel zbraň. Starou dobrou CZ 75. Výhrůžky jsem neměl rád, ale výhrůžky se zbraní? 

Jak mě za sebou nečekal, trochu se lekl. Vyrazil jsem mu bouchačku z ruky a našlapal ho do auta, přesně jak jsem slíbil. Ještě se trochu vzpouzel. Vletěl jsem za ním a zklidnil ho dvěma údery na obličej. Potom jsem vyslovil zaklínadlo zapomnění a třetí ranou ho uspal. Až se vzbudí, bude mu chybět tak hodina času. Nebude si ani pamatovat, jak se dostal na benzínku. Ne, že bych se bál nějakého gangstera, ale stačilo, že všude kam přijedu, se vyskytne nějaký nadpřirozený problém. Ještě se tak zabývat mafií. 

Zabouchl jsem dveře bavoráka a vrátil se zpět ke klukům. Právě včas. Holky zrovna vycházeli z obchodu. 

"O tomhle ani slovo." Chlapci se tvářili trochu vyděšeně. Nechtěl jsem začít dovolenou zas tak vážně. 

"A ta vaše písnička," dodal jsem nakonec, "Tak ta byla úplně skvělá."  Začal jsem se smát a kluci se ke mně přidali. 

"Tak nastupovat bando. Ať tam dojedem ještě tenhle tejden."

Vláčeli jsme se po dálnici šnečím tempem. Víc jak osmdesát jsem z plně naloženého auta nedostal. Asi po dvaceti minutách nás v levém pruhu minul černý bavorák. Tak už se nám probral chlapec. 

"Hele Richarde," ozval se zezadu Ivan. "Neříkal jsi, že tohle je pěti kvalt? Že z něj v pohodě vytáhneš i sto osmdesát? Tak proč jedeš jak hlemejžď?"

Mrknul jsem do zpětného zrcátka. Ty dva vocasové se vzadu potutelně uhihňávali. 

"Víš proč? Protože mám na střeše tří metrákovej stan a vzadu dva polo retardovaný, vožralý kretény. Tak drž hubu, nebo tě narvu do kufru vole."

Ivan sklapl. Za chvíli ho naštěstí zmohla únava z horka a alkoholu a společně s Adamem usnul. V autě zavládl klid. Mrkl jsem do zpětného zrcátka. Holky už toho také měli dost. Ve čtyřech, vzadu ve Škodovce, to rozhodně nebyl žádný med. Lucka nepřítomně koukala před sebe, zatím co Simona se neustále snažila najít nějakou pohodlnější pozici. S Ivanem nalepeným vedle, to byla marná snaha. 

Kousek za Brnem jsem sjel z dálnice na místní okresky. S tou kilometrovou věží bagáže na střeše, jsem raději ještě zpomalil. Měl jsem pocit, že jakmile krouhnu nějakou ostřejší zatáčku, víc jak čtyřicítkou, zákonitě musím položit auto na bok. 

Jediná Linda vypadala vcelku spokojeně. Když jsem teď ještě víc zpomalil, vyhodila pravou nohu z okna a s mapou před sebou si pobrukovala nějakou písničku. Musel jsem vzít za vděk jejím repertoárem, neboť autorádio, které jsem minulý týden koupil u nás v tržnici, od vietnamského prodejce, jehož jméno jsem nedokázal vyslovit, ale všichni mu říkali Honza, shořelo po prvních deseti kilometrech cesty. Účtenku jsem neměl, ale s Honzou si to vyřídím, hned jak se vrátíme. 

Takhle daleko od domova jsem autem nikdy nebyl. Vůbec jsem nevěděl kde jsme, takže Linda mi dělala navigátorku a musím říct, že se své role ujala se ctí. Čekal jsem jen, až ji do vystrčené nohy vrazí včela, nebo vosa, abych pak, až vyjekne, nestrhl auto do příkopu. Jo řidič, ten tvrdej chleba má. 

Ale k ničemu takovému naštěstí nedošlo a my se konečně po třech hodinách pekelné jízdy dostali do našeho cíle. K vodní nádrži Stará fara. Přesněji řečeno, autokempu Saturn, náležejícího přilehlé obci Svárov asi 40 km jihovýchodně od Brna.

Zastavil jsem auto ve frontě před vjezdem do autokempu a vyslal Lindu, ať obhlédne situaci. Jakmile se za ní zaklaply dveře, osazenstvo vzadu ožilo. 

"To už jsme tady?" Ivan se protáhl, přičemž bouchl Simču do nosu. Ta se ohnala jakoby na ní sedla moucha. 

"Vystupovat bando," zavelel jsem. 

Ivan otevřel dveře a vypadl na silnici vedle auta. Za ním se vysoukala Simona a z druhé strany Adam s Luckou. Musel na ně být zábavný pohled. Všichni byli rozlámaní, přičemž Ivan s Adamem trpěli lehkou kocovinkou. 

"Na co čekáme?" strčil mi do okna hlavu Adam. 

Ukázal jsem na frontu aut před námi a na Lindu, která se právě vracela od recepce. Také jsem vystoupil. 

"Nebudete tomu věřit, ale na recepci sedí Jiřina Bohdalová a každého příchozího lustruje, jako StB, proto to tak dlouho trvá. Nezbývá než čekat."

Rozhlédl jsem se po kempu. Vrátnice ležela na malém kopečku, takže od ní byl na kemp docela dobrý výhled. Dole pod námi byly chatky a malý hotýlek pro zámožnější klientelu. Vlevo za námi sekce označená VIP. Připomnělo mi to Darkness. Jestli tam taky budou řádit upíři, do odjezdu je všechny vybiju. Nesnáším upíry. 

Dál, vlevo od vrátnice, stanové městečko. A pak ještě mnohem dál, město karavanů. Ale co bylo hlavní, obrovská modrá vodní plocha, vodní nádrže Stará fara. Nádrž byla tak rozlehlá, že celý autokemp zabíral pouze její dolní třetinu při levém břehu. Na druhý břeh jsem skoro nedohlédl jak byl daleko, ale tipnul bych, že na druhém břehu nikdo nekempuje. Pravděpodobně to bylo zakázané, aby se všichni museli za tučný poplatek usadit v kempu Saturn. 

“Vodá!” zařval Ivan a rozběhl se k jezeru, Adam a holky ho následovali.

Proběhly vrátnicí dřív, než se baba v pokladně, připomínající Bohdalku, dokázala vzpamatovat a chtít po nich nějaké vstupné.

“Běž taky,” řekl jsem Lindě.

“Nechci tě tu nechat samotného, broučku.”

“Nemá smysl, aby jsme tu tvrdli oba. Až zaparkuju, tak se s tebou spojím a řeknu ti kde mě najdete. A teď mazej. Voda čeká.”

Linda mě políbila a odběhla za ostatními. Nevadilo mi to. Vážně nemělo smysl, čekat tady ve více lidech, než bylo nezbytně nutné.

Když jsem se konečně dostal na řadu, paní Bohdalová si mě nedůvěřivě prohlížela.

“Kolik vás je?” zeptala se, když jsem jí řekl, že chci místo pro větší stan.

“Dva. Já a moje přítelkyně.” Baba to sežrala. Pravě jsme ušetřili několik tisíc za další črtyři lidi.

“A jak je ten stan veliký, když říkáte, že je větší.”

“Já nevím, mám ho půjčený, ale podle majitele asi tak kilometr čtvereční,” pokrčil jsem rameny a usmál se.

Nevím, asi jsem poslední dobou na lidi působil nějak nedůvěryhodně, ale Linda říkala, že baba je od StB. Přemýšlel jsem, že jí trochu začaruju, aby to šlo rychleji, ale nakonec toho nebylo třeba.

“Tak si s tím zajeďte až na konec kempu, až dozadu za karavany, tam je ještě místo.”

Poděkoval jsem a po silnici, která vedla po okraji kempu vyrazil na udané místo.

Za plotem po pravé straně rostla vinná réva. Když jsem jí viděl, zcela nelogicky jsem dostal chuť na pivo. Už jsem se těšil, až zaparkuju, hodím kliče od auta do jezera a půjdu někam na pivko. Ale před tím bude muset někdo rozbít stan. Na to jsem byl taky docela zvědavej.

Telepaticky jsem se spojil s Lindou a řekl jí, kde mě najde. Za nedlouho se objevila i se zbytkem bandy. Všichni byli mokří. Plavky měli ještě zabalené a tak naskákali do vody tak jak byli. Jen Linda na sobě měla vrchní díl plavek. Před tím, než šla do vody, si sundala šortky a teď tu stála v bílých kalhotkách, které když byly mokré, byli průsvitné. Prosvítala pod nimi její opálená kůže, kterou získala při našich koupačkách na ostro u Panského rybníka. Zase jednou provokovala svou nádhernou, nyní téměř odhalenou postavou a já zase jednou pocítil náhlé pnutí v kalhotách. Jenomže Linda měla ještě něco. Orosený půllitr točeného piva. Musela ho koupit cestou v některé z nesčetných hospůdek, rozesetých po kempu. Pivo mi podala a já se s velkou chutí napil. Bylo báječné.

“Tak pohneme s tím stanem?” zeptal jsem se, když jsem pivo dopil.

Kluci zatím vykládali bagáž ze střechy auta. Konečně se taky zapojil někdo jiný, než já.

“Ještě ne broučku. Ještě tu chybí jeden klouček, který potřebuje osvěžení.”

Obejmula mě, ale jen proto, aby mi ze zadní kapsy kalhot vyndala peněženku. Hodila jí Lucii a odvedla mě přes krátkou písečnou pláž do vody. V průsvitných kalhotkách s mokrými vlasy, byla tak sexy, že jsem si ani boty nesundal. Voda mi z počátku připadala studená, ale to bylo jenom tím, že jsem byl rozpálený z cesty. A z Lindy. Neplavali jsme daleko. Šlapali jsme vodu asi deset metrů od břehu.

“Je to tady úplně skvělé broučku. Jsem moc ráda, že tu můžeme být spolu.”

“Taky jsem moc rád princezno, skvěle si to tady užijeme.”

Snažil jsem se jí políbit a snažil jsem se jí zajet rukou pod kalhotky, ale když šlapete vodu, není to vůbec jednoduché.

“Nech si to až na večer, ještě máš nějakou práci,” odstrčila mě s úsměvem a plavala zpátky ke břehu.

“Takhle se ale pracovat nedá!” zvolal jsem a plaval za ní. Už ať je večer.

Postavit stan, byla asi ta největší komedie v mém životě. Vybrali jsme si pro něj místo, až na samém okraji kempu. Dál už bylo jen rákosí, nějaké křoví a za ním plot a v něm malá branka s budkou, ve které seděla sestra paní Bohdalové a kasírovala návštěvníky kempu z přilehlých obcí. Stan jsme se rozhodli postavit na trávníku, asi deset metrů od břehu jezera. Ten stan byl takový hybrid. Něco mezi vojenským stanem a rybářským přístřeškem. Půjčil nám ho Ivanův brácha. Vůbec celý nápad s dovolenou na Staré faře, byl Ivanova bráchy. Toho velkého, který střežil vchod do VIP v Darknessu. Původně sem se stanem a s kámošema měl jet on, jako každý rok. Ale jelikož byl po zkáze Darknessu úplně bez příjmů, místo něj jsme jeli my.

 A když už jsme u Darknessu. Nikoho v Krásné Hoře samozřejmě nenapadlo, že by mohl Darkness klub zmizet z jiného důvodu, než že se propadl do další zapomenuté štoly, kterých bylo pod městem plno. A protože se nikdo nepohřešoval, upíři asi občanky neměli, město závrt ohradilo s tím, že ho možná někdy v budoucnu zaveze. Asi čekali, že z něj budou mít další rybníček, jako ze Svaté trojice. 

Víc nadávek, než při stavbě stanu, jsem ještě neslyšel. Samozřejmě jsme ke stavbě dostali rozsáhlé instrukce. Jenomže když nám je brácha dával, já neposlouchal a Ivan všechno hned zapomněl. Moje chyba. Věděl jsem, že Ivan si nepamatuje ani vlastní příjmení. Měl jsem dávat pozor. 

Nejbližší karavan stál asi padesát metrů od nás. Ani tato vzdálenost nepomohla, aby jsme se nestali středem místní pozornosti. Lidé z karavanů nejprve přinesli skládací židle, potom i stolky, gril a když to vypadalo, že náš stan nad námi zvítězí, narazili soudek. Někdo fandil nám, někdo stanu. Sázky se rozjeli hned po naražení soudku. Došel jsem ke stolu, kde jeden tlouštík v plavkách přijímal sázky. Jásot a fandění na chvíli ustalo. 

"Kilo na nás," řekl jsem a hodil na stůl stovku. 

Fandění se rozjelo s novou silou.

Za pouhé tři hodiny, bylo hotovo. Náš stan byl připraven. Výhra mi hodila dva a půl tácu a ještě jsme všichni dostali jedno točené. Asi jako mzdu za divadlo, které jsme předvedli. 

Sice jsem půl dne strávil cestou a další půlku čekáním ve frontě a stavbou stanu, ale byl jsem spokojený. Dílo bylo hotovo. Nezbývalo, než se nastěhovat. 

Stan měl tři oddělené ložnice. Dvě po stranách a jednu při zadní straně. Uprostřed byl velký prostor, který sloužil jako obývák. Jeho přední strana byla opatřena dlouhou pergolou, takže jsme měli i vlastní zastřešenou terasu. Stan byl tak vysoký, že se v něm dalo bez problémů vzpřímeně chodit. Nanosili jsme do něj své věci. Nafukovací lehátka, spacáky, jídlo, rádio na baterky, svítilny, rozkládací židle a stůl. Víc už jsem do své Škody125 nenarval. Jediné, co jsem nechal v kufru auta pod zámkem, byli naše zbraně. Moje a Lindy mačeta. Nůž. Krátký rovný meč, který jsem si koupil v army shopu na začátku prázdnin a AK 47 se třemi plnými zásobníky. Náboje jsem sehnal v tomtéž army shopu jako meč. Majitel mi je samozřejmě prodat nechtěl, ale pár zaklínadel ho nakonec přesvědčilo. Nakonec jsem si pod nafukovací matraci, schoval Lindinu mačetu. Zkušenost mě naučila, nikdy nebýt daleko od své zbraně. Od Lindiny zbraně. Mou mačetu jsem raději nechal pod zámkem. Pekelné symboly, které jsem do ní vyryl, měli nepředvídatelný sklon, rozzářit se zcela bez varování a to i přes to, že jsem je kryl maskovacím kouzlem. Holt byly z Knihy mrtvých a ta sama o sobě byla naprosto nepředvídatelná.

Nečekal jsem, že budu zbraně potřebovat. Ale zkušenost mě naučila, že bez své mačety, nemám opouštět dům. 

Když jsme se konečně ubytovali, Linda se konečně oblékla. Ne, že by to nějak pomohlo. Při stavbě stanu jsme v pohodě uschli, takže Lindin kalhotky už neprosvítaly. I tak na ní byl okouzlující pohled. Teď si na sebe vzala kraťoučkou lehoučkou bílou sukni a bílé upnuté tílko, končící nad pupkem. Protože však nenosila podprsenku, místo spodku přitahovala pohledy vrškem. Šel jsem vrátit půllitr od piva a seznámil se s Frantou. Franta jezdil na Starou faru každý rok, ale takovou kost jako byla Linda, prý tady ještě nikdy neviděl. Za parádní podívanou, kterou mu poskytla při stavbě stanu, jsem dostal ještě jedno pivo a příslib, že se můžu kdykoliv stavit na další. Asi si budu muset s Lindou o jejím šatníku promluvit. Franta nevypadal jako žádný sportovec, spíš naopak. Taky by z ní mohl dostat infarkt. A nebo ne. Frantův infarkt, je Frantův problém. Mě se Linda, jako provokatérka, líbila. Ať v tom klidně pokračuje dál. 

Dopil jsem pivo, poděkoval a konečně jsme mohli vyrazit na obhlídku kempu. 

Za městečkem karavanů a stanovým městečkem, bylo letní kino. Dnes měli dávat Den nezávislosti. Tenhle film jsem samozřejmě viděl, ale nebylo by na škodu, zkouknout jej znovu. Dohodli jsme se tedy, že na něj večer půjdeme. U kina stála i první z nesčetných dalších hospod. Tahle jako jediná neměla krytou terasu. Asi aby bylo dobře vidět na plátno. Za ní stálo sociální zařízení. Veřejné záchody a veřejné sprchy. Tak na to jsem se vážně těšil.

Dál už byli jenom samé hospody. U Vandráka. U Jezera. U Bikera, tam byli jenom motorkáři. U Tondy, ta měla terasu celou zakrytou. Nahlédli jsme dovnitř a hned věděli proč. Majitel byl fanda do filmů. Na jedné stěně promítal na plátno filmy, po celý den. Určitě bych jel na dovolenou, na slunnou Moravu, abych pak skončil v temném přístavku u filmů. Ale kupodivu bylo vevnitř narváno. 

Dál za hospodami bylo několik kolotočů, pár maringotek s hracím automaty a pak už jenom VIP sekce pro bohaté. Nahlédli jsme tam. Samá kočička a svalovec ověšený řetězy. Tihle lidé měli vážně divný styl. U vchodu stál další svalovec v červených trenýrkách. Asi si připadal jako Mitch Buchannon. Dál nás samozřejmě nepustil. Jako by jsme o to stáli. 

Vrátili jsme se do sekce hospod. A zapíchli to v jedné, která nebyla tolik obsazená a měla výhled na lagunu. V okně tam točil pivo Štefan Margita. Jasně, že to nebyl on, ale byl mu strašně podobný. A navíc jako jediný točil Kozla, což byl v těchto končin doslova zázrak. Objednali jsme si šest Kozlů. Dokonce i Lucie, která normálně pivo nepila si dala Kozlíka s námi. Posadili jsme se ke kraji terasy a sledovali dění v laguně. 

Laguna byla asi 600 metrů dlouhá a 400 široká, od jezera ji odděloval  kamenný val porostlý trávou. Na jeho vzdálenějším konci byla nudapláž. Linda říkala, že v laguně je voda o pár stupňů teplejší, protože v ní voda neproudí a maximální hloubka jsou dva metry. A taky, že se těší až spolu na nudapláž půjdeme. Jenomže já nejsem žádný naturista. Jakmile se odvážím mezi samé nahé ženské, určitě mi houpne a bude ostuda. Linda říkala, že nehoupne, jenomže já měl erekci už jen z toho, že se o tom bavíme. Ale co. Jestli ji to nevadí?

Na pravém vnějším břehu laguny, byla další hospůdka, spojená s půjčovnu loděk. Měli to dobře vymyšlené. Jedno výdejní okno vedlo na terasu k laguně a druhé k jezeru, takže jste mohli s loďkou přirazit k okénku a dostat pivo, nebo cokoliv jiného, rovnou do loďky. 

Menší projížďka v loďce po jezeru, byla také v plánu. 

Další zajímavostí, kterou jsme obhlídkou kempu zjistili, bylo místní názvosloví. Vodní plocha u které kemp ležel se oficiálně jmenovala vodní nádrž Stará fara a pokud o ní někdo mluvil jako o vodním díle, říkal jí vodní nádrž. Ale jakmile se někdo bavil o nádrži jako o místě pro rekreaci, rázem z ní bylo jezero. Zajímavé, rychle jsme si na to zvykli.

"Ještě prý je mezi kempem a Svárovem zábavní park. Nic velkého. Prý je to spíš pro děti, ale mi si tam zábavu také užijeme," řekla Linda, když jsme přemýšleli, co všechno ještě podnikneme. 

"A jak to víš?" zeptal jsem se. 

"Místní říkali." 

"Místní? Ty znáš nějaké místní?" 

"Seznámili jsme se s pár klukama, když jsi čekal na vjezd."

"Cože? Tak já nasazoval život ve vražedném poledním horku a vy jste se mezi tím koupali a ještě se seznamovali s klukama?" 

"Jo. A navíc po mě letěli. Všech pět. Mysleli, že jsem jediná sama. Možná by jsi měl vzít mačetu a všechny je povraždit. Žárlivče žárlivej," vyplázla na mě jazyk. 

"To bych možná měl," řekl jsem zcela vážně. Ale nemyslel jsem to tak. Věděl jsem, že si mě zase jen dobírá.

"Dáme koupačku?" zeptal jsem se po chvíli. Sice bylo kolem sedmé, ale stále neuvěřitelné horko. 

"Nemám plavky," řekla na to Linda. 

"Jako by ti to někdy vadilo. Půjde tam dozadu," ukázal jsem na nudistickou pláž. "Kdo se přidá?"

Holky se na sebe podívaly. Ivan pozvedl obočí. Adam se tvářil jako socha. 

"Bábovky," řekl jsem výsměšně. 

Ale pravdou je, že holky bych rád viděl nahé. Lucku už jsem vlastně viděl. Tenkrát v hotelu v Krkonoších. Jenomže tenkrát byla celá od krve. Na nějaké zvláštní okoukávaní nebyl čas, ani nálada. A Simona? Ta se se svou postavou mohla téměř rovnat Lindě. Jen měla o malinko menší prsa, zbytek jejího těla však byl luxusní. Stálo by za to ji přemluvit, aby šla na nuda pláž s námi. 

Linda se na mě tak zvláštně podívala. To, že jsme spolu mohli mluvit v myšlenkách, byla nám dvoum známá věc. Ale já měl čím dál tím větší pocit, že ona může moje myšlenky číst. Jestli tomu tak bylo, neřekla mi to. A já se neptal. Nechtěl jsem narušit naší vzájemnou důvěru. Jestli to dokázala, doufal jsem, že to nedělá. 

Linda vstala od stolu, vzala mě za ruku a vedla k pláži. 

"Sejdeme se doma," houkla přes rameno na ostatní. Tím doma, myslela náš luxusně velký, skromně zařízený stan. 

Vzali jsme to přes hráz z laguny zprava, kolem Vodácké knajpy, což byla ta hospoda s půjčovnou loděk. Místní štamgasti, když viděli, že nezastavujeme na pivo, ale pokračujeme dál na nuda pláž, umlkli a jen zírali na Lindu. Určitě by ji chtěli vidět nahou, kdo ne. Smůla pánové, pokud nemáte koule na to vlézt na nudapláž. 

Koupání na ostro pro nás nebylo ničím novým. U Panského rybníka jsme se takhle koupali od prvního dne, co jsme se téměř před rokem, po deseti letech znovu setkali. Na ten den nikdy nezapomenu. Bylo skoro takové horko jako dnes, jen voda v Panském rybníku, byla oproti vodě v laguně jako led. 

Sice jsme byli zvyklí koupat se nazí, ale ne před jinými lidmi. U Panského rybníka bylo spoustu různých zákoutí a místeček, kde jsme měli soukromí. Tady ne. 

Linda ze sebe shodila tílko a sukni a stála přede mnou úplně nahá. I když jsem jí nahou viděl už mockrát, nikdy mě nepřestávala udivovat její krása. Její dokonalé tělo. Krásně tvarované boky, pevný zadek a prsa. Myslel jsem, že až tohle uvidím, okamžitě dostanu erekci, ale místo mě se najednou začali vrhat na zem ostatní muži. Na zem a na břicho samozřejmě. Nevím jak jsem to dokázal, ale byl jsem úplně v pohodě. A to i přes to, že Linda nebyla jediná mladá krásná dívka v dohledu. 

Koupání bez plavek je prý velice zdravé. Jestli je to pravda nevím, nebezpečné je to určitě. Když jsme si trochu zaplavali, vrátili jsme se blíž ke břehu, kde jsme ještě stačili. Linda se mi pověsila na krk. Nohy omotala kolem mého pasu. Tak tohle už zvládnout nešlo. Jak se mi postavil, sám si našel cestu. Linda slastně vzdychla. Rozhlédl jsem se po břehu, ale nikdo to neslyšel. Slunce už se sklánělo k obzoru. Většina lidí balila. Nikdo si nás nevšímal. Linda začala přirážet. Narozdíl ode mě se na břeh ani jednou nepodívala. Jestli nás někdo sleduje, jí bylo úplně jedno. To bylo ono. Tahle její živelná vášeň. Proto jsem ji tolik miloval. Ale neměla to přehánět. Ani ne za dvě minuty bylo hotovo. Tedy z mé strany. 

"Myslím, že teď mi něco dlužíš," řekla když si všimla, že je po všem. 

"Jistě má princezno. Tvůj věrný sluha je ti vždy k službám."

"To si myslím Jean. Ale jak to chceš udělat? Ve stanu bude všechno slyšet."

"Neboj. Začaruju ho tak, že se ven žádný zvuk nedostane. A pro jistotu takhle začaruju všechny tři ložnice."

"A to dokážeš?"

"Jasně. Jsem v tom čím dál tím lepší. Ještě chvilku a bude ze mě čaroděj první kategorie, jako v Arabele." 

Linda se usmála. Za to jsem dostal ještě jeden polibek. 

"Stmívá se. Měli by jsme jít, jinak nestihneme kino. A já tenhle film ještě neviděla."

"Fakt? Tak to ti do něj budu kecat. Budu říkat dopředu, co se tam stane, dokavad mě nevyhoděj z kina."

"Už tě někdy vyhodili z kina?"

"No jasně. Už mockrát. Naposledy, když jsme byli ještě se starou bandou na Od soumraku do úsvitu. Popcorn lítal po celým sále. Potom Fici polil nějakého týpka, co seděl před náma pivem. Trochu ho to naštvalo, byla to vazba jak svině. Nebýt Chobota, všechny by nás zmlátil." 

Ztichl jsem. To bylo vlastně naposledy, co byla naše stará dobrá parta Pivařů pohromadě. Najednou mi bylo nějak smutno. Linda to asi vycítila. Dickův hřbitovní příběh nečetla, ale vyprávěl jsem jí o něm.

"Miluju tě broučku, " zašeptala mi do ucha a dala pusu. 

 

"Atomovku na ně!" vykřikl jsem. 

"Atomovku na ně," řekl prezident Whitmore na stříbrném plátně. 

Linda mě plácla přes stehno. 

"Jáu."

"Ještě jednou," ozvalo se výhrůžně za námi, "a vynesu tě odsud v zubech." 

Drsnej týpek, hmm. Nadechl jsem se, abych mu popřál upřímnou soustrast, ale Linda mě kopla do kotníku. Jau. Tak tohle už vážně bolelo. 

"Přestaň dělat ostudu," zavrčela na mě. 

Zelené blesky. Nebezpečí. Otočil jsem se na Ivana. Potichu se mi smál, debil. Ukázal jsem mu vztyčený prostředník, tak aby to Linda neviděla. Beztak za všechno mohl on. On a ta nedopitá láhev vodky z rána. Linda říkala, ať to nepiju. Neposlechl jsem a raději to pojistil, ještě pěti dvanáctkami. Řekl bych, že jsem byl nezdravě veselý. Nezdravě proto, že jestli budu ještě chvíli provokovat, Linda mě zabije. 

Když si Jeff Goldblum s Willem Smithem vykračovali nevadskou pouští v pozadí padající trosky mateřské lodi, dostal jsem chuť na cigáro. Asi kvůli těm doutníkům, které oba kouřil. A pak už jenom závěrečné titulky. Škoda, že další díl natočí až za dvacet let a ještě ke všemu bez Willa. Vůbec nevím, jak mě to napadlo. Že by další vhled do budoucnosti. Nevím. Uvidím za dvacet let. 

Zabalili jsme deky, protože kino nemělo žádné lavičky a my se usadili na trávníku přímo před platném a vyrazili k našemu stanu. Šli jsme po silnici na okraji kempu. Někteří ke stanům, jiní ke karavanům a spousta místních zadním vchodem do Svárova a okolních obcí. S klukama jsem šel kousek před holkama, které se courali pár metrů za námi. Ze všech stran zněli vzrušené komentáře na adresu filmu. Spousta lidí tenhle tři roky starý film ještě neviděla, ale pořád byl dost dobrý. Jsem zvědavý na dvojku. Dvacet let. To už bude půlka herců mrtvá ne? 

Za námi bylo nějak rušno. Nějací místní frajírci se tam asi naváželi do nějakých nemístních holek. Ale my je nevnímali. Snažili jsme se po cestě ztrestat láhev vodky. Ve stanu už by k tomu nebyla příležitost. 

"Héj! Nesahej na mě!" 

Tak tenhle výkřik mě dokonale probral. Její hlas bych poznal i kdybych měl akutní otravu alkoholem, což jsem teď ani zdaleka neměl. Jenom dobrou náladičku. A někdo se mi ji právě rozhodl zkazit. 

Otočil jsem se. Banda asi deseti kluků se motala kolem našich holek. Linda se právě vyvlékla z jednoho obětí. Naše oči se setkali. 

'Richarde, asi to nejsou lidé. Buď opatrný, myslím, že jsou velice nebezpeční,' zazněl mi v hlavě Lindin hlas. 

'To jsem já taky lásko,' zněla má odpověď. 

"Hej," tentokrát to bylo moje hej. "Už nikdy na ní nesahej," řekl jsem ledovým hlasem frajerovi, co se znovu sápal po Lindě. Ten kretén to asi nepochopil. Natáhl ukazováček a klepl Lindu na rameno. Udělal jsem krok k němu. Nechtěl jsem se s ním bít. Jen jsem chtěl z jeho dosahu dostat Lindu. Slíbil jsem ji, že lidi mlátit nebudu. Nebylo to těžké. Já byl lovec stínů, ne lidí. Asi si to špatně vyložil a zaútočil. Jeho chyba. Vykryl jsem jeho údery a praštil ho pěstí na krční tepnu. Když víte jak a jako silou udeřit, neublížíte mu. Razová vlna, která projde krční tepnou do mozku, ho spolehlivě na čas uspí. 

Nic. 

Frajer se jen chytl za krk a blbě čuměl. Asi nevěděl, co si o tom myslet. Já taky ne. Existovali jen dvě možnosti co se mohlo stát. Buď jsem se netrefil, ale na to by bylo třeba víc než pár piv a loků vodky, nebo mu tepnami neproudí krev. Linda měla pravdu. Jako vždycky. 

Dement se začal blbě smát. Zbytek bandy kolem nás utvořil kruh. 

Chytl jsem se za bradu. Přemýšlel jsem. 

'Myslím, že je nemrtvý,' vyslal jsem myšlenku Lindě. 

'Myslím si to samé. Ale jak je to možné? Není to upír.'

'Ne není. Upíra už poznám. A o jiných nemrtvých s vlastní vůlí, není v Knize mrtvých ani slovo.'

'Dokážeš ho zdolat, aniž bys ho zabil? To by teď asi nebyl nejlepší nápad.'

To asi ne. Kolem bylo spousta lidí. Frajer tancoval kolem mě, asi si hrál na Bruce. Ostatní čekali jak to dopadne. 

Když nezabral speciální uspávací úder, otřes mozku jistě zabere. 

Frajer zaútočil vysokým kopem na hlavu. Chceš si hrát na Bruce Leeho? Tak fajn. Vykryl jsem jeho kop a kontroval svým dvoj kopem. Břicho, hlava. Půl vteřiny, víc určitě ne. Frajírek se skácel na zem v bezvědomí. 

Kámošům se to asi nelíbilo. Začali nějak nervózně přešlapovat. 

"Půl vteřiny," ukázal jsem na frajírka na zemi. 

"Čtyři a půl vteřiny," ukázal jsem na ostatních devět. 

Chvilku jim to trvalo, ale potom asi pochopili, otevřeli kruh a nechali nás projít. Sebral jsem zbytek mé party a opustil bojiště. 

Zamířili jsme rovnou mezi stany. Chtěl jsem se jim mezi nimi ztratit. Nejspíš to bylo marné. O našem mega stanu už se po kempu mluvilo a o Lindě také. Nebylo těžké si nás spojit, a i kdyby, kemp zas není tolik velký, aby nás v něm nikdo nenašel. Ale v tu chvíli mi to přišlo jako dobrý nápad.  Stejně nás nikdo nesledoval.

Když jsme se konečně dostali do našeho stanu, přikryl jsem ho neprostupným kouzlem. Další výhodou byla padesáti metrová vzdálenost od nejbližšího karavanu. Vztyčil jsem obranný perimetr. Něco jako tichý alarm. Jakmile se někdo přiblíží na dvacet metrů, vzbudím se. 

Ale v noci se ke stanu nikdo nepřiblížil. Spali jsme v klidu až do rána. 

 

Ráno mě zastihlo v dobré náladě. Vycházející slunce slibovalo další nádherný teplý den. Takže bude zase vedro jako svině. Ještě, že nemusím vlézt do Škodovky. Vlastně jo, ale jen abych otevřel kufr. 

Holky před stanem kuchtili na plynovém vaříči snídani. Netuším co to bylo, vypadalo to všelijak, ale vonělo to nádherně. O včerejším večeru zatím nepadlo ani slovo. Ale u snídaně už ano. Seděli jsme u rozkládacího stolu na terase. Kemp pomalu ožíval. Noční rybáři museli sbalit své náčiní, aby uvolnili místo denim koupáčům. Začínalo nesnesitelné vedro. Po snídani jsme se osvěžili v jezeře a teprve potom jsem vyndal to, co jsem si přinesl z kufru. Mou a Lindinu mačetu. Tu Lindinu jsem přebrousil. Ta moje broušení nepotřebovala. Její dokonalé ostří mělo na starosti kouzlo do ní vyryté. Bylo to jen jedno z mnoha kouzel, vyrytých do nerezové oceli 13C26 z které byla vyrobena má mačeta. Měla lehké zahrnutí tipu kukri, ale ne tak výraznou přední část, která by sice vyvažovala mačetu na předek, což je dobré pro sekání, ale ne pro boj s jinými sečnými zbraněmi. Byla také o něco delší, než typická kukri mačeta, opět dobré pro boj. Z obou stran jsem do ní před rokem, ještě než se u mě poprvé objevila Linda, vyryl obranná, útočná, čas deformující a jiná kouzla proti stínům, upírům a jiné nadpřirozené havěti, usilující o životy nic netušících v nevědomosti žijících lidiček. Po obvodu ostří pak bylo dvanáct symbolů, dvanácti nejstrašlivějších démonů pekelných. Sedmý z nich patřil mému bratru Locutovi.

"Vážně bys je všechny složil za čtyři a půl vteřiny?” zeptal se mě Ivan, když jsem s rytím symbolu začal. Ostatní seděli na terase a sledovali mě. Kdyby mi někdo řekl, že jde rýt symbol nožem do oceli, asi bych ho chtěl také vidět. 

"Nevím," odpověděl jsem, aniž bych vzhlédl od práce. 

"Za střízliva možná. Ale včera jsem jenom machroval. Možná by to trvalo pět a půl vteřiny."

Vzhlédl jsem. Osazenstvo našeho stanu na mě koukalo trochu vyjeveně. Usmál jsem se. 

"Kdybych u sebe měl tohle," lehce jsem pozvedl mačetu, "za tři vteřiny bych je všechny zabil. Ale ne včera. Včera bych asi dostal pěkně na boudu. Včera mě posedl ještě jeden démon, jehož symbol se teď snažím vyrýt," pokračoval jsem v práci. 

"Co je to za symbol, za démona?" zeptala se Linda.

Chvíli jsem mlčel, než jsem odpověděl. Nebyl jsem zvyklý mluvit o těchto věcech tak otevřeně. Vlastně jsem si teprve zvykal, na myšlenku, že mám po dlouhé době opravdové přátelé. 

"Je to démon Alkohol. Včera jsem ji měl jak z praku. Kdyby na mě zaútočili všichni najednou bylo by po nás. Všude, kam se poslední dobou hnu, narážím na nadpřirozené síly. Nemůžu už si dovolit tolik pít. Obzvláště, když na tom závisí životy mých přátel a tebe."

"Broučku," řekla tak procítěně Linda a klekla si přede mne. Odložil jsem mačetu a objal ji. Do oka se mi nahrnula slza. Myšlenka, že bych jí ztratil byla velmi bolestivá. 

"To už jako nikdy nebudeš pít?" zeptal se Ivan. 

"Zbláznil ses? To jsem přece neřekl. Co se mi to vůbec snažíš vsugerovat, vole?"

 Hrál jsem dotčeného. 

"Pivko, nebo tři si s vámi dám. To pořád není flaška vodky a deset dvanáctek..." 

"Tak moment," ohradil se Ivan, "tolik jsi toho včera nevypil."

"Ne?" Tak to jsem na tom hůř, než jsem si myslel. Každopádně mou prioritou teď bude vyřešit místní problém."

"Jaký problém?" zeptal se Adam. 

Kývl jsem na Lindu, ať pokračuje ona. Už jsme se o tom bavili, věděla všechno co já. Já se zatím soustředil na svou práci. 

"Ta banda, co nás včera přepadla, to byli nemrtvý. Ale ne jen tak lecjací nemrtvý. Kniha mrtvých rozlišuje mnoho druhů nemrtvých, ve skutečnosti však jen dva podstatné druhy. Nemrtvé bez vůle a nemrtvé s vůlí. K nemrtvým bez vůle patří zombie a jim příbuzné druhy. K nemrtvým s vůlí, pak patří upíři. Upíři jsou jediní svého druhu, neboť nebyli na zem posláni z pekla, naopak jim byl vstup do pekla zapovězen. Zombie nejednají z vlastní vůle, ale z instinktu zabíjet, který jim byl vštípen démonem. Naopak upíři si uchovali svou duši. Mají rozum a mají vědomí. Rozhodují se samy a o to jsou nebezpečnější. O tom jsme se ostatně přesvědčili v Darknessu. Ale tihle lidé. Ti co nás včera napadli, jsou jiní. Jsou nemrtvý, nejsou to upíři a přitom mají duši. Vlastní rozum a vědomí. Kniha mrtvých nic takového nezná. Možná jsme narazili na úplně nový, druh."

"Nový druh? Wow, tak to možná dostanete Nobelovku," rýpl si Ivan. 

"A vážně je nezbytně nutné po nich jít?" zeptala se Lucka. "Chci říct. Možná nikomu neubližuji. Třeba včera taky jenom trochu přebrali. Jsme na dovolené, co to nechat být?" 

"Možná máš pravdu," zrovna jsem dokončil dílo a zabodl mačetu vedle sebe do trávy. "Ale já chci vědět, co jsou zač. Do té doby tu nejsme v bezpečí."

Jako by chtěl potvrdit má slova, v hlavě se mi rozezněl alarm. Někdo narušil dvacetimetrový ochranný perimetr. 

Vstal jsem s mačetou v ruce. Poodešel jsem kousek od stanu ke břehu, abych měl lepší výhled. V tom se objevili po pravé straně stanu. Schoval jsem mačetu za záda. Teď, střízlivý a ozbrojený, jsem si byl mnohem jistější. Toho, kterému jsem včera málem ukopl hlavu, jsem poznal okamžitě. Zbytek tváří byl rozmazaný. Alespoň v mých vzpomínkách. 

"Ahoj," pozdravil blonďák. Nejspíš vůdce klanu. 

I Linda už měla v ruce mačetu, schovanou za plachtou vchodu do stanu. 

"Hele," blonďák pozvedl dlaně v omluvném gestu. "Tady Arnošt by se vám rád omluvil. Za včerejšek." 

Arnošt? Co je to za blbý jméno? Nejmenoval se tak nějaký populární zpěvák za komančů?

Už vím! Arnošt Pátek! Přezpíval do češtiny Cheri Lady od Modrejch tanků. Máma měla singl na desce. Možná ho ještě má. Až se vrátím domů, musím se podívat. Dost úvah, tohle bude vážný. 

Kývl jsem hlavou, ať spustí. 

"Hele lidi," řekl Arnošt. Asi ho ještě trochu bolela hlava. Byl nějak roztěkaný. 

"Ten včerejšek, mě mrzí. Nechtěl jsem dělat problémy. Trochu sme se cvakli. No znáte to ne?" 

Arnošt měl nějaké problémy s vyjadřováním. Blonďák raději převzal slovo. 

"Jsme ze Svárova. A moc si ceníme lidí, kteří přijíždějí z daleka, utrácet v našem kempu, svoje peníze. Za ten včerejšek se omlouváme a už vás nebudeme obtěžovat. Jdeme kluci," zavelel a odešel. 

Měl jsem dva zajímavé postřehy. Vlastně tři. Zaprvé, opravdu byli nemrtvý. Na to jsem ani nemusel být čaroděj, abych to poznal. Měli mrtvolně bílou pleť, zúžené zornice a podivné špičaté zuby. Takhle okatě nevypadali ani upíři. Zadruhé, nevadilo jim denní světlo. Všem nemrtvým vadilo denní světlo. A i když ne všichni na něj byli tak citliví, jako upíři, nikdy na něj dobrovolně nelezli. Za třetí, tohle divadlo jsem vůbec nepochopil. A navíc jsem měl obrovskou chuť mu hodit mačetu do zad. Jen tak, čistě ze zvědavosti. Takže čtyři postřehy. 

Sledoval jsem je dokud nezmizeli za ohybem cesty. Teď, když jsem si s nimi tak přátelsky popovídali, už jsem cítil jejich auru. Opravdu se stále vzdalovali. Opravdu se vraceli do Svárova. 

"Co to bylo?" zeptal se Adam nevěřícně. "Uvítací výbor?" 

"Nevím, uvítací výbor vypadá trochu jinak. Spíš sonda."

"Sonda?"

"Jo. Netuší, co jsme zač. Přišli si nás omrknout, pěkně za světla. Je to čím dál tím zajímavější. Ale už se nemusíme bát. Mám je přečtené. Jakmile se objeví v kempu já a Linda to poznáme. Takže si můžeme v klidu užívat dovolenou. Kdo je pro koupačku?"

Všichni se přihlásili. 

"Dneska si zkus vzít plavky lásko. Ať někomu nezpůsobíš srdeční selhání."

Tak lascivně se na mě usmála. 

"Já vím, že ten infarkt nakonec svedou na vedro. Ale co tvoje svědomí?"

Za chvíli se vynořila ze stanu ve světle zelených miniaturních  bikinách. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Tomu návrháři asi došla látka, nebo co. 

Olízl jsem se jako mlsnej kocour. Tohle bude dlouhej den. 

 

Po obědě jsme nechali zbytek bandy bandou a půjčili si u Zmaštěnýho Vodáka loďku. Nevím jestli to je Zmaštěnej vodák. Ten název si nemůžu za boha zapamatovat, asi jako svoje telefonní číslo. Kdybych nějakej telefon měl. Mezi lidmi se pomalu začali rozmáhat mobilní telefony. Nechápal jsem, co na tom lidi mají. Stačilo, že nám ten krám každou chvíli zvonil doma. Zvonit mi to takhle v kapse, urvu ji i s telefonem a zašlapu do středu země. 

Zavezl jsem nás do středu jezera. Tam jsem hodil vesla do pramice, tak se prý té loďce říká. Já si pořád pletl kajak s kánoí a to jsem se ve druháku zúčastnil vodáckého kurzu. To byla ještě celá naše parta pohromadě. Toho alkoholu, co jsme tam ztrestali… Ach jo, zase ty vzpomínky. 

Natáhl jsem se na zádi a vystavil hruď slunci. Linda provedla to samé na přídi, vrchní díl plavek skončil na dně pramice. 

Já si rozdělal jednu plechovku piva, kterou jsem si pro tuto vyjížďku dovolil, zatímco Linda si rozdělala opalovací krém. Na etiketě byla velká padesátka. 

"Chceš?" zeptala se Linda, když se namazala. 

"To se dá pít?" zeptal jsem se já. 

"Vole." Strohá odpověď, zato výstižná. 

"S takovým faktorem by se neopálil ani lední medvěd."

"Myslíš?"

"Jsem si tím jistej."

"Vlastně máš pravdu. Lední medvěd má černou kůži. Víc už to opálit nejde."

"Á, chodící encyklopedie v akci."

"Namaž se. Budeš litovat."

"Už lituju." 

"Čeho?" 

Že jsem si těch piv nevzal víc. Mohl jsem se pořádně namazat."

"Ty seš debil. Zavez mě zpátky ke břehu. Dělej!" 

Zelené blesky. Nebezpečí. Čas na ústup. 

"Ale no tak, lásko," přelezl jsem na příď a snažil se jí políbit. Bránila se, málem jsme se převrhli. Vlastně udělali, po vodácku. Po nevodácku, jenom já včera. Ona nic. Asi ňáky pnutí v rozkroku, nebo co. 

"Jestli mi to dneska pořádně neuděláš, tak ti ho ukousnu," řekla tak nadrženě, že jsem ji hned začal stahovat plavky. Mysleli jsme na to samé. Já říkal, že jsme propojení. Jenomže to už nebyla žádná novinka. 

"Tady ne. Schovej si to na večer. A jestli se zase vožereš, jako včera…" 

"Vždyť víš, že už nepiju."

Linda výsměšně ukázala na zmačkanou plechovku na dně loďky, Teda pramice, kajaku. A není to buřt? 

"Namaž se. Spálíš se."

"Nechci."

"Počkej večer, budeš trpět jako Hus."

"Neruš. Rozjímám."

"Tak ty rozjímáš? To by mě zajímalo o čem."

"O čem? Tak jo, shrneme si fakta. Pamatuješ u Panského rybníka? Na tu studenou vodu uprostřed. Vždycky hrozně vyvádíš, když do ní doplavem." 

“Jo, říkal jsi, že je to proud z přítoku. Je studený, protože vytéká ze spodu přehrady, která stojí nad rybníkem."

"Dej ruku do vody."

Linda tak učinila. Já nemusel, pořád jsem měl ve vodě jednu nohu. 

"Je studená."

"Protože jsme právě v proudu Dyje, která jezerem protéká." Linda jen pokročilá rameny. 

"Řeky, která vtéka do jezera u Svárova a vytéká z něj přepadem v hrázi, přes kterou vede silnice, přes kterou jsme sem mimochodem přijeli, ale to by jste při tom nesměli spát, aby jste to věděli."

"A kdo tě asi navigoval, vole." 

"Máš pravdu, promiň." 

"Takže, hydro profil místní nádrže máme za sebou. Co z toho plyne?" 

"Shodneme se, že proud řeky teče od tamtud, tam," ukázal jsem od Svárova k hrázi. 

"No asi jo. A?" 

"Tak proč plujeme proti proudu?" 

Linda se rozhlédla kolem. Do středu nádrže jsme dopluli někde na úrovni hospody u Vysmátého Vodáka, ale teď jsme byli daleko za kempem směrem ke Svárovu. Vítr nefoukal. Hladina byla jako zrcadlo, takže tím to nebylo. "Tak teď raď. Enciklopédie." 

"Něco nás táhne?" 

"Ryby? Hastrman?" vyletěl jsem. O hastrmanech už jsme spolu jednou mluvili. Byl to druh nemrtvých bez vůle. Velice nebezpeční. 

Zase jsem si sedl. Ani hastrmani neutočili ve dne. Sluníčko nesnášeli, stejně jako ostatní nemrtvý. 

Přes okraj pramice se přehoupla bílá paže. Chytil jsem ji a vytáhl jejího majitele do loďky, připraven mu zlomit vaz a kdyby to nepomohlo, popadnout Lindu, skočit s ní do vody a zapálit ohnivým kruhem, hastroše i s pramicí. Ale už když letěl vzduchem, uvědomil jsem si, že to není hastrman, ale Ivan. Vzhledově skoro žádný rozdíl. Ale na lámání vazu to nestačilo. 

"Co blbneš?" řekl dotčeně Ivan, když přistál v loďce. Nejdřív jsem s ním chtěl fláknout o lavici, ale když jsem zjistil, že je to on, jen jsem ho na ní posadil. Trochu tvrdě. 

"Co tady děláš?" 

"Co? Nesu ti tohle," zvedl síťovanou tašku a v ní dvě plechovky piva. 

"Sledovali jsme vás dalekohledem ze břehu. Vypadal jsi nějak vyprahle, tak ti nesu první pomoc." 

"Vazně? Seš zlatíčko. Právě jsi v seznamu mých kamarádů postoupil o jedno místo dopředu."

"Jo? A na kolikátým teď sem?" 

"Na nultým." 

"Co?" 

"Co, co.? Z jedničky se jinam stoupnout nedá. Tak nečum a dávej."

Ivan mi podal jednu plechovku a jednu si sám rozdělal. 

"A já nic?" ozvala se Linda. 

Podal jsem ji tu svoji, aby se alespoň napila.

"Kde máš Simču?" 

"Nechtělo se jí plavat takovou dálku. Takže si udělala takovou malou siestičku u stanu. Jo a mám ti vyřídit, aby ses namazal."

"Že děkuju. Ale na to jedno pivko nestačí." 

Ivan seděl na zádi a pohrával si s kotvou uvázanou na provazu. 

"Hele, něco vám ukážu. Zajeď blíž ke břehu."

Skočil jsem k veslům a dovezl nás asi dvacet metrů od břehu. Hned za kempem začínal malý úzký lesík a na jeho břehu byla spousta míst, kde rybařili místní. Zákaz rybaření přes den se na ně asi nevztahoval. Ale je fakt, že do těchto vod, zavítal z kempu málokdo. 

Ivan nenápadně spustil kotvu až na dno. 

"Tohle mám nakázáno od bráchy. Tyhle lidi ze Svárova si tu můžou klidně kempovat a chytat jak se jim zlíbí, což je prý pro cizí nespravedlivé. Tak jim dopřejeme pořádný úlovek.”

Pluli jsem pomalu podél břehu a dělali, že si povídáme. Lindu jsme donutili obléknout vrchní díl plavek a přesunuli jí na záď, aby to působilo dostatečně věrohodně.

Na břehu se rozezněl elektronický policajt. Rybář vyběhl z provizorního přístřešku, popadl prut a mocně zasekl. Špice prutu se ohnula do absurdního úhlu, čekal jsem, že se každou chvíli zlomí. Ale rybář povolil a znovu zatáhl, bojoval jako lev.

“To je Pepa!” vykřikl. “To je na tuty Pepa!” Znovu povolil a začal couvat k lesu.

“Kdo je Pepa?” zeptal jsem se Ivana.

“To je místní legenda. Sumec, který prý má dva metry na délku. Nikdo ho ještě nikdy neviděl, ale všichni věří, že existuje.”

Rybář zmizel v lese, stále hulákal něco o Pepovi a stále couval dál a dál. Jestli toho nenechá, brzo skončí až někde na silnici ke Svárovu.

Takhle jsme udělali ještě další dva zářezy. Ohromně jsme se tím bavili. Teda až na Lindu, která  naprosto nechápala, co na tom máme. Nakonec Ivan vytáhl z vody kotvu a odmotal z ní zbytky vlasců, Já zabral u vesel a zmizeli jsme za ohybem břehu dřív, než někomu dojde, co se vlastně stalo.

“Stejně jste to neměli dělat,” ozvala se Linda, když jsem zvolnil tempo. “Chudáci rybáři, takhle si z nich vystřelit.”

“Chudáci rybáři? Právě naopak. Tohle byl ten největší úlovek jejich života. A to dokonce i když nic nechytili. Věř mi. O souboji s Pepou se tady bude vyprávět ještě dlouhá léta. A protože ho nikdo neulovil, legenda bude žít dál. Vlastně jsme právě nemalou měrou, přispěli k místnímu folkloru.”

“Hlavně, že si to umíš pěkně okecat.”

“To já přece vždycky lásko.”

Pomalu jsem vesloval ještě kousek dál k přítoku nádrže. Začínal jsem mít nějaký hlad. Odhadoval jsem, že může být tak jak jedna, maximálně půl druhé. Na večeři brzo, ale svačinka by bodla. U vody prý rychle tráví. 

„Kolik je hodin?“ zeptal jsem se úplně irelevantně. Nikdo z nás neměl hodinky. Já je nenosil od doby, co jsem zlikvidoval Svatou trojici. 

„Bude půl druhé, za pět minut,“ odpověděla mi Linda. 

Podíval jsem se na ni, jak to, že to ví tak přesně. Ukázala někam za mě. Ohlédl jsem se. Z hladiny jezera vyčnívala kostelní věž s hodinami. Když jsem se podíval lépe, viděl jsem i celý kostel. Byl podobný tomu co jsem zničil. Jedna loď a vysoká věž. Vypadalo to jako by se celá stavba vznášel na vodní hladině. Pluli jsme blíž. 

Kostel stál na nízkém kopečku čnícím z vody. Od jeho hlavního vchodu vedla kamenná, cesta ztrácející se pod vodní hladinou. Zbytek kopečku byl zarostlý rákosem ve kterém bylo docela živo. Když jsem plácl veslem do vody, do všech stran se z rákosí rozletěli ptáci. 

“Mrknem do vnitř?“ zeptal jsem se. 

“Jo jasně,” řekl Ivan. 

“Ani náhodou,” kontrovala Linda. “Z toho kostela čiší zlo.“ 

“Já vím. A právě proto tam chci.“

“Seš blázen.“

“Jsem zabiják zombií. A tam uvnitř jsou, cítím je,“ ukázal jsem prstem na kostel. 

“Nemáš mačetu.“

“Na zombíky ji nepotřebuju.“

“Ne? A čím je chceš zabít? Úsměvem?“

Vykouzlil jsem na své tváří ten nejlepší úsměv, jaký jsem dokázal a chopil se vesel. Ale daleko jsem se nedostal. Z poza kostela vyrazil motorový člun. Zakroužil kolem naší pramice a vypnul motor. Na jeho boku stál nápis OÚ Svárov. Obecní Úřad Svárov? Co po nás chtěj šašci.

“Héj”

Hele náš kámoš z rána.

“Ahoj,” zamával jsem mu.

 Blonďák mě taky poznal. Zrovna nadšeně nevypadal.

“Hele,” zašeptal mu do ucha druhej blonďák ve člunu, ale já ho stejně slyšel. “Není to ten, co včera sejmul Arnošta?”

“Jo vole, nemluv, nech to na mě.”

“Co se děje pánové?” zeptal jsem se.

“Tady nemáte co dělat. Otočte to a vraťte se zpátky do kempu.”

“Co pak? Jen se projíždíme na loďce. To se nesmí?”

“To se samozřejmě smí, ale vstup do kostela je přísně zakázán:”

“A pročpak?” nedal jsem se odbít.

“Kostel je majetkem obce Svárov. Je to soukromý pozemek. Stačí?”

“A když nestačí?” stále jsem provokoval.

“Když ne, potopíme váš člun a do kempu budete muset doplavat.”

“Za prvé, to není člun, ale pramice. A za druhé, je ta pramice vaše, blbečku.”

To byla pravda, celý kemp i s vybavením patřil Svárovu. Otočil jsem pramici a zamířil zpět do kempu. Teď jsem měl blonďáka pěkně před sebou. Zajímalo by mě, co si teď asi tak myslí.

‘Že jsi jenom namachrovanej debílek a že nejlepší bude, když počká, až odjedeme,’ poslala mi Linda myšlenkou odpověď.

‘Čteš mu myšlenky?’

‘Spíš pocity. Tohle je jejich interpretace. Moje interpretace.’

‘A mě čteš myšlenky?’

‘Ne.’

‘Ale teď jsi mě přečetla.’

‘Ne! Nečtu ti myšlenky. Ne cíleně. Někdy to z tebe prostě vylétne. Nedá se to minout. Snad mi věříš.‘

‘Veřím lásko. Jak dlouho už to dokážeš?‘

‘Od hor.‘

‘Ja to věděl!‘

‘Ale není to tak jak si myslíš. Je to spíš, jako zachytávat pocity, nebo emoce. A nejde to vždycky a u každého. Jen s tebou mi to jde samo.‘

‘Protože jsme propojení lásko, jak tady, tak tady,‘ ukázal jsem si na hlavu a pak na srdce. Ivan nechápal co dělám, ale neptal se. Linda se usmála. 

“Miluju tě, broučku,“ řekla už normálně. 

“Miluju tě, princezno,“ řekl jsem já. Ivan obrátil oči v sloup. 

“Bože. Odvezte mě na břeh. Já to dojdu. Nebo počkej. Doplavu tam sám.“

“Neblbni vole, už tam skoro jsme.“

Pravě jsme míjeli rybáře, kteří opět poklidně seděli a sledovali své pruty. To musí být zábava. 

Přirazil jsem s pramicí ke břehu a vytáhl ji kousek po písku, aby nám neuplavala. 

Simča si pravě na terase připravovala svačinku. Nic složitého. Housku a k tomu ukusovat kousek lovečáku. Přesně tak jsem to měl taky rád.

“Chytej,” hodila po mě Simča šišku lovečáku, když viděla, jak mlsně po něm koukám. Chytil jsem šišku mezi hruď a pravou ruku.

“Au,” řekl jsem spíš překvapeně, než bolestí.

“Co je,?” zeptala se Linda.

“Nevím, jako by mě pálila kůže.”

“Pojď sem,” Lind mě chytla za paži a odvedla do stínu terasy. To taky bolelo. Co je?

“Podívej se na sebe, jsi červený jak rak.”

“Co?”

“Spálený od sluníčka. Copak jsi se nikdy nespálil na slunci?”

“Eéé. Ne.”

“Chtělo by to Panthenol.”

“Co je to?”

“To je přípravek, přesně pro takové případy, jako jsi ty.”

“A to máme?”

“Ne, ale můžu se poptat po okolí. Za chvíli jsem zpátky.”

Linda odešla. Moje spálená kůže začínala být pěkně nepříjemná. Za chvíli se zase vrátila.

Paní v pokladně říkala, že tady asi nic takového neseženu, ale ve Svárově je prý dobře vybavený obchod a tam to mít určitě budou. Zajdu tam, stejně si potřebuju koupit ještě nějaké drobnosti.”

“Nemusíš se kvůli mě trmácet až do Svárova.”

“To máš pravdu, nemusím. Ale chci. Není to daleko, za hodinku jsem zpátky.”

“Půjdu s tebou,” ozvala se Simča. ”Taky si tam potřebuju něco koupit.”

“A co blonďák a jeho parta. Co když na ně narazíte?”

“Nemyslím, že by nám chtěli ublížit. Spíš jen čekají, až konečně odjedeme domu. Bude to v pohodě broučku.”

‘Budeme ve spojení, neboj.’

“Tak dobrá, já tady počkám,” řekl jsem zřejmou věc.

Linda si na plavky oblékla šortky a tričko, nic tak vyzývavého jako včera a společně se Simonou odešla.

“Čoveče,” řekl Ivan, když holky zmizeli z dohledu, ”já myslel, že už nikdy neodejdou.”

“Proč jako?”

“Uvidíš.” 

Ivan na chvíli zmizel ve stanu. Když se vrátil, držel v ruce nerozdělanou láhev vodky. Přesně tu samou značku, co jsme zmařili včera.

„Kde si to sebral, vole?“

„Včera. Na benzince, vole.“

„Tak momement. Flašku měl Adam. Ty jsi táhl plechovky. Žádná další láhev tam nebyla.“

„Ale byla. Jenom jsi ji neviděl. Byla schovaná. A nečum, možná tady nejsi jedinej kouzelník.“

Ivan rozdělal láhev. 

„Otoč se. Je to stará finta mýho bráchy. Nejdřív to bude trochu nepříjemný, ale pak to pomůže. Věř mi.“

Ivan si nalil trochu vodky do dlaně a namazal mi s ní spálená záda. Zasyčel jsem. Pálilo to jako čert. 

„Vydrž vole. Nejseš žádný mliko.“

Po počátečním pálení začala vodka na zádech příjemně chladit. Asi jak se odpařoval alkohol. 

„Chlapa jsem ještě nikdy nemazal. A doufám, že už ani nebudu.“

Doufal jsem, že ani já už se něčeho podobného nezúčastním. 

„Hotovo. Otoč se,“ řekl Ivan, když mi záda namazal. 

Lokl si vodky a láhev mi podal. 

„Zbytek už zvládneš sám.“

Také jsem si loknul. Byla teplá a pěkně hnusná. Namazal jsem si spálený hrudník a stehna. A pak si ještě loknul. Vážně se to nedalo pít. 

„Hele. Franta má určitě v karavanu lednici. Co kdybychom si to k němu dali vychladit.“

„Skvělej nápad. A pak by jsme si mohli skočit někam na točený.“

Nemuseli jsme daleko. Franta nás pozval na svoje točený. Jezdil sem každý rok na celý měsíc. Ještě mu čtrnáct dní zbývalo. Čtrnáct dní a tři soudky kutnohorské dvanáctky, neboť Franta byl z Kutné Hory. Spřáteleného města Krásné Hory. Podobný název, podobná historie. Kutná Hora byla stejně stará, krásná a podkopaná, jako Krásná Hora. Jen se tam místo zlata, těžilo stříbro. Žabaři. 

„Hele, nejsou ty holky pryč nějak moc dlouho?“ napadlo mě po třetím půllitru.

‚Hej Lin, kde se flákáte?’ spojil jsem se telepaticky s Lindou. 

‚Už jsme skoro u vás,  doufám, že někde nechlastáte,“ přišla mi v zápětí odpověď. 

‚Néé. To určitě né.‘

Poděkovali jsme Frantovi za pivo a vrátili se do stanu, dřív než se holky vrátí. 

Stihli jsme to akorát. Za chvíli se k nám připojil i Adam s Luckou. 

Linda táhla na rameni velkou tašku, narvanou k prasknutí. Na to, že šli jenom pro Panthenol… 

“Co neseš?“ vrhl jsem se na tašku. 

“Co záda?“ Linda si prohlížela má spálená záda. 

Po vodkové kuře už tolik nepálila, ale zase to začínalo příšerně svědit. 

“Podej mi ten Panthenol, namažu tě.“

Podal jsem Lindě Panthenol a dál se přehraboval v tašce. 

“No né. Copak je tohle?“ vyndal jsem z tašky láhev Jacka Danielse.

“V rádiu říkali, že se na nás ženou přívalové deště. Tak jsem si říkala, že jestli budeme muset celý den tvrdnout ve stanu, trocha pálenky na zahřátí se bude hodit.“

“Lindo, ty jsi zlatíčko. A kdy to má přijít?“

“Zítra večer.“

“Hmm. Kde jste slyšely rádio?“

“V obchoďáku.“

“V obchoďáku? Ve Svárově mají obchoďák?“

“Nebudeš tomu věřit, ale jo. Mají v něm úplně všechno. Otoč se.“

Otočil jsem se. V ruce jsem držel krabičku s nápisem Pregnance test. Byla růžová a na obale byla maminka s miminkem. Úplně jsem ztuhnul. Jestli ze mě bude v devatenácti fotr, spáchám sebevraždu. Stejně bych podle kletby, kterou na náš rod uvrhla Kniha mrtvých, do pěti let umřel, tak proč to protahovat. 

Linda si ode mě vzala krabičku a hodila ji zpátky do tašky. 

“Není můj,“ zašeptala. 

Cože? Takže když není tvůj tak… 

“Simona?“ zašeptal jsem já. 

Linda přikývla. Potichu jsem se rozesmál. Tohle až se dozví Ivan… Je vidět, že jsem přející. 

“Taky jsme potkali naše kamarády z rána. Zdravili nás už z dálky. Dokonce nám ukázali cestu do místní knihovny. Byli tak uctiví, že jsme si připadali jako ve třicátých letech.“

“Maj tam i knihovnu?“

“Mají tam úplně všechno. Dokonce i zubaře. Zdá se, že díky zisku z kempu, je Svárov velice bohatá obec.“

“A co jste dělali v knihovně. Študentka snad bez knížek, dýl jak tři dny nevydrží?“

“Hotovo,“ řekla Linda, když mi namazal i nohy. Starala se o mě, jako o svého. 

Obrátil jsem se zpět k tašce plně překvapení. 

“Koupili jste i rádio?“

“Jo. Je tady hrozný ticho. A jestli budou bouřky, informace se můžou hodit.“

“Super. A co jste teda zjistili v tý knihovně?“

“Vezmi si něco na sebe. Mám hroznou chuť na pivo. Řeknu ti to u Margity.“

 

Šli jsme do naší nově oblíbené hospůdky, ve které točil pivo klon Štefana Margity a tak jsme si ji po něm pojmenovali. Adam s Luckou se šli ještě jednou vykoupat do laguny s tím,  že za námi přijdou. Ivan se Simonu teď potřebovali trochu soukromí. 

Objednali jsme si pár piv a posadili se do rohu k zábradlí, jako včera. Linda vyndala z kapsy svůj obligátní zápisník. Byl to ten samý, do kterého si psala poznámky, když jsme před rokem sháněli informace o krásnohorském podzemí. 

“Takže. A nepřerušuj. Víš, že to nemám ráda.“

“Ještě jsem nic neřekl,“ bránil jsem se. 

Linda na mě hodila dva zelené blesky. Asi preventivně. Pokračovala. 

“Plán na stavbu hráze vznikl ještě před druhou světovou válkou. Místní však proti hrázi protestovali, neboť součástí zatopeného území, měl být i kostel se hřbitovem, který se jmenuje kostel svatého Jana Nepomuckého, ale místní mu říkají Stará fara. Podle něj nakonec dostala název i vodní nádrž. 

Místní proti stavbě protestovali tak dlouho, dokud nepřišla válka a na hráz bylo na dlouhá desetiletí zapomenuto. Plán na stavbu oprášili až komunisté v roce 1954. Ty se asi místních na jejich názor neptali a rovnou začali stavět. S napouštěním se začalo o dva roky později s tím, že hladina se ustálila o dva metry níže, než bylo původně v plánu. Tak mohla být Stará fara, která stála na kopci v tehdejším údolí Dyje, zachráněna. Jediné co mělo být přemístěno, byl hřbitov pod kostelem. Ale o tom jsem nenašla vůbec žádné záznamy. Zdá se, že mrtvé nechali tam kde jsou a oblast prostě zaplavili.“

“Dobře. Dejme tomu, že je to tak jak říkáš. Stavitelé nádrže slíbili přemístit hřbitov a vykašlali se na to. Spousta negativní energie. To by vysvětlovalo, proč mrtvý ožili. Co nechápu je, co s tím má společného blonďák a jeho parta. Oni nejsou zombíci. I kdyby nějací přišli do vsi a někoho pokousali, nebyli by takoví jací teď jsou. Nemrtvý o kterých se nepíše v Knize mrtvých. Navíc se chovají jako běžní lidé. To nechápu.“

“Možná by jsme je měli nechat být. Jestli nikomu neubližují, jako ostatní nemrtvý.“

“Možná jo. Však jsme tu teprve druhý den. Uvidíme.“

Za chvíli se k nám přidali Adam s Luckou. A potom i Ivan se Simonu. Když přicházeli, drželi se za ruce. Simona byla jako sluníčko, zatím co Ivan se přitrouble usmíval. Jako idiot. 

Simona si od výdejního okna přinesla limonádu. Potom na stůl položila plastovou tyčku. Byly na ní dvě čárky. 

“Gratuluju taťko,“ potřásl jsem Ivanovi rukou, „vaši budou mít radost.“

Simonu jsem objal a tentokráte ji pogratulovat upřímně. Prostě jsem si sám sebe nedokázal představit jako otce. Ivanovi jsem nezáviděl. Nebo možná jo. Já mít děti asi nikdy nebudu. Linda to věděla, ale zatím jsme se o tom ještě nebavili. Bylo to dost ožehavé téma. Možná, že ta kletba půjde zlomit. Možná bych se tomu měl začít věnovat, než bude pozdě. 

“Takže příští rok už pojedeme na dovolenou v sedmi. Ještě vy dva blbněte,“ ukázal jsem na Adama a Lucku, „a budu si muset sehnat autobus.“

“Nebo si někdo z nás udělá řidičák, co?”

“Skvělej nápad. Třeba Lin a já se budu vozit.“

“To jsi uhodl. Ať si auto pořídí Ivan. Řidičák už má, stejně se mu auto teď bude hodit.” 

“Měli bychom to oslavit,“ přidal se se svou trochou do mlýna Adam. 

“Tak, vy si teď budete chlastat, když já nemůžu,“ řekla smutně Simona. 

“Ale jist můžeš ne,“ kontroval Adam. „Slyšeli jsme, že U Bikera mají ty nejlepší hamburgery, odsud až po New York.“

„Tak fajn. Jdeme k Bikerovi bando.“

 

K Bikerovi jsme tak úplně nezapadli. To bylo snad poprvé v životě,  kdy jsem si připadal, že někam nepatřím. Samej drsňák v kůži. Plnovousy, černé brýle. Venku samý Harley, chopper, sem tam silniční motorka. Asi Vanilla Ice s partou. 

Hambáč byl dobrej o tom žádná. Pivo taky ušlo i když bylo místní. Ale ta atmosféra. Jako by jsme tady nebyli vítáni. Navíc nikde žádný ženský. Já myslel, že motorkáři mají rádi ženský. Ale tihle asi ne. Místo aby měli svoje, mlsně pokukovali po těch našich. Obzvláště pak po Lindě. Na to už jsem byl zvyklý, ale tady se mi to zdálo trochu přes čáru. 

“Hej kotě.“ To byl ZZ Top od vedlejšího stolu. A mluvil na Lindu, jak jinak. 

“Nechtěla by ses povozit na mojí mašině?“ řekl a udělal při tom obscénní pohyb pánví, abychom snad nebyli na pochybách, jak to myslel. 

“Zabiju ho,“ řekl jsem potichu. Nechtěl jsem provokovat. Byli jsme tu teprve druhý den. Nechtěl jsem držet skóre, jedna bitka denně. 

“To nedělej broučku. Takový ubožák ti za to nestojí!“

Tak já se snažil, aby nenastal další konflikt a Lin tu poslední větu přímo zakřičela. 

ZZ Top vstal ze židle. Nebyl sám. Nevěděl jsem, že kapela ZZ Top má sedm členů. 

“To jsi nemusela,“ řekl jsem Lindě. 

“Ale musela. Tyhle prasata si totiž myslí, že žena je jejich majetek. Že si k ženám můžou dovolit cokoliv. Vidím vám do hlav dobytci! Vím, co všechno ženám provádíte! Proto s vámi žádné nejezdí. Za to zasloužíte trest!“

“Vážně?“ zeptal jsem se. Takhle rozohněnou, jsem Lin ještě nikdy neviděl.

„Jo. A támhleten dokonce jednu ženu zabil. Unikl bez trestu. Vidím mu to v hlavě.“

Jeden člen kapely, ten co na něj ukázala Linda, se dal do pohybu. Že já radši nešel na večeři k Rozbitýmu vodákovi. 

Ten dobytek měl za opaskem nůž. Já měl zprvu v plánu uklidnit situaci a vysmahnout. Ale jak se tahaj zbraně… 

Šel po Lindě. To taky neměl. Cítil jsem, jak mi rudnou oči. Moje démonská část se právě drala na povrch. 

Zachytil jsem ruku s nožem, zkroutil ji, dostal ho do předklonu a kolenem mu zlomil nos. Další zaútočil také nožem. Nedostal šanci. Vyhnul jsem se jeho ráně, přetočil se kolem podélné osy a pravou nohou mu zasadil úder na spánek. Okamžitě šel k zemi. 

Na třetího jsem zkusil trochu toho Kung Fu. Asi taky něco trénoval, byl docela rychlej. Všechny jeho údery jsem vykryl a zasadil mu pár svých. Dovolil jsem si u toho i pár parádiček, jako styl tygra a podobný blbosti z filmů Jackieho Chana. Docela mě to začínalo bavit. 

Další nůž. Spíš rovná dýka. Čtvrtý člen ZZ Top mi s ní rozřízl triko přes celý hrudník. 

To tričko jsem měl rád. Bylo od Lindy. Byl na něm velký reliéf stříbrného srdce a přes něj růžový nápis I Love You. Dala mi ho z hecu. Nečekala, že ho budu nosit, ale já se od ní nechal vyhecovat rád. Netušil jsem, kde sehnala vyloženě dívčí tričko v mé velikosti, ale v Praze u Větví se prý dá sehnat leccos. 

Hmaty, chvaty, nebo jak tomu říkají policisté a nůž byl můj. Ten první, co jsem ho sejmul, už zase vstával. V ruce měl bouchačku. Konec hraní. 

Tomu čtvrtém, co jsem mu teď lámal ruku, jsem rozbil hlavu o stůl a jeho nůž hodil po chlapovi s bouchačkou. Zabodl se mu do pravého ramene, přesně jak jsem chtěl. Bouchačka mu vypadla z ruky. Jak šel do kolen, chtěl ji zvednout. Zahrál jsem si americký fotbálek. Tenhle výkop by měl nejméně 120 yardů. Nebýt to hlava připojená ke sto dvaceti kilovému tělu, ale míč, byl by to tutově rekord. Takhle jenom odletěl přes dva stoly. Další zbraně. Dokonce brokovnice s uřízlou hlavní. Asi bych je dokázal sejmout všechny, ale bez obětí na životech by se to neobešlo. Já lidi nezabíjím. Vyslovil jsem zaklínadlo. Všechny motorky, které ještě byli při vědomí, ztuhly a skácely se na zem. Prostě jsem je uspal. Přeskočil jsem bar a vzal si tu brokovnici. Líbila se mi. Vypadala jako ta Ashova. Dokonce i krabičku s náboji mi barman nechal. Poté jsem vyslovil další zaklínadlo, které přítomným vymazalo z paměti naše tváře. Budou si pamatovat, že je někdo vyškolil, ale nebudou vědět kdo. Odešli jsme. 

Už se stmívalo. Navíc se nebe nad námi ještě zatáhlo. Nebýt světel z kempu, nebylo by vidět ani na krok. Začal se zvedat vítr, ochladilo se. Asi se s tou předpovědí, někdo sekl. Slunce v duši. 

“Z toho bude průšvih,“ Řekl Adam.

“Nebude. Začaroval jsem je. Nebudou si nás vůbec pamatovat.“

“A co policie?“

“Jsou to motorkáři. Benga volat nebudou. Maximálně si budou myslet, že je přepad jinej gang. Pomsta bude sladká, ale ne na nás. A upřímně řečeno, jestli se navzájem vyvraždej s jiným gangem, je mi úplně buřt.“

“Jsi bezcitnej.“

“Blbost. Zeptej se Lindy, kolik je ve mně lásky.“

Naběhli jsme na pláž u laguny. V dohledu nebyla ani noha. Svlékli jsme se do naha a naskákali do vody. Po tom ochlazení, nám připadala krásně teplá. Přepnul jsem se do nočního modu. Sakra, ta Simona, To byl, ale kus. Jak už jsem jednou řekl, nemít Lindu, určitě bych ji zkusil. A potom dostal pěst. Doufám, že Linda mi teď nečte myšlenky. Asi ne, to už bych pěst dostal. 

První blesk sjel z oblohy bez varování. 

“Do prdele!“

“Co je broučku?“

Začal jsem šmátrat rukama kolem sebe. Vidět ve tmě, byla má schopnost, kterou mi dala Kniha mrtvých. Bohužel to mělo i stinné stránky. Třeba když jsem v nočním režimu a nečekaně zablýskne. To pak nějakou dobu vidím úplný hovno. To bylo jedno z mých tajemství o kterém věděla jenom Linda. Samozřejmě ji to hned došlo. 

“Dobytku. Očumovals holky, že jo.“

“Jenom Simonu.“

“Jasně. Lucku už jsi viděl na horách.“

“Máš pravdu, jsem úchyl. Omlouvám se. Ale teď bych vážně potřeboval pomoc.“

Linda mě chytla za ruku a odvedla na břeh. Podala mi šortky. 

“Oblíkni se vole. Ještě z tebe nějaká babka dostane infarkt. 

Cestou k našemu stanu, vedoucí kolem břehu jezera, začalo pršet. Nejdřív pár kapek a pak parádní slejvák. Ivan se ještě stavil u Franty pro láhev vodky a pak už jsme zapadli do stanu. Simona pustila naše nové rádio, vytáhla ze železných zásob nějaké brambůrky a další zobání. Vyndali jsme karty a plechovky piva. Bylo krásně teplé. Příště by to chtělo ledničku. To abych si vážně sehnal autobus. I na Jacka došlo. Ale nijak jsme to nepřeháněli. Venku bylo peklo. Stan se pod nápory větru povážlivě otřásal. Jestli jsme ho nezjistili pořádně, skončíme i s ním v jezeře. Ale vítr nakonec polevil. I déšť se zmírnil. Do stanu zatím neteklo. Vypadalo to že spát budeme v suchu. Karavan by to chtělo. Alespoň patnácti metrovej. S bazénem a klimatizací. A telefon si necháme zavést, až do maštale.

 

V noci jsem se probudil. Nevím kolik bylo, ale venku byla stále tma. Asi si budu muset pořídit nějaké hodinky. Nějaké pěkné s osvětlením. Ne, že bych ho potřeboval. A taky by mohli mít odpočet. Kdybych zase potřeboval vyhodit do vzduchu nějaký kostel se hřbitovem. Třeba Starou faru. Tenhle příběh se nějak nebezpečně začíná podobat tomu Dickovu. Dick už mi dlouho nikdo neřekl. Nechápu kam ve tři ráno, nebo kolik vlastně je, na tyhle myšlenky chodím. 

Linda ve stanu nebyla. Mohla si klidně jen odskočit na malou, ale já věděl, že tomu tak není. Z pod nafukovací matrace, jsem vytáhl mačetu. Symboly na ní vyryté ve tmě slabě zářily. Potichu, abych nikoho nevzbudil, jsem vyšel ze stanu. Venku na dešti stála Linda se svou mačetou v ruce. Upřeně sledovala vodní hladinu. 

“Lin?“

Nejprve bodla mačetu za sebe a teprve potom se otočila. Přesně jak jsem ji to učil. Čekal jsem to, takže jsem stál dost daleko, aby mě neprobodla. Být tam někdo jiný, je po něm. Právě proto jsem nechtěl, aby mačetu měla. Se zbraněmi se stávají nehody. 

“Co se děje princezno?“ 

“Necítíš to?“

“Jo, celou dobu. Ale proč jsi venku. Je zima, nastydneš.“

“Blíží se.“

Přepnul jsem do nočního vidění. Na hladině kousek od břehu jsem rozeznal oslizlou, ošklivou hlavu. A potom ještě další dvě. Za hlavami se vynořila těla. To už je viděla i Linda. Na to, že byli čtyřicet let pod vodou vypadali docela zachovale. Ale to zombie vždycky. 

Přepnul jsem zpět na normální vidění. Nechtěl jsem riskovat, že uhodí blesk a zombíky bude muset zlikvidovat Linda. Vypadala dost vyděšeně. Zombíka ještě nikdy neviděla. První zombík asi zamává s každým. Se mnou tenkrát na hřbitově Svaté trojice taky zamával, ale teď už ne. Už jsem se jich nebál. Byli hloupí, neobratní a navíc děsně pomalí. Byli to ti nejméně nebezpeční z  nemrtvých. Tedy pokud byli jenom tři jako teď. Se třemi jsem si dokázal poradit snadno. Za minutku jsem měl jejich těla s rozčísnutými lebkami vyskládaná před stanem. Živý, mrtvý, oživlý mrtvý a nakonec definitivně mrtvý. Kdyby chtěl můj příběh někdo sepsat, určitě by nesl označení braková literatura. Celý můj život zhruba od šestnácti let, byl braková literatura. 

“Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se Lindy. Nebyla, to jsem viděl. 

“Co s nimi uděláme? Tady je přeci nechat nemůžeme.“

“Schováme je tam do toho křoví. Ráno si uděláme výlet do Svárova. Najdeme blonďáka a hezky ho poprosíme, jestli by si nemohl kámoše odvézt.“

“Nechci se jich dotýkat.“

“To nemusíš lásko. Udělám to sám.“

Odtahal jsem mrtvá těla do hustého křoví, dělicího pozemek kempu od okolí. Pěkně až dozadu k plotu. Tam je nikdo nenajde a než začnou smrdět na celý kemp, jistě se jich někdo ujme. O to už se postarám. 

 

Ráno stále pršelo. Občas, když zavál vítr od křoví, byl cítit lehký smrádek. Zvláštní, že dokavaď byli zombíci zombíky, nesmrděli. Ale jak se z nich stali bývalí zombíci, šlo to s nimi rychle z kopce. Bylo potřeba jednat, než si smradu někdo všimne. 

Po snídani přestalo pršet. Občas na nás skrze mračna i vykouklo slunce. I tak se ochladilo o dobrých dvacet stupňů. Včera pětatřicet, dneska patnáct. Ale to se hodilo. Mohl jsem si na triko vzít košili a pod ní do závěsu svoji mačetu. Byla otočená hezky rukojeti dolů, stačilo dát ruku za záda a mačeta byla venku dřív, než si nemrtvý stačil uvědomit, ze už je zase mrtvý.

Řekli jsme svým přátelům o našem malém nočním dobrodružství a úmyslu jít si promluvit s místními do Svárova. Adama napadlo, že by mohli jít s námi a cestou se stavit v tom zábavním parku, který byl po cestě. Prý byl spíše pro děti, ale i dospělý si tam mohli najít zábavu. My byli něco mezi, tak jsme nadšeně souhlasili. Linda už se z nočního setkání s nemrtvými docela vzpamatovala a do parku se těšila nejvíc z nás. Rádio slibovalo na odpoledne další přívalové deště. Bylo třeba si užít zábavu, dokavaď to šlo. 

Park stál na poli, asi v polovině cesty, mezi kempem a Svárovem. Jeho atrakce se skládali z různých prolézaček, lanových prolézaček, houpaček, skluzavek, dřevěného hradu, pirátské lodi, pískoviště, brouzdaliště a stánku s občerstvením, což byla asi ta atrakce pro tatínky. A ještě jedna atrakce pro tatínky se našla. Až úplně vzadu, tam co už začínala vinice, vrhání nožů a seker na terč. Do parku pro děti ideální atrakce. 

“Hele! To je Arnošt!“

Arnošt stál před velkým kulatým dřevěným terčem se sekerou v ruce a ze vzdálenosti asi pěti metrů se snažil zasáhnout cíl. Za terčem byla ještě zeď z balíku slámy, ale tu Arnošt nepotřeboval. Nedohodil ani k terči. Jeho talent na vrhání se vůbec nevztahoval na zbraně. 

“Nazdar Arnošte,“ obejmul jsem ho kolem ramen, jako kdybychom byli největší kamarádi. 

Arnošt se tak lekl, že upustil sekeru. Zabodla se mu kousek vedle nohy. Škoda, zajímalo by mě, jak tihle nemrtvý reaguji na bolest ve střízlivém stavu. 

“Co pak? Trénuješ likvidaci cizáků?“

“Jenom tady tak blbnu. Co chceš?“

“Chci ti něco ukázat.“

Popošel jsem ke stolku, kde měl kluk z obsluhy této atrakce, vyrovnanou pěknou řádku zbraní. Vrhací nože, sekery a taky jednu moc pěknou mačetu. Dovolil jsem se, jestli si ji můžu vypůjčit. Kluk, starý asi jako já, se netvářil moc nadšeně. Nevím co si myslel. Že na tuhle atrakci budou chodit pěti leté děti? 

Obtěžkal jsem mačetu, párkrát ji protočil v ruce a potom vyhodil do vzduchu a zase chytil. 

“Hele to nedělej!“ vykřikl kluk od mačety. „To není žádná hračka!“

“Co jako? Tohle?“

Vyhodil jsem mačetu vysoko do vzduchu. Kluk o dva kroky ustoupil. Arnošt taky couvl. Jen moje parta se ani nehla. Postoupil jsem o krok dopředu, dal pravou ruku za záda a suverénně do ní chytil mačetu. 

Znovu jsem si ji prohlédl. Byl to kvalitní kus oceli. Pět milimetrů silná, čepel i rukojeť z jednoho kusu. To bylo důležité. Jestli si někdy budete kupovat mačetu, dbejte, aby byla z jednoho kusu. Jinak by vám mohla rukojeť zůstat v ruce a čepel v hlavě. A to je prý velice nepříjemné. Alespoň podle výrazu zombíku, odpočívajících ve křoví kousek od našeho stanu. 

“Jak daleko je ten terč?“ zeptal jsem se kluka. „Deset metrů? Není to málo?“ začal jsem couvat. 

Ostatní couvali se mnou. Kluk mlel něco o nebezpečnosti mého jednání, ale nijak nezasahoval. Možná byl zvědavý, co chystám. Možná se nechtěl přetahovat s maníkem s mačetou. Zastavil mě až vinohrad, který ze třech stran obklopoval park. Ze čtvrté strany byla silnice ke Svárovu a za ní jezero. Teď jsem stál dobrých 120 metrů od terče. To už bylo docela daleko i na mě. 

Ještě jednou jsem si prohlédl mačetu, všechny její nerovnosti, které by mohli narušit dráhu letu. Poté jsem se rozběhl jako Jan Železný. Do hodu jsem dal všechno. Mačetu jsem poslal asi metr nad zemí. Na plocho. Tak, aby podebírala vzduch pod sebe. Fungovalo to jako vztlak pod křídlem letadla. Mačeta tak mohla doletět dál, ale stejně byla důležitá síla. 

Když odečtu prostor na rozběh, výsledná vzdálenost mohla být asi 110 metrů. Na hod mačetou tutově rekord. Mačeta porazila dřevěný terč a zastavila se až o rukojeť. Celý terč odletěl a narazil do zdi z balíku slámy za ním. Zaprášilo se. Kluk nevěřil vlastním očím. Já taky. Ani démon tenkrát v jeskyni nebyl takhle daleko a to šlo o život Lindy.

Moje banda jásala. Arnošt se chtěl vytratit hezky po Anglicku. Chytil jsem ho za límec džinové bundy, přitáhl ho k sobě a pod krk mu dal svoji mačetu. 

“Podívej se,“ dal jsem mu mačetu před oči. Střídavě se na ní rozsvěcovaly symboly démonů. Tohle jsem nijak neovládal. Symboly na mačetě si svítil jak chtěly, ale tohle byl docela hezký efekt. 

“V noci nás napadli tři zombie. Nevím, jestli jste je poslali a ve vašem vlastním zájmu doufám, že ne. Každopádně. Leží ve křoví na vnitřní straně plotu kempu. Chci, aby jste si pro ně přijeli. A taky chci mluvit s vaším vůdcem. Zařiď to.“

Pustil jsem Arnošta a schoval mačetu do závěsu. Arnoštek upalovat jak zajíček s brokovnici za prdelí. Fajn. Nemusíme se trmácet až do Svárova. Stejně zase začínalo pršet. Tahle dovolená vážně stojí za to. 

Déšť houstl, atmosféra byla ponurá, jen rybáři byli šťastní. Ve vodě nikdo nebyl, mohli mít nahozeno i přes den. 

Seděli jsme na terase a poslouchali rádio. Někdo v něm žvanil o zvyšujících se hladinách řek, včetně Dyje. I mě se zdálo, jakoby hladina jezera byla o něco blíž.

Zaslechl jsem zvuk motoru z jezera. Blížil se motorový člun, ale zastavil někde v pravo od nás. Čekal jsem. Za chvíli se z křoví, do kterého jsme uklidili zombie, vynořil blonďák.

“Ahoj,” pozdravil, když přišel k nám. Nabídl jsem mu židli. Čekal jsem co bude. Začal vyprávět svůj příběh.

“Před padesáti lety, když voda zaplavila hřbitov pod kostelem, mi bylo 72 let. Byl jsem tehdy předsedou místního národního výboru. O tom, že mrtvý ze hřbitova nebyli přemístěni jsem věděl. Přemístit hřbitov by bylo neúnosně nákladné a taky by zdrželo napouštění nádrže. Souhlasili jsme s ponecháním hřbitova na místě, výměnou za naprostou kontrolu nad zisky z kempu, který měl u nádrže vzniknout. Tenkrát jsme to nepovažovali za velký problém. 

Ale pak se stalo něco zvláštního. Mrtvý ze hřbitova se začali vracet. Nejdřív nás to vyděsilo, ale potom jsme zjistili, že vracející se mrtvý se dají i využít. 

Podařilo se nám z jejich těl získat Esenci. Esenci, která nám umožnila zastavit stárnuti. Co víc. Ona nám umožnila omládnout. Je mi 122 let, ale mám tělo dvacetiletého mladíka. Objevili jsme elixír mladí a nehodláme se ho vzdát. Takže to uděláme takhle. Nevím co jsi zač a co o těhle věcech víš. Ale mi se svého mládí nevzdáme. Takže si sbalíte ten váš stan a zmizíte. A to co nejdřív. Dovolená skončila. Když neposlechnete, zabijeme vás.”

“Tak teď zase poslouchej ty mě, šašku. To, že jste nesplnili slib, nepřestěhovali hřbitov a tím zradili své mrtvé, otevřelo dimenzionální bránu do samotného pekla. Proto vaši mrtvý ožívají. A tím, že v tom stále pokračujete a navíc mrtvé zneužíváte, posíláte do brány další negativní energii. Ta brána se neustále rozšiřuje. Nakonec se otevře naplno a démoni z pekla budou moci vstoupit na naší Zemi. Na mojí Zemi, ty parchante. To bude konec světa a to já nedovolím. A taky jsem trochu háklivý na výhrůžky zabitím. Takže to bude takhle. Přestanete využívat mrtvé. Vypustíte nádrž a přemístíte všechny mrtvé na nový hřbitov, tak jak jste slíbili. Jedině tak může být pekelná brána znovu uzavřena. Když ne, udělám to sám a zabiju já vás.”

“Máte čas do zítřejšího večera,” řekl blonďák, vstal a zmizel ve křoví. Za chvíli zazněl zvuk startovaného motoru, který se vzdaloval směrem ke Svárovu.

“Co teď?” zeptala se Linda.

“Zítra ráno sbalíme stan a vy odjedete,” odpověděl jsem.

“A ty? Chceš tu zůstat?”

“Musím to zastavit. Pokud se tu otevře plná pekelná brána, nebude mít žádné hranice. Démoni se budou moci roztáhnout po celém světě. To bude konec lidstva. Peklo na zemi. Konec světa. Apokalypsa...”

“Jo, jo. Už chápu. Chci zůstat s tebou.”

“Ne. Víš, jak to dopadá, když zůstáváš. Chci abys byla v bezpečí. Vyřeším to sám.”

 

Byl čas na skleničku Jacka Danielse. Seděl jsem na terase a přemýšlel, jak z toho ven. Déšť ještě zesílil. Zase se mi zdálo, že hladina jezera je o něco blíž.

Ozval se zvuk sirény, přicházející od hráze nádrže.

“Co je to? Nálet?”

Z karavanu vyběhl Franta v pláštěnce.

“Héj! Franto! Co se to děje?”

“Hladina stoupá!” zakřičel František zpátky. “Hrozí protržení hráze, budou otevírat vrata, to musím vidět!”

“Počkej! Půjdeme s tebou!”

“Hodil jsem na sebe nepromokavou bundu, která byla za chvíli na žmach. Ostatní to taky chtěli vidět. Šli jsme na hráz celá banda. A nebyli jsme sami. Otevírání vrat hráze, byla asi velká událost.

“Hráz je sypaná,” vysvětloval cestou František. 

“Dvanáct metrů vysoká, se dvěma přepady. Samotná nádrž není nijak hluboká. Největší hloubka je u hráze, asi osm metrů. Směrem k přítoku se dno zvedá. Průměrná hloubka u Svárova je asi dva metry. Pokud přijdou přívalové děste, jako teď, nádrž velice rychle dosáhne své kapacity. Potom se musí otevřít posuvná vrata hráze. Nejen, že hrozí zatopení kempu, ale hlavně protržení hráze. Je to úžasná podívaná.”

Franta měl pravdu. Vrata hráze byla dvoukřídlá, posuvná. Jak mi Franta vysvětlil, každé křídlo vrat drželo na místě dva tisíce tun vážicí, betonové zaváží, zavěšené na masivním pěti článkovém řetězu, silném jako trup dospělého muže. Vrata se ovládala na dálku z centrály povodí Dyje. Když byl přítok do nádrže takový jako dnes, stačilo je otevřít o deset procent. I tak hrozilo, ze by vzniklý proud strhl plavce nebo lodě. Proto hodinu před otevřením vrat, každých deset minut zněla siréna, jako při náletu na Berlín.

Byla to úžasná podívaná. Ve vratech zela asi metrová díra, kterou se hrnul nepředstavitelný proud vody. 

“Jak moc se ty vrata dají otevřít?” řval jsem Frantovi do ucha, aby mě přes rachot padající vody slyšel. 

“Na deset metrů, ale to by asi nikdo nechtěl!”

“Proč ne!”

“Protože při plném otevření, by byl odtok asi třicetkrát vetší než přítok, nádrž by byla prázdna během čtyřiceti osmi hodin!”

Taková ohromná vodní plocha prázdná během čtyřiceti osmi hodin? Neuvěřitelné.

 

Vrátili jsme se zpátky do stanu. Rachot vody od hráze byl slyšet až tady. Jak by to asi vypadalo, kdyby byla vrata otevřená úplně.

“Balíme hned,” řekl jsem všem přítomným.

“Co se děje?” zeptal se Ivan.

“Mam nápad, jak tohle rychle ukončit. Ale ať si nejdřív myslí, že jsme se zařídili podle blonďákovi rady a odjíždíme.”

Balit mokrý stan, byl vážně výborný nápad.Ted už neměl tři metráky, ale asi pět.

Když jsme skončili, byli jsme mokří a utahaní.

Blonďák a jeho parta nás sledovali z povzdáli. Jestli sem přijde, asi mu na hlavě udělám trvalou pěšinku. 

Nasedli jsme do vozu a odjeli. Škodověnka se pod tou tíhou sotva vlekla.

Asi pět kilometru od kempu, když jsem si byl jistý, že nás nikdo nesleduje, jsem zastavil.

“Jeďte dál, dokud nenarazíte na jiný kemp, nebo třeba penzion. Musíte se někde ubytovat, usušit, najíst,” pohlédl jsem na Simonu. Tohle nebylo zrovna dobrodružství pro těhotnou ženu. Ale zase bude mít mladému co vyprávět.

Rozloučil jsem se s Lindou. Stále mě přemlouvala, že půjde se mnou. Vzpomněl jsem si na tmu a chlad jeskyně pod jejich domem. Tady to bude podobné. Sorry lásko, nic pro holky.

Ještě než jsem odešel, zkusil jsem se v aute převléknout do něčeho suchého. Nebylo to snadné, ale nakonec se zadařilo. Dokonce jsem vyfasoval i jedny suché kožené boty a pláštěnku. 

“Až skončím, vrátíte se pro mě,” řekl jsem Ivanovi, který místo mě, zaujal post řidiče.

“A jak zjistíme, kdy to má být?”

“Linda ti řekne.”

Poté jsem e rozloučil s Lin.

“Neměl by jsi tam chodit sám,” řekla mi. “Vždycky jsme všemu čelili spolu. Neměl by jsi to dnes měnit.”

Měla pravdu. Samozřejmě, jako vždycky. A na víc. Když šlo o Lin, byl jsem neskonale měkký.

“Vezmi si pořádný boty, princezno. Cesta bude dlouhá.”

“Fajn,” řekl Ivan.”Nemohl bych jít taky s vámi? A co Simona? A Adam s Luckou? Proč jsme vlastně nezůstali v kempu? Jak se teď dovím, kde vás najit?”

“Cestou sem jsem viděl spoustu kempů. Jeď pořád po téhle silnici  zastav v prvním, na který narazíš. Najdeme si vás tam.”

 

Cesta v neustálém dešti je vážně ubíjející. Naše kufry naštěstí počítali i s tím. Měli jsme kožené poty, které jen tak nepromoknou, teplé oblečení a na to zelené pláštěnky, takže jsme byli celkem v suchu, alespoň prozatím. Můj plán navíc počítal i s tím, že se přes noc někde ohřejeme. Ale nejprve bylo nutné udělat jednu důležitou věc. Něco, na čem závisel celý můj plán.

Po silnici jsme se vrátili zpět ke Staré faře. V pláštěnkách s batohy na zádech, jsme vypadali jen jako dva trampové, kteří si nevybrali zrovna dobré počasí na trek.

Na hrázi byla stále spousta čumilů. Proto, co jsem chtěl provést, to nebyly zrovna ideální podmínky, ale já byl přece mocný čaroděj. Jako Gargamel.

“Franta říkal, že při plném otevření vrat, by byla nádrž z poloviny prázdná, do čtyřiceti osmi hodin. To znamená, že její vrchní část se hřbitovem, která je o něco víš, by mohla být prázdná za nějakých dvanáct hodin. Jediné co teď musíme udělat, je naplno otevřít propusť hráze.”

“Aha. A jak to chceš udělat? Zavolat na povodí Dyje ať nám otevřou?”

“Ne. To by mohli zase zavřít. To riskovat nechci. Prostě přesekneme ty řetězy, co drží protizávaží a vrata se samy otevřou.”

Linda si prohlédla řetězy obtáčející velká ozubená kola, zavěšená na mohutných betonových sloupech, na vnější straně hráze. Samotná propusť, byl technický unikát. Masa betonu a oceli, která se dokázala plně otevřít během pouhých šesti minut. K archaické sypané hrázi se tato stavba vůbec nehodila.

“Přeseknout řetězy? To myslíš vážně?”

Jasně, že to Linda nechápala. Řetěz byl opravdu mohutný. Navíc nevěděla jak to chci udělat, aby mě nikdo neviděl. Ale ona zapomněla, že se dokážu na pár minut zneviditelnit. Já jsem prostě dobrej čaroděj.

Vylezl jsem na betonový pilíř a řetěz měl pěkně před sebou. Sundal jsem ze zad mačetu i s pouzdrem a zašeptal jí jedno zaklínadlo. Cítil jsem, jak se do mačety vlévá energie. Věděl jsem, že v pouzdru teď jasně zlatě září. Tohle by žádné kouzlo zakrýt nedovedlo, ale obyčejné pouzdro z kůže ano. Vytrhl jsem mačetu z pouzdra, jedním švihem přesekl řetěz a schoval jí zpět do pouzdra. Svědci události později tvrdili, že to bylo, jako by do řetězu udeřil zlatý blesk. To samé jsem zopakoval i s druhým řetězem. Závaží se s rachotem zřítilo k patě hráze a dvojitá posuvná vrata se naplno otevřela. Jestli voda z na deset procent otevřených vrat byla ohlušující, teď by vám ten hluk urval hlavu. Lidé utíkali s dlaněmi na uších. Já s Lindou také.

Zastavili jsme až na druhé straně hráze. První část úkolu byla splněna. Dokonce už byl prostým okem patrný pokles vodní hladiny v nádrži. Jestli byl můj odhad správný, horní část nádrže, ta jejíž dno bylo o několik metrů víš, bude bez vody asi za dvanáct hodin. Spousta času na splnění druhé části mého plánu. Té složitější.

Šli jsme rozmáčenou polní cestou po protějším břehu jezera, viděli jsme místo, kde stával náš stan, viděli jsme lidi, kteří balili své věci a chystali se k odjezdu. Prázdniny u jezera bez vody zřejmě nikoho nelákali. Říkal jsem si, jestli jsem to tentokrát trochu nepřehnal, ale pekelná brána, je pekelná brána.

Měli jsme namířeno do malé vesničky, jejíž název jsem zatím neznal, ale jejíž kostelní věž jsme viděli od našeho stanu na protějším břehu.

Doufal jsem, že u fary bude i farník, AKA vysvěcený kněz.

Prošli jsme skrze náves vesničky, která se zdála být úplně opuštěná. Venku jsme nikoho nepotkali. Kdo by se také potuloval venku v tomhle počasí. Stále lilo jako z konve. Na konec července, byla neuvěřitelná zima.

Kostel stál na konci vesnice, na malém kopečku, obklopen hřbitovem. Jak jinak.

U zadní zdi byl malý jednopodlažní domek s kamennou zdí a doškovou střechou. Vypadal stejně staře a ponuře, jako hřbitov sám. Z jednoho z oken se linul slabý, namodralý přísvit. Někdo se uvnitř díval na televizi.

Vzal jsem za kliku vchodových dveří. Bylo odemčeno. Vstoupili jsme. Zdálo se, že až na pokoj s televizí, je domek prázdný.

Vešli jsme do pokoje. Naproti nám hrála televize a před ní v křesle zády k nám, seděl muž. 

“Dobrý den,” pozdravila Linda. Jak jsme správně předpokládali, dívčí hlas muže tolik nevyděsil.

Pomalu se otočil ve svém křesle. S Lindou jsme stále měli na hlavách kapuce našich zelených pláštěnek. Linda si tu svou stáhla.

“Anděl a ďábel,” hlesl muž v kostkované košili.

Proč anděl, jsem věděl. Linda byla nádherná, její zelené oči doslova zářily. Ale proč ďábel? A pak mi to došlo. Moje oči nezářily, jen byly rudé, když jsem byl naštvaný. A to já dnes byl už od rána. V kombinaci přítmí a kapucí na hlavě. Celej můj bráchanec Locutus.

“Nejsem ďábel,” sundal jsem si z hlavy kapuci. “Jen potřebujeme vaši pomoc.”

“Kdo jste?” otázal se kněz.

“Přišli jsme skoncovat se zlem, jenž ovládá tento kraj, ale bez vaší pomoci to nesvedeme, otče.”

“Stará fara,” vydechl otec.

Tak vida, všichni kněží nejspíš nejsou zabednění, jako ten od svatého Prokopa.

Otec nás usadil na gauč a donesl horký čaj. Ovocný. S citronem. Tak jsem to měl rád.

Potom jsme mu vyprávěli náš příběh. Jak jsme se dostali k tomuhle řemeslu, jsme zredukovali jen na podstatné. Co jsme zjistili o Staré faře, jsme mu vylíčili do detailů. Ku podivu nám věřil. Nebo, alespoň předstíral, že nám věří. Nevadí. Tak jako tak, dnes v noci půjde s námi. Až potká prvního nemrtvého, uvěří.

“A co žádáte po mě?” zeptal se otec, když jsme domluvili. Tedy Linda domluvila. Vyprávěla především ona. Měla příjemný sametový hlas, který na lidi působil uklidňujícím dojmem.

“Otevřeli jsme propusť nádrže,” ujal jsem se slova. 

“Ještě dnes v noci bude horní část s kostelem a hřbitovem, bez vody. Chceme, aby jste tam šel s námi. Znovu vysvětíte kostel i hřbitov. Mrtvý se pak stanou opět mrtvými. Pekelná brána se uzavře. Démoni se skrze ní na zem nedostanou.”

“A co bude s místními ze Svárova?” zeptal se otec.

“Bez té své Esence zemřou. Myslím skutečně zemřou. Stejně už měli být dávno mrtvý. Vy pak ohlásíte, své zjištění, že hřbitov nebyl přemístěn, tak jak bylo původně v plánu a přimějete příslušné úřady zjednat nápravu. Až potom opraví výpusť, nádrž se znovu naplní a život tady půjde dál, jako dřív.”

 

Odchod jsme naplánovali na druhou hodinu ranní, kdy už by měl být vršek nádrže prázdný. Jen jsem se obával přítoku, neboli rozvodněné řeky Dyje. Mohla obtékat kopec s farou od kempu, pak by to bylo v pohodě. Nebo ho mohla obtékat od Sedlova, jak se jmenovala obec ve které jsme právě přebývali, pak by to nebylo v pohodě. Museli by jsme se dostat na druhou stranu a nejbližší most byl právě ve Svárově. A ten mohl být kvůli rozvodněné řece uzavřený. Museli by jsme se vrátit na hráz a jít přes kemp a to by jsme do slunce východu nestihli. A potom tu byla ta nejhorší varianta. Dyje mohla kopec obtékat z obou stran. Možná, že se do fary vůbec nedostaneme.

Ale my měli kliku, už zase. Nejspíš nad námi někdo držel ochrannou ruku. Náš anděl strážný, v mém případě možná démon strážný. Dyje si to divoce hnala korytem pěkně kolem břehu kempu. K faře se dalo dojít suchou nohou.

Na dně nádrže, alespoň ne v těchto místech, nebylo skoro vůbec žádné bahno. Proud řeky ho strhával do nižších míst. Celé dno nádrže bylo pokryto velkými kameny. Byli mokré a kluzké, ale dalo se po nich bez problému přejít. Ale kolem fary, jakoby se kameny hýbali. No jasně. Tehdejší stavitelé byli koumáci. Zasypali hřbitov šutrama, aby velká voda nevyplavila mrtvoly z jejich hrobů. Dalo jim to zabrat, ale ven se dostali. S tím, že mrtvý ožijí, asi nikdo nepočítal. 

Obešli jsme kopec až ke kamenné cestě, původně vedoucí do Svárova. Tam, nahoře u vstupu do kostela, stál on. Velký blonďák osobně a před ním armáda mrtvých. Nemrtvých. Oživlých mrtvých. Sakra, proč to s těmahle šmejdama a jejich názvoslovím, musí být vždycky tak komplikovaný. Prostě tam stála banda zombíku, kterým velel náš blonďák ze Svárova. Pomalu zjišťuji, že k blonďákům mám vyloženou averzi. Jen by mě zajímalo, jak je ovládá. Sráč jeden.

“Já věděl, že v tomhle,” rozmáchl se rukou kolem sebe, “máte prsty vy.”

Asi chtěl vypadat důležitě. Důležitě ho dneska sejmu.

“Máte poslední šanci. Odejděte hned. Odejděte a přežijete.”

“Lin? Braň otce. Zbytek nech na mě.”

Vytáhl jsem ze závěsu svou zlatě zářící mačetu. Tenhle mejdan si dneska náležitě užiju. Devastace začíná.

No jasně. Devastátor. Pěkný jméno pro mačetu.

Rozeběhl jsem se proti zombiím. Před třemi roky by na mě blonďák se svojí armádou, asi udělal dojem. Ne. Před třemi roky bych se z takového pohledu posral. Ale po boji s démonem a stínem? Docela jsem si to užíval.

Ruce, nohy, hlavy, všechno létalo kolem, jak na prvního máje. Pomalu jsem se přes tu změť náhradních součástek, probíjel k blonďákovi. Občas jsem hodil očkem po Lindě. Zatím co kněz se třásl a modlil, Linda stála se založenýma rukama se znuděným výrazem ve tváři. Na zombíky si zvykla docela rychle. Aby taky ne. Taky bojovala s démonem a stínem, jako já.

“Za tebou!” zakřičel jsem, abych jí trochu rozptýlil.

Bleskurychle se otočila se svojí mačetou, připravenou k útoku, přesně jak jsem jí to učil. Za ní nikdo nebyl.

“Debile!” poděkovala mi.

Jak se to říká? Nepokoušej štěstí? Asi jsem takovou blbost dělat neměl. To asi ty endorfiny z boje, nebo co.

Když se za Lin doopravdy objevili dva zombíci, mohl jsem na ní křičet, jak jsem chtěl. Nevěřila mi.

‘Lásko,’ zkusil jsem to myšlenkou, ‘věř mi prosím, otoč se.’

Právě včas. Zaječela, tak jak to umí jenom holky. A potom je oba rozsekala, jako profík. Jako já. Nemít tady rozdělanou práci, sedl bych si k tomu s plechovkou piva a popcornem. Šikovná holka.

Zombíci došli. Nemilá skutečnost. Pro blonďáka.

Stanul jsem asi pět metrů před ním. On byl pořád ve vchodu do kostela. Ruce za zády, ve tváři přísný výraz. Že má v ruce bouchačku, mi bylo jasný. Že je tak hrozně pomalej, mě překvapilo. Serval jsem ze zad brokovnici od Bikera. Měl jsem jí přilepenou na závěsu mačety obyčejnou kobercovou páskou. Byla tak hezky po ruce. Vypálil jsem na blonďáka z obou hlavní dřív, než stačil zvednout ruku s bouchačkou. Olověné broky ho poslali do tmy kostela. Zprvu jsem mu chtěl zamávat, ale raději jsem zvolil ostražitost. Místo toho jsem mávl na Lindu a kněze, aby se ke mě přidali. Společně jsme vstoupili do tmavého kostela.

Přepl jsem oči do nočního režimu. Blonďáka jsem nikde neviděl, zato však všude po stěnách i po oltáři stálo mnoho svící. Vyslovil jsem kouzlo, kterým jsem zapaloval svíce u Lindy doma. Vzplály všechny najednou.

Kostel moc dobře nevypadal. Voda jezera se na něm za těch čtyřicet let výrazně podepsala. Zdivo bylo vlhké, dřevěné lavice nabobtnalé, oltář pokroucený. Jeho zlacení, už dávno vzalo za své.

“Začněte otče,” vybídl jsem kněze.

Ten postoupil před oltář, vyndal z brašny nějaké ty katolické propriety, kterým jsem vůbec nerozuměl a začal mlít něco latinsky. Tomu jsem nerozuměl už vůbec. Linda latinsky uměla, asi by mu rozuměla, kdyby tady byla. 

“Tak dost!”

Já říkal, že mám dávat pozor. Blonďák stál kousek od nás a jeden z jeho poskoků držel Lindě pod krkem nůž. Jé hele, vždyť je to Arnošt, můj kámoš. To už tady taky bylo. Historie se nám začíná nebezpečně opakovat.

“Zahoď tu brokovnici,” řekl blonďák, “jinak je po ní.”

Měl trochu rozcupované bříško, to je fakt. Ale nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Jo nemrtvý, ty se mají, vydrží opravdu dost.

Odhodil jsem brokovnici na zem. Ale ještě jsem si nezoufal. Ten kretén zapomněl, že mám na zádech mačetu. A tihle nemrtvý, jak to jen říct, proti upírům byli jako šneci.

“Přijdete si sem, do naší vesnice, do našeho kostela a budete nám kázat jak máme žít? Chcete nám vnucovat vaše pravidla? Vaše...”

Dál už jsem blonďáka neposlouchal. Já přece nikomu nic nevnucuju. Jen se mi nechce žít v pekle na zemi.

‘Lásko, slyšíš mě?’ poslal jsem Lindě svou myšlenku.’

‘Slyším broučku. Je to jako tenkrát v Darknessu. Že zase nepřivoláš démona.’

‘Neboj lásko, nepřivolám. Věříš mi?’

‘Věřím.’

‘Tak až budeš mít mačetu, hod jí. Hoď jí oběma rukama. Jsi tak blízko, že nemůžeš minout. Příprav se.’

Tasil jsem mačetu a poslal jí Arnoštovi do levého oka, do toho co bylo dál od Lindiny hlavy. Pěkná trefa. Linda bleskově vtrhla mačetu z Arnoštovi hlavy, chytla jí do obou rukou a vrhla jí po blonďákovi. Byl tak blízko, že nemusela mít s házením žádné zkušenosti. Jedna otočka mačety blonďáka uklidila mezi lavice. Prima, zase jsem byl beze zbraně, jak já to dělám?

Do kostela vtrhl zbytek Timurovi party, teda blonďákovi. Schoval jsem Lindu za sebe a vyslal proti nim ohnivý kruh. Hořeli pěkně. Konečně jsem si v jejich světle mohl pořádně prohlédnout výzdobu kostela. Kdybych měl čas. Blonďák byl vážně nezmar. Vynořil se mezi lavicemi, mačeta mu trčela z hrudi. Vypadal trochu naštvaně.  Že by mi teď nabídl smír a možnost odchodu asi nepřipadalo v úvahu. Horší bylo, že podlaha pod mými nohami se začala otřásat.

“Pokračujte otče,” zvolal jsem, aniž bych spoustěl oči z blonďáka. 

Ten si vyrval mačetu z hrudi a hodil ji po mě. Nedal do toho vůbec žádnou sílu. Chyba. V pohodě jsem ji chytil. Měl jsem radost. Devastátor se mi vrátil. 

Podlaha pod mýma nohama pukla a rozjela se do stran. Já stihl uskočit, Linda ne. Zahodil jsem mačetu a skočil za ní. Zachytil jsem ji v poslední chvíli. Vyseli jsme přes okraj pukliny, vedoucí do samého pekla. Té negativní energie, která vznikla vypuštěním přehrady a bitvou o kostel, bylo asi moc. To co se Svárovákum nepovedlo za padesát let, jsme já a Linda zvládli v pohodě za tři dny. Vypadá to, že na průšvih typu Apokalypsa, máme neskutečný talent. 

„Bratře,“ zasyčel hlas z útrob země. To byl Locutus, náš démon, jeho hlas bych poznal kdykoliv. 

„Už přicházím a moji bratři přichází se mnou.“

„Tak to ne. O tomhle v Darknessu nepadlo ani slovo.“

„Pospěšte si otče! Démoni přichází!“

“Není to tak jednoduché!”

“Tak to zjednodušte! Hoďte tam zkrácenou verzi!” 

Ale já měl teď ještě jeden problém. Blonďák se belhal ke mně. Levou nohu táhl za sebou a levá ruka mu bezvládně visela podél těla. Mačeta mu asi poškodila páteř. Jako by byl na polovinu těla částečně ochrnutý. Ani tak to nevzdával. Stačilo, aby mě lehce postrčil za nohy a s Lindou by jsme skončili rovnou v pekle. 

Zapeklitá situace. Mačeta se otřásla na podlaze kousek ode mne. Ale nemohl jsem se pro ni natáhnout, aniž bych nepustil Lindu.

Blonďák už byl velice blízko. Pohlédl jsem Lindě do očí. 

“Pusť mě broučku, zachraň sebe.“

“Jestli spadneš, spadnu s tebou. Vzpomínáš? Slíbil jsem ti, že s tebou půjdu do samotného pekla. Nepustím tě.“

Co blbnu. Nemá ani padesát kilo. Vytáhnout ji, by pro mě měla být hračka. 

Zabral jsem a vytáhl Lindu tak vysoko, že se mohla rukou chytit za okraj průrvy. V jejich očích jsem vyčetl zděšení. Nemusel jsem být telepat, abych věděl, že blonďák stojí přímo nade mnou. S mojí mačetou v ruce. Linda se držela jednou rukou za okraj průrvy a druhou za můj krk. Mohl jsem uvolnit ruce. Chytil jsem jí za pas a vyhodil na druhou stranu průrvy.

Prozatím byla v bezpečí.

Zavřel jsem oči. Jaké to asi v pekle bude? Doufám, že se Lindě podaří odsud uniknout. Ale já v pekle nezůstanu. Budu jí chránit na vždy. To přísahám.

Kostelem se rozlehlá hlasitá rána. A pak ještě jedna. Otočil jsem se na záda. Blonďák měl v hrudi další díru. Vypadal jako krvavý cedník. Druhá rána mu ustřelila půlku hlavy. Zapotácel se a spadl do průrvy. I s mým Devastátorem. 

Otočil jsem hlavu na druhou stranu. Tam stál kněz s brokovnicí v ruce. Z obou hlavní se kouřilo.

“Pokračujte otče!“

Otec zahodil brokovnici a vrátil se k oltáři,  ale vůbec nic nedělal! 

Vyskočil jsem na nohy a přidal se k němu. 

“Co se děje otče?”

“Zabil jsem člověka. Zabil jsem člověka, spáchal jsem hřích, už nemůžu světit.“

“Chytl jsem otce za roucho a přitáhl si ho k obličeji. 

“Nikoho jste nezabil otče. Ten parchant už byl dávno mrtvej. Skončil v pekle, kam patřil. Tak sebou hoďte, nebo tam skončíme taky. Všichni. Rozumíte?“

Z průrvy vyrazil pekelný plamen. Najednou mi bylo nějak horko. O pekle jsem četl v Knize mrtvých. Žádná Havaj to rozhodně nebyla. Vůbec se mi tam nechtělo. 

Z pekelné díry zněl smích tisíců démonů. Ale otec si ho nevšímal a dokončil rituál vysvěcení. 

Ohnivé jazyky pekelné se stáhly. Průrva se uzavřela. Na zemi ležela má zlatě zářící mačeta.

“Tak zase někdy bratře,” zazněl kostelem Locutův tichý hlas.

Toho někdy jsem se docela děsil. Ale pro tentokrát byla Země zachráněna. I když tentokrát to bylo o fous.

 

Otec nás nechal přespat ve svém domě v nepoužívané světnici. Bylo v ní teplo a hlavně sucho   Ráno nás naložil do staré stopětky a odvezl do nejbližšího kempu. Mimo Saturn, samozřejmě. Že jsme našli naše kamarády, bylo jasné hned po příjezdu. Kemp stál u malého rybníka. Nic velkého ani luxusního jako Saturn. Pár chatek, sociální zařízení. Loučka pro stany a místo pro tři karavany. Jen jedna hospůdka s terasou. A uprostřed toho náš mega stan. Adam s Ivanem ho postavili hned po příjezdu. Byl sice celý vlhký, ale sluníčko, které po dvou dnech zase prorazilo s plnou silou, slibovalo jeho brzké vysušení. Zbývalo nám ještě deset dní dovolené. Tak proč si je neužít. 

Kněz se s námi rozloučil slovy, že když budeme cokoliv potřebovat, ať mu zavoláme. Neznali jsme jeho jméno, natož pak telefonní číslo. Asi jsem správně pochopil, že už nás nikdy nechce vidět. 

“Necítíš tu něco?“ zeptal jsem se Lindy, když jsem se usadil na deku na pláži s oroseným půllitrem piva. 

“Ne. A ty?“

“Ani já ne. A doufám, že to tak zůstane, na jeden týden na Moravě bylo těch nemrtvých až nezdravě moc.“

“Takže kam pojedeme na dovolenou příště?“

“Do Krkonoš a na Moravu už nejedu. Co takhle Sahara, tam snad nikdo nebude. Žádný lidi, žádnej problém.“

“Ty broučku, problémy přitahuješ. Takže nevím, nevím.“

“Já že přitahuju problémy? Pokud vím, všechny problémy mě potkali, až po tom, co jsem s tebou.“

“Všechny ne.“

“To je fakt. Víš co? Příště zůstaneme doma. Kostel se hřbitovem jsem tam zlikvidoval, podzemí je taky čistý. Už by nás tam nemělo nic překvapit.“

 

Richarde, věř mi. Pro tebe si vždycky nějaké překvapení najdu.

Emil Friedber

 

<html>
<head>
<script data-ad-client="ca-pub-6542499438020534" async src="https://pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js"></script><!-- Global site tag (gtag.js) - Google Analytics --><script async src="https://www.googletagmanager.com/gtag/js?id=UA-159825305-1"></script><script>
  window.dataLayer = window.dataLayer || [];
  function gtag(){dataLayer.push(arguments);}
  gtag('js', new Date());
 
  gtag('config', 'UA-159825305-1');
</script> </head>
<body>
</body>
</html>
<meta charset="utf-8" />
<title>Darkness club</title>
<script> 
  okno . fbAsyncInit = function () { 
    FB . init ({ 
      appId             : 'your-app-id' , 
      autoLogAppEvents : true , 
      xfbml             : true , 
      version           : ' ' }); }; </script><script async defer src = "https://connect.facebook.net/cs_CZ/sdk.js" > </script><body>
<div id="fb-root">
<!-- div--><script asynchronní Odložit crossorigin = "anonymous" src = „https://connect.facebook.net/cs_CZ/sdk.js#xfbml=1&version=v6.0&appId= 537302843591510 & autoLogAppEvents = 1 " > </script> <p dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-top: 0pt; margin-bottom: 0pt; text-align: center;">
</p>
<p dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-top: 0pt; margin-bottom: 0pt; text-align: center;">
<span style="font-family: georgia, serif;"><span style="font-size: 20px;"><a href="http://dhp25.cz/">DHP25horrorstory</a></span></span></p>
<p dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-top: 0pt; margin-bottom: 0pt; text-align: center;">
</p>
<p style="text-align: center;">
<img alt="" src="http://www.dhp25.cz/files/maceta.jpg" style="width: 300px; height: 298px;" /></p>
<h3 style="text-align: center;">
Emil Friedberg</h3>
<h3 style="text-align: center;">
<a href="http://dhp25.cz/dhp.html"><span style="color: rgb(0, 0, 255);">S</span></a><a href="http://dhp25.cz/sst.html"><span style="color: rgb(0, 0, 255);">větlá stránka temnoty</span></a></h3>
<h1 style="text-align: center;">
Darkness club</h1>
<p

 DHP25horrorstory

Světlá stránka temnoty

 

 
 

 

 

 

dhp25.cz - všechna práva vyhrazena